23 Cdo 3124/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3124/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 1. 2024 Spisová značka:23 Cdo 3124/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.3124.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Změna návrhu na zahájení řízení Dotčené předpisy:§ 95 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:21. 3. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3124/2022-605 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně INSKY spol. s r.o., se sídlem v Ústí nad Labem, Nový svět 100, identifikační číslo osoby 00671533, zastoupené JUDr. Janem Růžkem, advokátem, se sídlem v Mostě, Moskevská 12, proti žalovanému Česká pošta, s.p., se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 909/4, identifikační číslo osoby 47114983, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, o zaplacení 35 631 784 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě na zaplacení 7 598 338,35 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 41/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2021, č. j. 1 Cmo 167/2013-512, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2021, č. j. 1 Cmo 167/2013-512, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2013, č. j. 14 Cm 41/2010-313, ve výroku I, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se žalobou došlou Městskému soudu v Praze dne 15. 3. 2010 domáhala na žalovaném zaplacení částky 20 109 818,09 Kč s příslušenstvím jako dlužné ceny díla podle smlouvy ze dne 26. 3. 2004. Žalovaný požadoval na žalobkyni vzájemným návrhem zaplacení částky 7 598 338,35 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, neboť dodatky k uvedené smlouvě měl pro rozpor se zákonem č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“), za neplatné. Žalobkyně po poučení soudu, že její nárok lze posoudit podle ustanovení o vydání bezdůvodného obohacení, upravila v podání ze dne 29. 11. 2011, došlém Městskému soudu v Praze dne 6. 12. 2011, svá žalobní tvrzení tak, že žalovaný porušil svou právní povinnost vypsat ohledně uzavření smlouvy o dílo a jejích dodatků výběrová řízení, čímž žalobkyni způsobil škodu, jež je dána jednak součtem všech neuhrazených fakturovaných částek (dle žalobkyně „skutečná škoda“), jednak součtem neuvolněných a neproplacených pozastávek (dle žalobkyně „ušlý zisk“). Na tomto základě žalobkyně na žalovaném požaduje zaplacení částky 35 631 784 Kč s příslušenstvím. 2. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 3. 2013, č. j. 14 Cm 41/2010-313, zamítl žalobu o zaplacení částky 35 631 784 Kč s příslušenstvím (výrok I), rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit státu soudní poplatek (výrok II), o vzájemné žalobě rozhodl tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému částku 7 598 338,35 Kč s příslušenstvím (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). 3. Ve vztahu k nároku žalobkyně na zaplacení částky 35 631 784 Kč s příslušenstvím soud prvního stupně zjistil, že dne 26. 3. 2004 byla mezi žalobkyní jako zhotovitelem a žalovaným jako objednatelem uzavřena smlouva č. 2/2004/INV, jejímž předmětem bylo provedení díla „Sběrný přepravní uzel Ústí nad Labem – II. etapa“ (dále také „smlouva o dílo č. 2“). Cena díla byla sjednána rámcově dohodou do 600 000 000 Kč a položkově byla specifikována v dodatcích smlouvy č. 1-7. Soud prvního stupně dospěl dále k závěru, že dodatky č. 4-7 byly uzavřeny bez zadávacího řízení, a tedy v rozporu se zákonem o veřejných zakázkách. Žalobkyně se proto nemohla úspěšně domáhat zaplacení ceny díla jako závazku ze smlouvy, jak v žalobě původně požadovala. Žalobkyně po poučení soudu prvního stupně upravila žalobu podáním ze dne 29. 11. 2011, doručeným Městskému soudu v Praze dne 6. 12. 2011, kterým se namísto zaplacení původní částky 20 109 818 Kč s příslušenstvím z titulu dlužné ceny díla domáhala zaplacení částky 35 631 784 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody; tento návrh odůvodnila tím, že žalovaný způsobil neplatnost smlouvy, a žalobkyni tak vznikla škoda v nově požadované výši. Podle žalobkyně měla skutečná škoda ve výši 25 109 818 Kč s příslušenstvím spočívat v tom, že jí nebyly uhrazeny stavební práce a dodávky podle vyhotovených faktur, a dále měl žalobkyni ujít zisk ve výši 16 471 966 Kč s příslušenstvím spočívající v tom, že jí z jednotlivých faktur nebyly zaplaceny tzv. pozastávky; od součtu těchto částek žalobkyně odečetla pohledávku žalovaného z titulu nezúčtovaných záloh ve výši 5 950 000 Kč. 4. Soud prvního stupně hodnotil podání žalobkyně ze dne 29. 11. 2011 jako změnu žaloby, kterou usnesením ze dne 20. 1. 2012 připustil, a na tomto základě posuzoval důvodnost žalovaným vznesené námitky promlčení. Aplikoval ustanovení § 394 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále „obch. zák.“), a uzavřel, že právní úkon je neplatným v den, kdy byl uskutečněn, v případě uzavření dodatků ke smlouvě o dílo č. 2 tedy nejpozději ke dni 5. 2. 2007, kdy došlo k uzavření dodatku č. 7. Změna žaloby, doručená soudu dne 6. 12. 2011, jejímž obsahem jsou tvrzení skutkově odlišná od původních žalobních tvrzení, byla učiněna až po uplynutí promlčení lhůty, a proto podle soudu prvního stupně nezbývalo než žalobu zamítnout. 5. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 28. 1. 2014, č. j. 1 Cmo 167/2013-419, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III a IV a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I usnesení odvolacího soudu), ve výroku II pak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II usnesení odvolacího soudu). 6. K dovolání žalovaného proti výroku I uvedeného usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 4. 2016, č. j. 23 Cdo 2741/2014-450, usnesení odvolacího soudu změnil ve výroku I tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil. 7. K ústavní stížnosti podané žalobkyní Ústavní soud nálezem ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16, předmětný měnící rozsudek Nejvyššího soudu zrušil. V tomto nálezu pak Nejvyšší soud zavázal, aby „znovu otázku tzv. totožnosti skutku posoudil a své závěry přezkoumatelným způsobem odůvodnil“ (srov. bod 40 cit. nálezu Ústavního soudu). 8. Nato Nejvyšší soud o žalovaným podaném dovolání opětovně rozhodl usnesením ze dne 11. 2. 2020, č. j. 23 Cdo 1383/2018-483, tak, že usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014, č. j. 1 Cmo 167/2013-419, ve výroku, jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a jímž byla věc v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. 9. Vrchní soud v Praze následně rozsudkem ze dne 16. 3. 2021, č. j. 1 Cmo 167/2013-512 (dále jen „rozsudek odvolacího soudu“), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 10. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil s posouzením věci soudem prvního stupně, neboť měl za to, že skutek vylíčený žalobkyní v žalobě došlé soudu dne 15. 3. 2010, upřesněné podáním ze dne 2. 4. 2010, je charakterizován uzavřením platné smlouvy o dílo mezi účastníky dne 26. 3. 2004, plněním žalobkyně na jejím základě a neuhrazením části ceny díla žalovaným. Ve svém podání ze dne 29. 11. 2011 žalobkyně vylíčila podle odvolacího soudu jiný skutkový stav, odvíjející se od jiné skutkové podstaty, než byl v žalobě původně tvrzený skutkový stav, zakládající nárok žalobkyně na plnění ze smlouvy. Skutková podstata práva na náhradu škody je odlišná od práva na smluvní plnění. Po žalovaným vznesené námitce promlčení nelze mít podle odvolacího soudu žádných výhrad k právnímu hodnocení uplatněného práva žalobkyně ze strany soudu prvního stupně; byl-li poslední dodatek smlouvy o dílo č. 2 účastníky neplatně uzavřen dne 5. 2. 2007, počala tímto dnem běžet promlčecí doba práva na náhradu škody podle § 394 odst. 3 obch. zák. V době doručení změny žaloby soudu prvního stupně dne 6. 12. 2011 čtyřletá promlčecí doba tohoto práva dle § 397 obch. zák. již uplynula, a žalobkyní uplatněné právo na náhradu škody tak nelze s ohledem na žalovaným vznesenou námitku promlčení podle § 388 odst. 1 obch. zák. přiznat. V posuzované věci pak odvolací soud nezjistil žádnou okolnost, která by svědčila pro odepření právních účinků námitky promlčení vznesené žalovan