23 Cdo 3318/2025 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3318/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 1. 2026 Spisová značka:23 Cdo 3318/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:23.CDO.3318.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Výklad právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ] Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. § 555 o. z. § 556 o. z. § 557 odst. 2 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:25. 2. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 1117/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3318/2025-295 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Flying Academy s.r.o., se sídlem v Praze 9, Letňany, Beranových 130, identifikační číslo osoby 26916789, zastoupené JUDr. Ivanem Teleckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Mikulandská 122/4, proti žalované LETIŠTĚ BRNO a.s., se sídlem v Brně, Tuřany, Letiště Brno-Tuřany 904/1, identifikační číslo osoby 26237920, zastoupené Mgr. Tomášem Vybíralem, advokátem se sídlem v Brně, Hostinského 2282/4, o zaplacení částky 1 138 158,67 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 6/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2025, č. j. 28 Co 181/2023-268, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16 105 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalované zaplacení částky 1 138 158,67 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení. To mělo žalované vzniknout v důsledku nesprávného účtování poplatků za dlouhodobé parkování letadel žalobkyně na odbavovací ploše v prostorách letiště Brno-Tuřany na základě tzv. handlingové smlouvy uzavřené mezi stranami a ceníku žalované. 2. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 2. 2023, č. j. 61 C 6/2021-215, zamítl návrh, aby soud zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 1 138 158,67 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I napadeného rozsudku), změnil jej ve výroku II ohledně výše náhrady nákladů (výrok II napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III napadeného rozsudku). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (výslovně v celém jeho rozsahu) dovoláním, jehož přípustnost spatřovala předně v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 764/2022, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2069/2017) v otázce výkladu právního jednání (handlingové smlouvy a sjednaného způsobu účtování parkovacích poplatků). Odvolací soud podle žalobkyně nezkoumal zavedenou praxi mezi stranami, a proto nezjistil, jaká byla skutečná vůle jednajících stran, a nezohlednil ani princip contra proferentem, který měl být na danou věc aplikován, jelikož ceník (včetně podle žalobkyně nejasných pojmů „krátkodobé“ a „dlouhodobé parkování“) vypracovala žalovaná. 5. Žalobkyně dále namítla, že odvolací soud pochybil také tím, že v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, a ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2351/2021, nezohlednil, že žalobkyně vůči žalované vystupovala jako slabší strana. 6. V neposlední řadě pak žalobkyně odvolacímu soudu vytkla, že se odchýlil rovněž od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1473/2020, podle kterého žalovaná (jakožto subjekt provozující veřejný statek) nesmí zneužívat svého postavení. Žalobkyně dále odkázala na doktrínu „essential facility“ („doktrína nezbytného zařízení“) formulovanou zejména v rozhodnutích Soudního dvora Evropské unie (SDEU) č. C-241/91 (Magill) a C-7/97 (Bronner), podle níž byla žalovaná jako provozovatel „essential facility“ povinna poskytovat přístup k danému zařízení za rozumných podmínek. 7. Z výše uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, případně i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu či soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 8. Žalobkyně dále uvedla, že se obává, že neprodleným výkonem napadeného rozsudku jí může být způsobena závažná újma, a proto navrhla, aby do doby rozhodnutí dovolacího soudu byla odložena vykonatelnost dovoláním napadeného rozsudku. 9. Ve vyjádření k dovolání žalovaná zpochybnila dovolací argumentaci žalobkyně, zopakovala vývoj smluvních vztahů mezi stranami, jakož i podstatné skutkové okolnosti a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl a přiznal žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. 10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 11. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností. 12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 14. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka žalobkyně, že se odvolací v otázce výkladu právního jednání odchýlil od judikatury dovolacího soudu, jestliže řádně nezkoumal, jaká byla skutečná vůle stran handlingové smlouvy a jak byl sjednán způsob účtování parkovacích poplatků. 15. Žalobkyni nelze v této souvislosti přisvědčit, že odvolací soud neprovedl výklad předmětného právního jednání. Odvolací soud se totiž výkladem právního jednání zabýval, jestliže na základě provedených důkazů (zahrnujících také korespondenci stran z doby jak před, tak i po uzavření handlingové smlouvy) dospěl k tomu, že žalobkyně rozuměla pojmům použitým v ceníku a sama se v průběhu smluvního vztahu dovolávala aplikace jejich výkladu, který byl pro žalobkyni v dané situaci výhodný, jejž však v posuzovaném řízení a v dovolání považuje za sporný a odmítá ho (srov. body 11 a 15 odůvodnění napadeného rozsudku). 16. Argumentace žalobkyně, podle níž měl odvolací soud přihlédnout k dříve zavedené praxi stran, se navíc míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem. Z něho je totiž zřejmé, že „zavedená praxe stran“, jíž se žalobkyně dovolává, se vztahovala k dřívějšímu smluvnímu vztahu (založenému ústně uzavřenou smlouvou o podnájmu) mezi stranami, který v důsledku výpovědi žalované zanikl ke dni 30. 11. 2018. Předmětem řízení však byla částka účtovaná žalovanou na základě odlišného smluvního poměru, založeného dne 30. 11. 2018 uzavřenou handlingovou smlouvou. Pro její výklad bylo rozhodující, že si strany nově sjednaly podmínky užívání letiště s tím, že žalovaná nadále nevyhověla požadavku žalobkyně na poskytnutí stabilního místa v hangáru nebo v neveřejné části letiště a žalobkyni informovala, že poplatky za parkování letounů na stojánce jí bude účtovat podle platného sazebníku letiště. Ani námitka „zavedené praxe stran“ proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3532/2022, a ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 517/2024). 17. Jestliže dále žalobkyně v souvislosti s nesprávným výkladem právního jednání namítá, že odvolací soud při výkladu ujednání handlingové smlouvy a ceníku žalované opominul zohlednit pravidlo contra proferentem, ani tato námitka nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. 18. Dovolací