23 Cdo 369/2023 – Nejvyšší soud

23 Cdo 369/2023-343 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce T. M., zastoupeného JUDr. Matoušem Blažkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Říční 456/10, proti žalované EUVIN s.r.o., se sídlem v Prostějově, Sportovní 3607/3, identifikační číslo osoby 25576160, zastoupené Mgr. Ing. Štěpánem Vítkem, advokátem se sídlem v Brně, Šumavská 525/33, za účasti České podnikatelské pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, identifikační číslo osoby 63998530, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o zaplacení 7 744 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 4 C 108/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2022, č. j. 17 Co 61/2021-276, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 25. 1. 2022, č. j. 17 Co 61/2021-281, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2022, č. j. 17 Co 61/2021-276, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 25. 1. 2022, č. j. 17 Co 61/2021-281, a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 18. 9. 2020, č. j. 4 C 108/2019-224, a usnesení téhož soudu ze dne 8. 8. 2022, č. j. 4 C 108/2019-289, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Prostějově k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se v řízení domáhal po žalované zaplacení částky 7 744 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody s tvrzením, že dne 10. 10. 2017 uzavřela Allianz pojišťovna, a.s. (dále jen „pojistitel“), prostřednictvím žalované jako pojišťovací zprostředkovatelky se společností Cheops reklama a tisk s.r.o. (dále jen „pojistník“) pojistnou smlouvu č. 503569533 (dále jen „pojistná smlouva“), v níž byl pojistník výslovně uveden též jako pojištěný. Předmětem pojištění byla mimo jiné i budova, v níž se nacházelo sídlo pojistníka (dále jen „předmětná budova“) a jejímž vlastníkem byl žalobce (50 % společník pojistníka). Pojistník měl legitimní pojistný zájem na ochraně tohoto majetku, který sloužil k jeho podnikání. Žalobce dále uvedl, že dne 28. 1. 2018 došlo k pojistné události, tzv. totální škodě z důvodu požáru předmětné budovy. Pojistitel následně pojistníku odmítl plnit s tvrzením, že nebyl doložen souhlas žalobce jakožto pojištěného, a že proto pojištění budovy zaniklo ještě před pojistnou událostí podle § 2767 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 3. 2024 (dále jen „o. z.“). Podle žalobce (na kterého pojistník postoupil pohledávku na náhradu škody) byla způsobena škoda ve výši ceny předmětné budovy tím, že žalovaný v pojistné smlouvě uvedl pojistníka výslovně též jako pojištěného (i ve vztahu k předmětné budově), aniž to zákon umožňoval, a tím způsobil její neplatnost, resp. neurčitost v označení osoby oprávněné k pojistnému plnění (totožné podle smlouvy s osobou pojištěného, který byl ve smlouvě označen vnitřně rozporně), příp. takové uvedení bylo způsobilé uvést pojistníka v omyl a zapříčinilo zánik smlouvy podle § 2767 odst. 2 o. z., neboť pojistník nemohl předpokládat povinnost doložit souhlas pojištěného, byl-li jako pojištěný ve smlouvě označen sám. Tvrdil, že takovým jednáním žalovaná porušila povinnost vykonávat svou činnost s odbornou péčí podle § 21 odst. 1 zákona č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích, ve znění pozdějších předpisů, a také povinnost podle § 21a odst. 2 písm. c) téhož zákona upozornit na nutnost doložení souhlasu a na následky s nedoložením spojené. Příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti žalovanou a vznikem škody spatřoval v tom, že nebýt neplatnosti smlouvy (či jejího zániku), obdržela by z pojištění pojistné plnění oprávněná osoba (za kterou se považoval sám jako skutečný pojištěný). 2. Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 18. 9. 2020, č. j. 4 C 108/2019-224, žalobu zamítl (výrok I), uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 338 453,03 Kč (výrok II) a rozhodl o povinnosti žalobce k náhradě nákladů řízení vedlejší účastnici ve výši, která bude určena samostatným rozhodnutím (výrok III). Tato výše byla soudem prvního stupně určena usnesením ze dne 8. 8. 2022, č. j. 4 C 108/2019-289, částkou 6 512 Kč. 3. Soud prvního stupně vyšel z těchto zjištění: Dne 10. 10. 2017 proběhlo jednání mezi žalovanou a pojistníkem, při kterém pojistník projevil zájem o „pojištění majetku společnosti a odpovědnosti za škodu“. Téhož dne byla mezi pojistitelem a pojistníkem uzavřena pojistná smlouva, v níž byl pojistník označen současně jako pojištěný. Předmětem pojištění bylo pojištění budov (předmětné budovy) a vedlejších staveb, pojištění věcí movitých, připojištění skla, elektroniky, strojního zařízení, pojištění nákladu a odpovědnosti. Počátek pojištění byl sjednán od 17. 10. 2019 s pojistným obdobím v délce 1 roku. Pojistník prohlásil, že byl seznámen s příslušnými pojistnými podmínkami a byly mu poskytnuty všechny nezbytné informace týkající se sjednaného pojištění a zodpovězeny všechny dotazy. V čl. 1 odst. 7 všeobecných pojistných podmínek pro pojištění podnikatelů VPP-P 1/15 (dále jen „VPP-P 1/15“) bylo uvedeno, že pojištění může být ujednáno pouze tehdy, pokud na něm má pojistník/nebo pojištěný pojistný zájem. Pojistný zájem je oprávněná potřeba ochrany před následky pojistné události. Pojistník má pojistný zájem na vlastním majetku. Není-li pojistník a pojištěný stejná osoba, má se za to, že pojistný zájem nebyl (správně zřejmě „byl“ – poznámka Nejvyššího soudu) prokázán, jestliže pojištěný dal souhlas k pojištění. Podle čl. 10 odst. 5 VPP-P 1/15 v případě pojištění cizího pojistného nebezpečí byl pojistník povinen seznámit pojištěného s obsahem pojistné smlouvy týkající se pojištění jeho pojistného nebezpečí. Vlastníkem předmětné budovy byl žalobce. Pojistník byl na základě nájemní smlouvy uživatelem nebytové jednotky v budově. Pojistník ani žalobce nesplnili povinnost stanovenou v § 2767 odst. 2 o. z. doložit pojistiteli souhlas vlastníka budovy s tím, že nenabude právo na pojistné plnění v případě pojistné události. Dne 28. 1. 2018 došlo k pojistné události (požáru), který zničil mimo jiné předmětnou budovu. Výplatu pojistného plnění v důsledku této události pojistitel následně odmítl plnit z důvodu zániku pojištění ke dni 12. 1. 2018 (ve vztahu k předmětné budově) pro nesplnění povinnosti dle § 2767 odst. 2 o. z. Pojistitel v dopise ze dne 9. 5. 2018 (opakovaně poté v dopisech ze dne 4. 4. 2019 a 30. 4. 2019) považoval předmětnou pojistnou smlouvu za platnou i v části týkající se pojištění budov s tím, že pojištění zaniklo výhradně v důsledku nedoložení souhlasu vlastníka v zákonné lhůtě. Sdělil též, že pojistníkem i pojištěným je Cheops reklama a tisk, s.r.o., a vlastníkem nemovitosti (předmětné budovy) žalobce. Pojistník postoupil na žalobce pohledávku na náhradu škody vůči žalované smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 8. 2019. 4. Soud prvního stupně posoudil pojistnou smlouvu jako platnou s přihlédnutím k § 574 o. z. Za situace, kdy pojistitel, který celou pojistnou smlouvu připravoval, výslovně sdělil, že ji považoval za platnou okamžikem jejího uzavření a že byl připraven plnit vlastníkovi budovy v případě, kdyby došlo k pojistné události před uplynutím tří měsíců po jejím uzavření, považoval za zcela zřejmé, že úmyslem stran bylo uzavřít platnou pojistnou smlouvu. Ostatně ani žalovaný (správně zřejmě „žalobce““ – poznámka Nejvyššího soudu) v řízení netvrdil, že by jeho právní předchůdce (pojistník) nebyl veden úmyslem sjednat platně pojistnou smlouvu. Soud prvního stupně neshledal důvodnými námitky žalobce o tom, že pojistník byl ve smlouvě nesprávně označen jako pojištěný i jako osoba oprávněná, což bylo v rozporu s čl. 21 odst. 18 pojistných podmínek, dle kterých osobou oprávněnou měla být osoba, na jejíž majetek se pojištění vztahuje, a že tak existoval konflikt mezi pojistnými podmínkami a zákonem, přičemž pojistné podmínky nepřipouštěly možnost rozdělit osobu pojištěného a oprávněnou osobu. Dovodil totiž, že § 2767 o. z. takovou situaci přímo předpokládá. Pojistnou smlouvu bylo podle názoru soudu prvního stupně nutné chápat jako komplexní pojištění obchodního závodu, neboť se nevztahovala pouze na pojištění budov. Bylo proto pochopitelné, že jako osoba oprávněná a pojištěná zde vystupoval pojistník, který v předmětné budově provozoval svoji komplexní podnikatelskou činnost. Soud prvního stupně přitom odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4115/2020 (správně zřejmě rozsudek ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4115/2010, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na https://www.nsoud.cz – poznámka Nejvyššího soudu) a sp. zn. 32 Cdo 5686/20015 (správně zřejmě rozsudek ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5685/2015 – poznámka Nejvyššího soudu), v nichž byla řešena obdobná situace. Na základě uvedeného pak uzavřel, že pokud žalobci (případně jeho právnímu předchůdci) vznikla škoda, pak pouze v důsledku jeho vla