23 Cdo 3045/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3045/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 7. 2023 Spisová značka:23 Cdo 3045/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3045.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Hospodářská soutěž Nekalá soutěž Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 44 předpisu č. 513/1991 Sb. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:29. 10. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3045/2022-891 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové, a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně D PLAST a. s., se sídlem ve Zlíně, U Tescomy 206, identifikační číslo osoby 00544752, zastoupené Mgr. Davidem Běhalem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Fügnerovo nábřeží 2809, proti žalované Subirana s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Brně, Klíčova 1261/2d, identifikační číslo osoby 29266807, zastoupené Mgr. Vladimírem Šteklem, advokátem se sídlem v Brně, Vlhká 194/25, o ochranu práv z průmyslového vlastnictví a proti nekalé soutěži, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 21/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2021, č. j. 3 Cmo 211/2020-805, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 34 606 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalobkyně. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 9. 2020, č. j. 32 Cm 21/2012-772, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 14. 9. 2020, č. j. 32 Cm 21/2012-781, uložil ve výroku I. žalované povinnost zdržet se výroby, distribuce a prodeje poplastovaného plechu metodou nástřiku plošného substrátu nánosem plastu. Ve výroku II. uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni částku 5 000 000 Kč. Ve výroku III. zastavil řízení v části, kde žalobkyně požadovala uložit žalované povinnost zničit veškeré materiály, nástroje a zařízení používané k výrobě poplastovaných plechů metodou nástřiku plošného substrátu nánosem plastu. Ve výroku IV. zamítl návrh žalobkyně na snížení jistoty a ve výroku V. rozhodl o nákladech řízení. Doplňujícím usnesením pak rozhodl o náhradě nákladů řízení vůči státu. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., V. a doplňující usnesení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. V předmětné věci žalobkyně uplatnila nároky z porušení práv k užitnému vzoru, resp. po změně žaloby práv z patentu, a z ochrany proti jednání v nekalé soutěži. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná prostřednictvím bývalých zaměstnanců žalobkyně okopírovala její výrobní zařízení (v té době chráněné užitným vzorem, posléze patentem), sloužící k výrobě poplastovaných plechů, a mohla tak krátce po svém vzniku zahájit výrobu shodných poplastovaných plechů a nabízet a dodávat je dosavadním odběratelům žalobkyně. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o důvodnosti žaloby z titulu ochrany před nekalou soutěží. Uvedl, že porušení práv z patentu žalobkyně neprokázala, žalovaná však jednala vůči ní nekalosoutěžně, pokud vyráběla prakticky totožné výrobky jako žalobkyně, a to za pomocí trestné činnosti osob, které byly dlouhodobými zaměstnanci žalobkyně, jež jí odcizily a předaly žalované důvěrné informace o výrobním zařízení a vlastní výrobě předmětných plechů (receptury a konkrétní postupy). Žalovaná převzala soutěžní výkony žalobkyně a s nabídkou zaměnitelných výrobků tak zaujala soutěžní pozici rovnou se žalobkyní jako dlouholetou výrobkyní k její újmě, bez vynaložení vlastního úsilí a nutných nákladů. Rovněž pak soud vyhověl nároku na vydání bezdůvodného obohacení, jež odpovídalo údajům žalované a sdělení Policie ČR o výrobě žalované v daném období. Odvolací soud uvedl, že vytýkané jednání žalované, jímž si přisvojila a napodobila pro své podnikání soutěžní výkony žalobkyně, je povahy v odborné terminologii popisované jako „nasednutí do rozjetého vlaku“ a je třeba je považovat za jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže. Shledal, že toto jednání bylo objektivně způsobilé přivodit újmu nejen žalobkyni, ale i zákazníkům, např. v možnosti vyvolání záměny účastníků i jejich produkce. Dále uvedl, že znaleckým posudkem bylo jednoznačně prokázáno, že výrobky žalované byly prakticky totožné s výrobky žalobkyně a vyrobeny byly stejnou technologií, kterou využívala žalobkyně, přičemž bylo prokázáno závěry trestního řízení, vedeného proti bývalým zaměstnancům žalobkyně a poté zaměstnancům žalované, že informace směřující k zajištění výroby poplastovaných plechů byly získány pro žalovanou jejich jednáním, jež bylo shledáno jako trestný čin. Uzavřel, že v řízení bylo prokázáno jednání žalované v nekalé soutěži a že žalovaná získala porušením zákazu nekalé soutěže prospěch z „nepoctivých zdrojů“ na úkor žalobkyně a totožně se soudem prvního stupně rozhodl i o nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení a jeho výši. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jímž napadla všechny výroky napadeného rozsudku v celém jejich rozsahu, a které považuje za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu anebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Žalovaná uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, včetně doplňujícího usnesení z téhož dne, v celém rozsahu zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné, a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolání není přípustné. Dovolatelkou formulovaná otázka vlivu časového hlediska jednání v nekalé soutěži druhově označovaného jako „nasednutí do rozjetého vlaku“ přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při řešení této otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Dovolací soud ve svém rozhodování opakovaně dospěl k závěru, že smyslem ani účelem ochrany proti jednání v nekalé soutěži není zakonzervovat určitý stav, který by v důsledku vyhovění zdržovacím nárokům nastolil časově neomezené monopolní postavení takového soutěžitele na trhu a tím znemožnil volnou tržní soutěž (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2382/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 189/2005). Dovolatelce lze přisvědčit i v námitce, že po výmazu užitného vzoru nejde o výrobek chráněný tímto právem, a proto samotným napodobením tohoto výrobku nepůjde bez dalšího o soutěžně nedovolené jednání. Z uvedených závěrů však nevyplývá, že by soutěžitel mohl jednáním v rozporu s dobrými mravy soutěže těžit z úsilí a nákladů jiného soutěžitele a získat tak soutěžní výhodu spočívající v tom, že sám nemusel takové náklady vynaložit. Jinak řečeno, samotný zánik ochrany užitným vzorem nemá sám o sobě za následek, že by jednání soutěžitele nemohlo být jednáním v nekalé soutěži, neboť nelze zaměňovat průmyslověprávní ochranu s o