23 Cdo 3602/2015 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3602/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 8. 2016 Spisová značka:23 Cdo 3602/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.3602.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zdravotnictví Zdravotní pojištění Dotčené předpisy:§ 17 odst. 1 předpisu č. 48/1997Sb. § 121 odst. 1 předpisu č. 372/2011Sb. § 10 odst. 2 předpisu č. 160/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:14. 11. 2016 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 13.1.2017II.ÚS 129/17JUDr. Jiří Zemánekodmítnuto8.8.2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3602/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně Home Care Services & Supplies, s. r. o., se sídlem v Praze 6, Patočkova 1471/77, identifikační číslo osoby 25610619, zastoupené JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163/18, proti žalované Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra České republiky, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2577/178, identifikační číslo osoby 47114304, zastoupené JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 59/3, o zaplacení 1.777.964 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 19/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2014, č. j. 13 Co 389/2014-145, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 30. června 2014, č. j. 13 C 19/2013-104, uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni částku ve výši 1.210.616 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a žalobní návrh co do částky 567.348 Kč s příslušenstvím zamítl (bod II. výroku). Dále soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (bod III. výroku). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 17. prosince 2007 uzavřena smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče č. 1HOCA00010 (dále jen „Smlouva“) s účinností od 1. ledna 2008 na dobu určitou v délce trvání 8 let dle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Předmětem dané Smlouvy je poskytování zdravotních služeb žalobkyní a jejich úhrada žalovanou jako pojišťovnou. Žalobkyně jako podnikatelský subjekt poskytuje návštěvní službu domácí zdravotní péče, ve smyslu § 2 odst. 1 zák. č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Soud se zabýval zkoumáním sporné úhrady za zdravotní péči, jež byla poskytnuta pojištěncům žalované za měsíc listopad 2012 a vyúčtována žalobkyní na částku 1.812.430 Kč. Následně žalobkyně potvrdila uhrazení částky ve výši 34.470,23 Kč ze strany žalované, a co do této částky vzala žalobní návrh zpět. Sporná částka 1.777.964 Kč nebyla žalovanou uhrazena, jelikož žalobkyně fakturou účtovala i úkony, které byly realizovány v jiných regionech, a to pod stejným identifikačním číslem zdravotnického zařízení (dále také „IČZ“). Ze šetření soudu vyplynulo, že pod IČZ, které bylo přiděleno pražské pobočce, pod kterou spadá Praha a Středočeský kraj, žalobkyně účtovala i úkony provedené v Ústí nad Labem, Hradci Králové a Jihlavě. Jelikož se dle soudu na tato zdravotnická zařízení Smlouva nevztahovala, uznal soud žalobní nárok pouze co do výše 1.210.616 Kč. K odvolání obou účastníků odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovým i právním posouzením soudu prvního stupně. Dále navíc konstatoval, že dle právní úpravy účinné do dubna 2012 platilo, že zdravotní péči poskytuje zdravotnické zařízení uvedené v rozhodnutí o registraci, zatímco s účinností nové právní úpravy se z tohoto zdravotnického zařízení stal poskytovatel zdravotních služeb. Na základě registrace příslušných krajských úřadů poskytuje žalobkyně zdravotní péči pojištěncům žalované na území hl. m. Prahy, Středočeského, Ústeckého, Královéhradeckého kraje a kraje Vysočina. Aby mohlo zdravotnické zařízení uzavřít smlouvu se zdravotní pojišťovnou, musí kromě získané registrace také proběhnout výběrové řízení dle § 8 odst. 2 zák. č 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních. Ze skutkových zjištění soudu vyplynulo, že Smlouva byla sjednána s územní působností pro Prahu a Středočeský kraj (Kladno). Žádost o udělení registrace podával pro zdravotnické zařízení jeho provozovatel a činil tak pro každé zdravotnické zařízení zvlášť. Na základě kladně vyřízené registrace se mohlo zdravotnické zařízení účastnit výběrového řízení a ucházet se o právo uzavřít smlouvu se zdravotní pojišťovnou, opět individuálně. Jestliže platí, že se dle nové zákonné úpravy zdravotnické zařízení přeměnilo na poskytovatele zdravotních služeb, potom žalobkyně jakožto provozovatelka těchto zdravotnických zařízení nebyla sama zdravotnickým zařízením a nestala se následně poskytovatelkou zdravotních služeb ve smyslu zák. č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách. Smluvní stranou Smlouvy bylo zdravotnické zařízení, za nějž jednal jeho provozovatel, ale Smlouva byla dle zák. č. 48/1997 Sb. uzavřena výhradně mezi zdravotní pojišťovnou a tím zdravotnickým zařízením, které v ní bylo jako smluvní strana označeno, nejednalo se tedy o jiná zdravotnická zařízení téhož provozovatele s místy podnikání v Ústí nad Labem, Hradci Králové a Jihlavě. Územní působnost registrace se vztahuje na obvod působnosti správního orgánu, který registraci vydal. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu dosud neřešenou otázku hmotného práva týkající se výkladu ustanovení § 17 zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Žalobkyně se táže, kdo je jako zdravotnické zařízení účastníkem smluv uzavíraných dle výše uvedeného ustanovení, zejména je-li jejím předmětem domácí zdravotní péče poskytovaná ve vlastním sociálním prostředí pacienta. Dovolatelka namítá, že Smlouva byla ve skutečnosti uzavřena mezi zdravotní pojišťovnou a žalobcem, který je dle dřívější právní úpravy označován nepřesně jako „zdravotnické zařízení“, dle nynější úpravy zákona o veřejném zdravotním pojištění jako „poskytovatel“. Výklad odvolacího soudu tak není správný, jelikož k jakékoliv změně v právní povaze účastníků smluv a smlouvou založených smluvních vztahů kromě změny terminologie nedošlo. Smlouva dle dovolatelčina mínění nebyla uzavřena se zdravotnickým zařízením jako objektem práva, za který jedná provozovatel. Zákon o veřejném zdravotním pojištění pojem „provozovatel“ nadto ani vůbec neužívá. Tento pojem byl definován v zákoně č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, který jej charakterizuje v ustanovení § 2 odst. 2 jako fyzickou nebo právnickou osobu mající oprávnění provozovat zdravotnické zařízení dle tohoto zákona. Stranami Smlouvy tak byla zdravotní pojišťovna a žalobkyně jako právnická osoba (subjekt práva). Ze strany odvolacího soudu a rovněž tak soudu prvního stupně mělo dojít k nesprávnému právnímu posouzení věci, dovolatelka proto navrhuje zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II., kterým byl zamítnut návrh žalobkyně na zaplacení částky 567.348 Kč s příslušenstvím, a zrušení výroku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), při splnění podmínek povinného zastoupení předepsaných ustanovením § 241 o. s. ř., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovodil, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jež v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, koho lze jako zdravotnické zařízení ve smyslu § 17 odst. 1 zák. č. 48/1997 Sb. považovat za účastníka smlouvy uzavírané se zdravotní pojišťovnou o úhradě zdravotní péče. Dovolání není důvodné. Jak správně uvedly soudy obou stupňů, smluvní vztah mezi zdravotní pojišťovnou a poskytovatele