23 Cdo 331/2010 — Nejvyšší soud

23 Cdo 331/2010 citace  Název judikátu:Příčinná souvislost - porušení informační povinnosti - bezprostřední příčina škody Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 3. 2011 Spisová značka:23 Cdo 331/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.331.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:předpisu č. 64/1987Sb. § 120 odst. 3 o. s. ř. § 136 o. s. ř. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 01.07.2009 § 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 01.07.2009 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:12. 4. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 331/2010 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně DeLaval, s. r. o., se sídlem v Praze 10, Průběžná 3123/80, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 25077791, zastoupené JUDr. Davidem Uhlířem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 5, proti žalované RADIÁLKA HRADEC KRÁLOVÉ, s. r. o., se sídlem v Hradci Králové, Koutníkova 272, PSČ 501 01, identifikační číslo osoby 49813315, o zaplacení částky 134.573,73 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 89/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2009, č. j. 12 Cmo 501/2008-285, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2009, č. j. 12 Cmo 501/2008-285, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. června 2008, č. j. 4 Cm 89/2005-250, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 15.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 8. prosince 2004 do zaplacení (výrok pod bodem I), co do částky 119.573,73 Kč s 3% úrokem z prodlení od 8. prosince 2004 do zaplacení žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení (výrok pod bodem III). Doplňujícím usnesením ze dne 25. června 2008, č. j. 4 Cm 89/2005-266, pak uložil účastníkům nahradit náklady řízení státu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (o vydání doplňujícího usnesení). Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná jako člen Sdružení Transport Expres - Sběrná Služba (TEX – SBS) převzala dne 10. března 2004 od žalobkyně na základě ústně uzavřené smlouvy zásilku - chemikálie SUPER 932 L v ceně 31.620,- Kč a CID 965 L v ceně 34.600,- Kč, uložené ve dvou kontejnerech WIVA 100 L o objemu 1000 l v ceně 7.500,- Kč za jeden. Obě přepravované chemikálie jsou žíravými látkami, ADR třída 8, avšak žalobkyně, ač si byla této skutečnosti vědoma, je takto v přepravním listu neoznačila. Podle přepravních podmínek v systému TEX-SBS, s jejichž obsahem byla seznámena, přitom tento systém vylučuje přepravu věcí, které podle předpisů nebo s ohledem na jejich povahu nelze přepravovat společně s jinými zásilkami, a do této výluky spadají též látky podléhající režimu ADR. Chemikálii SUPER pak žalobkyně předala k přepravě v kontejneru o objemu 1000 l, ačkoli ji, jako výrobek zařazený do II. obalové skupiny, lze podle vyhlášky č. 33/2005 Sb. m. s. přepravovat pouze v nádrži o objemu do 333 l, jinak je třeba speciálního vozidla s ochrannými pomůckami a vyškolenou obsluhou. Při přepravě zásilky z Prahy do Loděnic na Moravě v zatáčce kontejnery prolomily bočnice a z vozidla vypadly, přičemž u jednoho z kontejnerů došlo k částečné deformaci bez úniku obsahu a bez jeho znehodnocení, druhý byl proražen a uniklo z něho cca 300 l. Zatímco obsah neproraženého kontejneru mohl být použit k účelu, ke kterému byl zaslán, u látky obsažené v proraženém kontejneru byla nezbytná ekologická likvidace. Žalobkyně nechala ekologicky zlikvidovat celou zásilku, za což zaplatila částku 47.600,- Kč a za přepravu zboží za tímto účelem z Prahy do Loděnic na Moravě zaplatila částku 5.553,73 Kč. Soud prvního stupně dovodil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o přepravě věci podle ustanovení § 610 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), že odpovědnost dopravce je podle ustanovení § 622 odst. 1 obch. zák. objektivní a že liberační důvody podle ustanovení § 622 odst. 2 obch. zák. dány nejsou. Škoda nebyla způsobena zvláštní povahou zásilky, nýbrž došlo k ní proto, že osoba, jejíž pomocí žalovaná plnila svůj závazek (další dopravce), nezajistila náklad proti posunutí a v zatáčce nepřizpůsobila jízdu nákladu, a je zde tedy příčinná souvislost mezi chováním žalované a vznikem škody. Poté, co citoval ustanovení § 382 obch. zák., však soud prvního stupně zdůraznil, že žalobkyně tím, že ji neinformovala o povaze zásilky, uvedla žalovanou v omyl. S odkazem na ustanovení § 441 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) uzavřel, že jakkoli došlo k havárii výlučně vinou žalované, k tomuto by nedošlo, kdyby žalobkyně splnila svoji povinnost dle vyhlášky ADR a zásilku při sjednávání přepravní smlouvy jako ADR označila; žalovaná by totiž v takovém případě zásilku k přepravě vůbec nepřevzala. Žalobkyně i žalovaná proto odpovídají za škodu rovným dílem, nicméně žalobkyně porušila též povinnost předcházet vzniku škod stanovenou v § 415 a § 417 odst. 1 obč. zák., jestliže bez toho, aby učinila opatření potřebná k odvrácení škody nebo k jejímu zmírnění, nechala zlikvidovat též obsah toho z kontejnerů, který bylo možno použít k účelu, k němuž byl určen. Tímto jednáním žalobkyně naplnila ustanovení § 382 obch. zák. a nelze jí náhradu takto vzniklé škody přiznat. Náhradu škody však podle názoru soudu prvního stupně nelze přiznat ani za obsah porušeného kontejneru, neboť přepravované chemikálie měly různou cenu a žalobkyni se nepodařilo prokázat, která z nich byla v tomto kontejneru. Z týchž důvodů soud prvního stupně nepřiznal žalobkyni náhradu ani za škodu, která jí vznikla tím, že chemikálie nechala zlikvidovat. Dovodil též, že žalobkyni nepřísluší ani požadovaná náhrada za zaplacené přepravné, neboť žalovaná svůj závazek ze smlouvy splnila a skutečnost, že zásilka byla příjemci doručena poškozená, nárok na zaplacení přepravného nevylučuje. Důvodným shledal pouze požadavek na náhradu za poškozené kontejnery ve výši 15.000,- Kč. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. června 2009, č. j. 12 Cmo 501/2008-285, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod body II a III potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, usoudil však, že škoda na přepravovaných věcech, na niž se vztahuje ustanovení § 622 obch. zák., byla způsobena žalobkyní, a to tím, že předala žalované k přepravě nebezpečnou zásilku, o čemž žalovaná nevěděla, neboť zásilka nebyla v přepravní smlouvě takto označena. Pokud by žalovaná znala charakter zboží, k přepravě by ho nepřevzala, neboť přepravu nebezpečného zboží neprovádí. Dále žalobkyně způsobila škodu tím, že nechala zásilku celou zlikvidovat, když došlo v důsledku deformace jejího obsahu k poškození pouze menší části přepravované chemikálie, avšak nebyla schopen tvrdit a prokázat, které přepravované chemikálie se škoda týkala. Odvolací soud dovodil, že zbývající požadovanou škodu je nutno posoudit podle obecných ustanovení o náhradě škody. Poté, co citoval ustanovení § 415, § 420 a § 441 obč. zák., uzavřel, že tato škoda byla způsobena výlučně zaviněním žalobkyně, a to tím, že předala nebezpečné látky k přepravě žalované, přičemž jejich přeprava je dovolena pouze za zvláštních podmínek (§ 45 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 133/1964 Sb., část III. § 22 a § 23 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě), navíc je jejich přeprava vyloučena rovněž obchodními podmínkami žalované, jež se staly součástí přepravní smlouvy. Porušením těchto povinností došlo ke škodě, neboť nebýt toho, žalovaná by zboží k přepravě nepřevzala a ke škodě by nedošlo. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jež odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolatelka má za to, že v napadeném rozhodnutí se řeší otázka příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a škodou, jež je soudy rozhodována rozdílně, resp. v takové konkrétní podobě nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a odvolací soud tuto otázku posoudil nesprávně. Argumentovala s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 564/2008, že každý následek je výsledkem řetězce celé řady příčin a následků jdoucích do minulosti, při zkoumání příčinné souvislosti jako předpokladu odpovědnosti za škodu proto nejde o zjišťování příčinné souvislosti