23 Cdo 3119/2024 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3119/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 11. 2025 Spisová značka:23 Cdo 3119/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.3119.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Vady podání Nekalá soutěž Náhrada nemajetkové újmy (o. z.) Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. § 2976 o. z. § 2894 odst. 2 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:15. 12. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 21.01.2026I.ÚS 185/26 Tomáš Langášek Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3119/2024-284 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D. v právní věci žalobkyně Zásahová služba s.r.o., se sídlem v Praze 7, Holešovice, U Pergamenky 1145/12, identifikační číslo osoby 24295507, zastoupené Mgr. Zdeňkem Beránkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, proti žalované SIDA s.r.o., se sídlem v Prostějově, Krapkova 3421/28, identifikační číslo osoby 60697148, zastoupené JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Tovačovského 2784/24, o žalobě na ochranu proti nekalé soutěži, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 74 Cm 1/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2024, č. j. 4 Cmo 31/2024-221, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala, aby soud žalované uložil jednak povinnost zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění v částce 70 000 Kč, jednak povinnost zaslat na adresu sídla žalobkyně omluvu v navrhovaném znění. Žalobkyně tvrdila, že jako společnost podnikající v oblasti poskytování služeb ostrahy majetku a osob vytvořila platformu KRUH, jejímž hlavním úkolem je zajistit kontrolu objektů zásahovými jednotkami v terénu. Žalovaná rovněž podniká v oblasti poskytování služeb ostrahy majetku a osob. Na základě smlouvy ze dne 21. 2. 2013 se žalovaná zapojila do projektu KRUH. Podle žalobkyně zneužila žalovaná přístup k údajům souvisejícím s ochranou objektů, k nimž měla podle smlouvy přístup, a v září 2021 poté, co přestala v rámci projektu KRUH poskytovat své služby, oslovila majitele ochráněných objektů v rámci projektu KRUH s nabídkou svých vlastních služeb ochrany a v těchto nabídkách uváděla nepravdivá tvrzení, jež byla způsobilá vyvolat dojem, že jejich objekty nejsou v rámci projektu KRUH odpovídajícím způsobem zajištěny. Dále žalovaná v téže době sdělila několika dodavatelům systému Jablotron v okresu Prostějov, že výjezdy zásahové skupiny v regionu Prostějov zajišťuje jiná služba prostřednictvím převážně invalidních důchodců. Konečně měla žalovaná rovněž v září 2021 sdělit některým provozovatelům DPPC-PCO, že ukončila svou činnost v rámci projektu KRUH a klienti mohou využít jejích služeb. 2. Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 9. 2023, č. j. 74 Cm 1/2022-129, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 70 000 Kč (výrok I), dále žalované uložil povinnost zaslat žalobkyni písemnou omluvu navrhovaného znění (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 3. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalované napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II (výrok I napadeného rozsudku) a ve výrocích I a III rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení (výrok II napadeného rozsudku). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (výslovně v rozsahu výroku I) dovoláním, v němž uplatnila důvod nesprávného právního posouzení věci. Přípustnost dovolání žalovaná spatřovala předně v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepřihlédl-li k absolutní neplatnosti smlouvy uzavřené mezi stranami dne 21. 2. 2013. Absolutní neplatnost předmětné smlouvy pak žalovaná shledávala v tom, že stranami nebyl dostatečně určen obsah vzájemných závazků. Podle mínění žalované posouzení platnosti předmětné smlouvy má přímý vliv na rozhodnutí věci samé. 5. Dále žalovaná namítala, že soudy obou stupňů posoudily věc podle nesprávného právního předpisu. K tomu uváděla, že smlouva byla stranami uzavřena ještě za předchozí právní úpravy, a proto i jednání žalované mělo být posuzováno nikoliv podle platné právní úpravy, nýbrž podle § 44 až 55 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. I v této otázce se odvolací soud podle žalované měl odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, jmenovitě od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 21 Cdo 42/2021. 6. Žalovaná v dovolání rovněž zpochybňovala aktivní věcnou legitimaci žalobkyně. Podle jejího názoru nemůže závěr odvolacího soudu o existenci aktivní věcné legitimace žalobkyně obstát, přičemž závěry, které soudy v tomto směru učinily, jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. 7. Konečně žalovaná dovoláním zpochybnila i závěr odvolacího soudu, že se strany nacházejí ve vzájemném poměru soutěžitelů. Podle žalované je tomto závěr nesprávný, neboť nejde o rovnocenné subjekty, které by si vzájemně konkurovaly ve stejném regionu. I v tomto směru se podle názoru žalované odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaná soudům též vytkla, že ve vztahu k prokázání soutěžního vztahu stran nevyužily svého oprávnění podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. 8. Ve vyjádření k dovolání žalobkyně podrobně zpochybnila dovolací argumentaci žalované. Uvedla, že dovolání zčásti trpí vadami a že je ve zbylém rozsahu nepřípustné, a navrhla proto, aby je dovolací soud odmítl, případně zamítl, a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. 9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 10. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud dále zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. 11. V části, v níž žalovaná namítala, že závěr odvolacího soudu o existenci aktivní věcné legitimace žalobkyně nemůže obstát (viz bod 6 odůvodnění shora), dovolání trpí vadou spočívající v nedostatku obligatorní náležitosti dovolání, neboť žalovaná nedostála požadavku obsaženému v § 241a odst. 2 o. s. ř., jelikož řádně nevymezila, v čem ohledně této námitky spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. 12. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je přitom ustálena v závěru, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jak je tomu i v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje za splněnou. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu s tím, že toto právní posouzení má být jiné, jakož ani pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se ve svém rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní judikaturou dosud neřešená otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je v jeho rozhodovací praxi rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit, tj. vyřešit dříve řešenou otázku nyní jinak, pak nepředstavují řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2618/2018, ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 944/2023, a ze dne 29. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 516/2024). 13. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Rozhodovací praxi dovolacího soudu lze v dovolání identifikovat buď uvedením spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které danou rozhodovací praxi reprezentuje, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe (srov. například