23 Cdo 3001/2013 – Nejvyšší soud

23 Cdo 3001/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 6. 2014 Spisová značka:23 Cdo 3001/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.3001.2013.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Konkurenční doložka Dotčené předpisy:§ 672a obch. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:14. 7. 2014 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 4.9.2014III.ÚS 2939/14JUDr. Pavel Rychetskýodmítnuto9.12.2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3001/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Hany Lojkáskové, ve věci žalobkyně Rödl & Partner, v.o.s., se sídlem v Praze 1, Platnéřská 2, PSČ 110 00, IČO 25064690, zastoupené JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/2, PSČ 110 00, proti žalovanému Ing. J. H., zastoupenému JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, PSČ 150 00, o zaplacení 600 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 137/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2013, č. j. 30 Co 494, 30 Co 495/2012-530, takto: I. Dovolání se v rozsahu, ve kterém směřovalo proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, zamítá. II. Dovolání se ve zbývající části odmítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 25 120 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Moniky Novotné, advokátky se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/2, PSČ 110 00. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 4 v pořadí třetím rozsudkem ze dne 30. května 2012, č. j. 48 C 137/2001-485, doplněným rozsudkem téhož soudu ze dne 29. srpna 2012, č. j. 48 C 137/2001-515, a opraveným usnesením téhož soudu ze dne 23. listopadu 2012, č. j. 48 C 137/2001-519, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 483 538 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II), uložil žalovanému zaplatit České republice náhradu nákladů řízení (výroky pod body III a IV) a zamítl žalobu co do částky 116 462 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem V). Předchozí rozsudek soudu prvního stupně ve věci byl zrušen rozhodnutím Nevyššího soudu ze dne 13. června 2007, č. j. 32 Odo 407/2005-153. Soud prvního stupně vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu obsaženým v citovaném rozhodnutí vycházel z právního závěru, že nárok žalobkyně na zaplacení vychází z ustanovení § 672a obchodního zákoníku (dále jako „obch. zák.“), neboť žalovaná porušila povinnost sjednanou konkurenční doložkou. Ačkoli je konkurenční doložka upravena výslovně pouze u smlouvy o obchodním zastoupení (§ 652 a násl. obch. zák.), lze ji analogicky použít i u smlouvy mandátní, kterou uzavřeli účastníci. Soud prvního stupně vyšel při opětovném rozhodování z následujících skutkových zjištění. Dne 1. ledna 1999 uzavřeli účastníci mandátní smlouvu, ve které se žalovaná zavázala dle pokynů mandanta (žalobkyně) poskytovat daňové poradenství žalobkyni a jejím klientům. Žalobkyně se žalovanému zavázala na tuto činnost platit odměnu v souladu s dohodou o odměně, která jako příloha č. 1 tvořila nedílnou součást této smlouvy. Účastníci této smlouvy sjednali konkurenční doložku, dle které žalovaný není oprávněn po dobu jednoho roku od skončení platnosti mandátní smlouvy poskytovat úplatně samostatně nebo prostřednictvím jiných osob poradenské služby klientům žalobkyně, ledaže k tomu obdržel písemný souhlas žalobkyně. Účastníci se k 31. červenci 1999 dohodli na ukončení mandátní smlouvy. Součástí dohody byl seznam klientů žalobkyně, na které se vztahuje ustanovení o zákazu konkurence. Dále bylo zjištěno, že společnost EURO AWK, s. r. o., byla ke dni 31. července 1999 klientem žalobkyně. Žalovaný a společnost EURO AWK, s. r. o., uzavřeli dne 2. srpna 1999 smlouvu o poskytování daňového poradenství. Společnost EURO AWK, s. r. o., za činnost podle této smlouvy vyplatila žalovanému celkem 600 000 Kč. Soud prvního stupně vyšel ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu, jímž byl vázán, tj. že majetkovým prospěchem se rozumí zisk po odečtení nákladů vynaložených na dosažení zisku. Plněním, které má žalovaný vydat žalobkyni na základě porušení konkurenční doložky, je míněno vydání toho, o co se žalovaný obohatil. Jako náklady vynaložené na dosažení zisku posuzoval soud prvního stupně ty druhy nákladů, které by vynaložila i žalobkyně. Za tyto náklady považoval soud prvního stupně náklady, které žalovaný skutečně vynaložil, a náklady, bez kterých by činnost daňového poradce vykonávat nemohl. Nepřihlédl k nákladům odpovídajícím pracovní odměně, ani zákonem předepsaným platbám, které žalovaný z částky 600 000 Kč odvedl. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že po žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby byl schopen jednoznačně určit každou jednotlivou položku, kterou na dosažení částky 600 000 Kč vynaložil, neboť žalovaný vedl pouze jednoduché účetnictví. Soud proto přistoupil k aplikaci § 136 o. s. ř. Dospěl k závěru, že na dosažení částky 600 000 Kč připadají náklady výši 116 462 Kč. Proto zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 483 538 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 %. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. března 2013, č. j. 30 Co 494, 30 Co 495/2012-530, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení mezi účastníky a nákladech řízení státu (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která nebyla odvolatelem napadena. Dospěl k závěru, že konkurenční doložka není neplatná podle § 39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť nemůže být v rozporu se zákonem, ani jej obcházet, dohodnou-li se strany na konkurenční doložce v obchodní smlouvě, tj. v daném případě ve smlouvě mandátní. Konkurenční doložka není neplatná ani z důvodu tvrzené neurčitosti. Obsah konkurenční doložky je určitým ujednáním, neboť nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, co bylo ujednáno. Odvolací soud má na rozdíl od soudu prvního stupně za to, že v tomto případě nebyl důvod pro použití ustanovení § 136 o. s. ř. za účelem stanovení výše výdajů žalovaného. Uvedené ustanovení dopadá na situaci, kdy je nárok prokázán do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná nemožnost těchto zjištění jsou spojeny jen s výší uplatněného nároku. V tomto případě však žalovaný neprokázal (vyjma nákladů na pojištění daňového poradce, poplatku komoře daňových poradců a určitých cestovních nákladů), že by vůbec nějaký konkrétní výdaj vynaložil. Nebyl tedy prokázán ani základ nároku. Předložené znalecké posudky pak shodně při absenci konkrétních tvrzení o konkrétních výdajích a jejich souvislosti s předmětnou zakázkou mohly činit pouze více či méně přesné odhady či spekulace, co by bylo možné považovat za vynaložený výdaj. Vždy se ale jednalo pouze o více či méně přesné odhady či spekulace o tom, jaká procentuální výše všech výdajů žalovaného (bez bližší vazby na jednotlivé příjmy) se vztahuje k určité procentuální části příjmů žalovaného. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovanému se podařilo prokázat výdaje ve výši 9 211 Kč a 3 830 Kč. Výdaje žalovaným tvrzené v celkové výši 627 203,32 Kč (stanovené pouhou úvahou o podílu výdajů souvisejících se zakázkou společnosti EURO AWK, s. r. o. na celkových výdajích žalovaného) nelze považovat za výdaje vynaložené ve věcné a časové souvislosti s konkrétní zakázkou pro společnosti EURO AWK, s. r. o. Odvolací soud proto uzavřel, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 586 959 Kč. Proto dovodil, že rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo uloženo žalovanému zaplatit žalobkyni částku 483 538 Kč, je správný. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně ohledně úroků z prodlení. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním. Jeho přípustnost zakládá na § 237 o. s. ř., jelikož rozhodnutí ve věci spočívá na vyřešení otázek hmotného práva, z nichž některé v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny, a jiné, dovolacím soudem vyřešené právní otázky, mají být posouzeny jinak. Dovolatel předně namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil konkurenční doložku zahrnutou v mandátní smlouvě uzavřené mezi účastníky jako platnou, ačkoli je tato doložka podle dovolatele neplatná pro rozpor s dobrými mravy, potažmo je v rozporu s principem rovnosti a právem sv