23 Cdo 3438/2024 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3438/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 4. 2025 Spisová značka:23 Cdo 3438/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.3438.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:28. 5. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 28.07.2025IV.ÚS 2176/25 Josef Fiala odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost19. 11. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3438/2024-534 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce M. P., zastoupeného JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem v Praze, Londýnská 608/52, proti žalované L. D., zastoupené Mgr. Bc. Davidem Taušem, advokátem se sídlem v Praze, Pod Stadiony 2719/19, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 10 C 80/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 2024, č. j. 26 Co 98/2024-505, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce. O d ů v o d n ě n í : (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) 1. Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 1. 2024, č. j. 10 C 80/2015-469, určil, že vůči žalobci jsou právně neúčinné převody vlastnického práva k blíže určeným nemovitostem, k nimž došlo darovací smlouvou uzavřenou dne 15. 10. 2014 mezi R. D., coby dárcem, a L. B., jako obdarovanou, přičemž účinky vkladu práva do katastru nemovitostí nastaly ke dni 15. 10. 2014 (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II a III). 2. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. 5. 2024, č. j. 26 Co 98/2024-505, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též jen „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. 4. V konkrétnosti dovolatelka namítá, že odvolací soud pochybil v posouzení otázek: a) Zda je v souladu s právními předpisy možné pokračovat v řízení a vyhovět žalobě v řízení, ve kterém bylo v rozporu se zákonem řízení přerušeno (s odkazem na § 593 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále též jen „o. z.“) a žaloba měla být zamítnuta. b) Rozložení důkazního břemene. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně přenesl důkazní břemeno na dovolatelku ve věci dokazování tvrzení žalobce k tomu, že uzavření předmětné darovací smlouvy naplnilo podmínku zkracujícího důsledku. c) Jakým způsobem a v jaké výši má být stanovena hodnota majetku dlužníka pro účely posouzení naplnění zkracujícího úmyslu dlužníka napadeným právním jednáním. Dle dovolatelky v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena otázka, zda se hodnota movitého majetku dlužníka může v rámci stanovení výše jeho majetku ke dni učinění napadeného jednání posuzovat pouze ve výši jedné třetiny hodnoty věci. d) Splnění poučovací povinnosti dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. 5. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolatelka také navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku. 6. Žalobce se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že dovolání nepovažuje za přípustné, a navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, nebo zamítl. 7. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. 8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 11. Dovolání není přípustné. 12. Přípustnost dovolání nezakládá právní otázka dovolatelkou shora formulovaná pod písm. a). Závěry vyjádřené v dovolatelkou odkazovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3914/2016 (či shodně dále v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2719/2017, nebo usnesení ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1413/2020) totiž nelze vykládat tak, že by podané žalobě nemělo být vyhověno, jestliže k okamžiku zahájení řízení neměl žalobce za dlužníkem vykonatelnou pohledávku. Nejvyšší soud v odkazovaném usnesení vysvětlil, že úprava obsažená v ustanovení § 593 o. z. koriguje závěr dřívější judikatury, podle které není-li v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě pohledávka žalobce za dlužníkem ještě vymahatelná (vykonatelná) a domáhá-li se žalobce této pohledávky v jiném řízení, které dosud nebylo pravomocně skončeno (například u soudu), je zpravidla dán důvod k přerušení řízení o odpůrčí žalobě podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2285/2000, uveřejněný pod č. 12/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na závěru, že odpůrčí žalobě lze vyhovět tehdy, jestliže pohledávka žalujícího věřitele byla vykonatelnou v době rozhodování soudu, se tím ovšem nic nemění (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 95/2022). 13. Soudy nižších stupňů tuto rozhodovací praxi dovolacího soudu náležitě reflektovaly v odůvodnění svých rozsudků, když odvolací soud uzavřel, že nelze dovodit, že jestliže k přerušení řízení pravomocně došlo, následně bylo pokračováno v řízení a pohledávka se mezitím vykonatelnou stala, je zde důvod k zamítnutí žaloby pro to, že ke dni podání žaloby pohledávka vykonatelná nebyla (k tomu dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 29 Cdo 2329/2023, uveřejněný pod číslem 5/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 14. Přípustnost dovolání nespočívá ani v dovolatelkou tvrzeném nesprávném rozložení důkazního břemene [dovolací námitka shora označená písm. b)], kdy dle dovolacích námitek bylo na dovolatelku přeneseno důkazní břemeno ve věci tvrzení, že dlužník měl dostatečný majetek k úhradě závazku ke dni uzavření darovací smlouvy. Dovolatelka v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1711/2016, ve kterém dovolací soud shrnuje závěry své ustálené praxe v tom, že rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, která je na sporný vztah aplikována. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat a koho při nesplnění této povinnosti stíhá nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014. sp. zn. 33 Cdo 729/2013). 15. Ani v posouzení této otázky se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe neodchyluje. Rozhodovací praxe dovolacího soudu vykládá zkrácení pohledávky ja