23 Cdo 3217/2009 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3217/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 12. 2010 Spisová značka:23 Cdo 3217/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.3217.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Kompetenční spor Náhrada škody Ochrana hospodářské soutěže Pravomoc soudu Dotčené předpisy:§ 7 odst. 1, 3 o. s. ř. § 4 obč. zák. předpisu č. 131/2002Sb. § 17 předpisu č. 63/1991Sb. ve znění do 31.12.2001 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:6. 1. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3217/2009ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce R. K., zastoupeného JUDr. Zuzanou Ostianovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Dřevařská 25, proti žalované Plzeňský Prazdroj, a. s., se sídlem v Plzni, U Prazdroje 7, PSČ 304 97, identifikační číslo osoby 45357366, o zaplacení částky 9,878.343,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 Cm 66/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. března 2009, č. j. 14 Cmo 67/2008-277, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. března 2009, č. j. 14 Cmo 67/2008-277, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení O d ů v o d n ě n í: Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. dubna 2008, č. j. 9 Cm 66/2000-221, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 9,878.343,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 27. března 2000 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobce se v řízení domáhá jednak náhrady škody (ušlého zisku) ve výši 9,532.743,- Kč, kterou mu způsobil právní předchůdce žalované (dále též jen „žalovaná“) porušením povinnosti ze závazkového vztahu založeného kupní smlouvou ze dne 3. listopadu 1992, totiž povinnosti dodávat žalobci sudové pivo v jím objednaném množství, jednak smluvní pokuty sjednané v uvedené smlouvě pro případ porušení této povinnosti ve výši 345.600,- Kč. Soud prvního stupně dovodil, že mezi tvrzeným porušením smluvní povinnosti a vznikem tvrzené škody není příčinná souvislost, neboť tvrzené porušení povinnosti spočívající v nedodání zboží v letech 1994 a 1995 není s ohledem na dobu použitelnosti zboží přímou příčinou zisku ušlého v období let 1996 až 1999. Skutečnost, zda žalovaná povinnost z kupní smlouvy v letech 1994 a 1995 porušila, proto nezkoumal; zdůraznil přitom, že porušení povinnosti dodat zboží za období let 1996 až 1999 žalobce netvrdil. K požadavku na zaplacení smluvní pokuty soud prvního stupně uzavřel, že smluvní pokuta byla sjednána pouze pro případ porušení povinnosti dodávat zboží pro rok 1992, nikoli pro období let 1996 až 1999, za něž se žalobce smluvní pokuty domáhá. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. března 2009, č. j. 14 Cmo 67/2008-277, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud usoudil, že soud prvního stupně učinil závěr o neprokázání příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalované a vznikem škody, aniž žalobci poskytl poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Poučil proto žalobce o povinnosti tvrdit existenci písemných objednávek ve smyslu bodu 4 všeobecných dodacích a skladovacích podmínek žalované, adresovaných žalované v období let 1996 až 1999, jakož i o povinnosti předložit tyto objednávky k důkazu. Poté, co žalobce sdělil, že doklady o písemných objednávkách nebyly ve sporném období pořizovány, neboť bylo objednáváno zpravidla faxem, a že důkazy k prokázání objednávek v letech 1996 až 1999 nedohledal, odvolací soud dovodil, že žalobci se ani v odvolacím řízení nepodařilo prokázat porušení povinnosti žalované, vznik škody a příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti a škodou. Uzavřel, že soud prvního stupně správně posuzoval nárok na náhradu škody podle ustanovení § 420 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a § 737 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), a pokud se žalobce v odvolání domáhal přiznání ušlého zisku podle zákona o hospodářské soutěži, jedná se o nárok, k řízení o němž není dána pravomoc soudu, proto se z tohoto pohledu uplatněným nárokem zabývat nemohl. V otázce smluvní pokuty se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že absence písemné dohody o smluvní pokutě v období let 1996 až 1999 je bez dalšího důvodem pro zamítnutí žaloby. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jež odůvodnil tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolatel vytkl soudům nižších stupňů chybný názor, že je možno hradit škodu pouze tehdy, jestliže žalovaná přijala písemnou objednávku, dodávku však nesplnila. Tím se soudy podle jeho mínění míjí s jádrem žaloby; on od počátku tvrdí, a navrhl k tomu důkazy, že bez toho, aniž by zavdal jakoukoliv příčinu, přestala mu žalovaná dodávat sudové pivo zcela, a to přes jeho žádosti o obnovení dodávky. Soudy však chápou věc jinak, pomíjí jím navržené důkazy a vedou jej (prostřednictvím výzev k doplnění žaloby) dle svého pohledu na věc. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že žalobou uplatnil nárok na náhradu škody způsobené protisoutěžním jednáním žalované, jedná se tedy o soukromé vymáhání soutěžního práva. Argumentoval, že již v řízení před soudem prvního stupně předložil tvrzení, že mu žalovaná poté, co vytvořil do té doby neexistující trh s jejím zbožím, přestala v roce 1994 toto zboží dodávat, pokračovala v dodávkách zboží jeho odběratelům a tak jej - v rozporu s poctivým obchodním stykem - již jako nepotřebného z obchodování vytlačila, přestože měl dodávky zboží žalované smluvně garantovány. Toto její jednání se podle názoru dovolatele nejvíce blížilo zneužití postavení tak, jak je vyjádřeno v generální klauzuli v ustanovení § 9 odst. 3 zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, jako zastavení či omezení výroby, odbytu nebo technického vývoje zboží za účelem získání neoprávněného hospodářského prospěchu na úkor kupujících. Dovolatel zpochybnil závěr odvolacího soudu o nedostatku pravomoci soudů k rozhodnutí o nároku na náhradu škody způsobené nedovoleným omezením hospodářské soutěže. Argumentoval ustanovením § 17 zákona č. 63/1991 Sb., jež mezi nároky, jichž se mohou dovolávat ti, jejichž práva byla nedovoleným omezením soutěže porušena, upravoval výslovně též nárok na náhradu škody a odkazoval na subsidiární použití občanskoprávních předpisů. Vady řízení se měl odvolací soud dopustit tím, že nepostupoval v souladu s ustanovením § 120 o. s. ř., zejména nezjišťoval okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly navrženy důkazy. Dovolatel navrhnul, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání plně ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné. Dovoláním lze totiž napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř. Napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím, proti němuž je dovolání přípustné za podmínek stanovených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. O případ tzv. skryté diformity, na který pamatuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., se nejedná, dovolání tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. dospěje-li dovolací s