23 Cdo 37/2013 — Nejvyšší soud

23 Cdo 37/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 10. 2014 Spisová značka:23 Cdo 37/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.37.2013.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:7. 1. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 37/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně KORT, obchodní společnost s ručením omezeným, se sídlem v Ostravě – Moravská Ostravě, Hornopolní 131/12, PSČ 702 00, IČO 00561371, zastoupené JUDr. Ritou Kubicovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě – Vítkovicích, Ruská 87/11, PSČ 703 00, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 – Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, IČO 69797111, s adresou pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Ostrava, Lihovarská 1335/9, PSČ 716 10, o zaplacení částky 4 366 147 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 82 C 303/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. srpna 2012, č. j. 15 Co 294/2012-237, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. února 2011, č. j. 82 C 303/2008-154, zastavil řízení co do částky 33 295 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu do 25. října 2008 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu na zaplacení částky 4 332 852 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 25. října 2008 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně uzavřela dne 15. září 1990 se Severomoravským krajským národním výborem hospodářskou smlouvu o převodu vlastnictví podle § 347 hospodářského zákoníku, jejímž předmětem byly nemovité i movité věci a další majetkové hodnoty, včetně práv a závazků zaniklého státního podniku KORT Ostrava. Mezi účastníky byla sjednána cena za převáděný hmotný i nehmotný majetek v celkové výši 30 419 648 Kč. Smlouva byla připravována pracovníky Severomoravského krajského národního výboru Ostrava a její součástí bylo mj. též ustanovení, že k nabytí účinnosti smlouvy není třeba schválení nadřízeného orgánu, ani provedení registrace státním notářstvím. Soud prvního stupně dále zjistil, že souhlas vlády s převodem majetku státního podniku zrušeného bez likvidace ve smyslu ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku (dále jen „zákon o státním podniku“), nebyl žádnou ze smluvních stran zajišťován. Otázka platnosti předmětné hospodářské smlouvy byla poprvé zkoumána v soudním řízení vedeném žalobkyní proti odběrateli státního podniku KORT Ostrava, a to společnosti KORTEX 90, a.s., která dlužila kupní cenu za odebrané zboží v ceně 5 443 000 Kč. V tomto řízení bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 9. září 1994, č. j. 8 Cm 1190/92-92, a byl přijat závěr, že převod majetku z bývalého státního podniku KORT Ostrava do vlastnictví žalobkyně byl proveden v rozporu s § 32 zákona o státním podniku, neboť vláda neudělila souhlas ke zrušení státního podniku KORT Ostrava bez likvidace ani k převodu hmotného majetku zrušeného podniku do nově vzniklé obchodní společnosti, a proto byla soudem označena za neplatný právní úkon. Tento právní názor akceptoval odvolací soud i Nejvyšší soud České republiky, byť rozsudek odvolacího soudu pro vady řízení zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Žalobkyně poté vzala svůj návrh zpět, řízení bylo zastaveno a žalobkyni uložena náhrada nákladů řízení v celkové výši 466 705 Kč. V rámci řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 20 C 588/2001 o určení vlastnického práva k nemovitostem, které byly předmětem zmíněné hospodářské smlouvy, byla také jako otázka předběžná zkoumána platnost předmětné hospodářské smlouvy. Byla opět označena za neplatnou, a to v rozsudku, který nabyl právní moci dne 29. října 2007, v němž byla z toho důvodu jako vlastník nemovitostí určena Česká republika. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobkyně zaplatila dne 27. prosince 1990 na účet Severomoravského KNV první splátku ceny za převod majetku zaniklého státního podniku KORT Ostrava ve výši 1 851 053 Kč, dne 1. října 1990 uhradila rovněž na účet Severomoravského KNV regulační odvod za překročení mezd ve výši 652 000 Kč podle účetní závěrky bývalého státního podniku KORT Ostrava. Žalobkyně rovněž tvrdila, že nejpozději na počátku roku 1991 zaplatila třetím osobám celkem 1 363 094 Kč v domnění, že takto hradí závazky bývalého státního podniku KORT Ostrava, které měl převzít. Vzhledem ke svým právním závěrům však soud prvního stupně důkazy k prokázání těchto tvrzení neprováděl, stejně jako důkazy k prokázání tvrzení o úhradě shora popsaných nákladů soudního řízení ve výši 466 705 Kč. Soud prvního stupně posoudil předmětnou hospodářskou smlouvu podle zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, účinného ke dni 15. října 1990, (dále jen „hosp. zák.“), konkrétně podle ustanovení § 347 upravujícího náležitosti smlouvy o převodu vlastnictví a práva hospodaření. Podle odstavce 6 tohoto ustanovení právní předpis může stanovit, ve kterých případech se k účinnosti smlouvy vyžaduje souhlas příslušných orgánů, může též stanovit, kdy jsou organizace povinny smlouvu uzavřít. Tímto předpisem byl zákon o státním podniku ve znění účinném od 1. května 1990, podle jehož ustanovení § 32 odst. 3 mohl zakladatel do 31. prosince 1990 zrušit podnik bez likvidace a hmotný majetek zrušeného podniku jako celek vložit do akciové společnosti, popřípadě jej smluvně převést do vlastnictví jiné právnické nebo fyzické osoby…. Podle § 32 odst. 4 citovaného zákona platilo, že opatření podle výše citovaného odstavce 3 vyžadovalo předchozí souhlas vlády České a Slovenské federativní republiky, popřípadě vlády České republiky nebo vlády Slovenské republiky, je-li zakladatelem ústřední orgán státní správy republiky nebo národní výbor. Otázka, zda rozhodnutí Severomoravského krajského národního výboru v Ostravě ze dne 28. srpna 1990 o zrušení státního podniku KORT Ostrava bez likvidace vyžadovalo předchozí souhlas vlády, byla již vyřešena v předchozím řízení soudu prvního stupně vedeném pod sp. zn. 20 C 588/2001 tak, že tento souhlas podle § 32 odst. 3 a 4 zákona o státním podniku nezbytný byl. Soud prvního stupně uzavřel, že pokud předmětná hospodářská smlouva takový souhlas neobsahovala, byla absolutně neplatná pro rozpor s ustanovením § 21 odst. 1 hosp. zák. Podle tohoto ustanovení je právní úkon neplatný, pokud se svým obsahem nebo účelem příčí právnímu předpisu nebo pokud právní předpis obchází anebo jestliže jeho předmětem je plnění nemožné. Plnění poskytnutá žalobkyní na základě neplatného právního úkonu tak představují ve smyslu ustanovení § 451 občanského zákoníku ve znění do 31. prosince 1991 (dále jen „obč. zák.“), neoprávněný majetkový prospěch, který je ten, kdo jej získal, povinen vydat. Pokud žalobkyně hradila na základě neplatné hospodářské smlouvy závazky bývalého státního podniku KORT Ostrava, pak plnila, co měl po právu plnit jiný subjekt – tj. státní podnik KORT Ostrava, potažmo stát. Pak by se jednalo o neoprávněný majetkový prospěch ve smyslu § 454 obč. zák. Soud prvního stupně se dále podrobně zabýval námitkou promlčení žalovaného práva vznesenou žalovanou. Vyšel z ustanovení § 130 a násl. hosp. zák., upravujícího otázku promlčení v hospodářskoprávních vztazích. V případě práva na vydání neoprávněného majetkového prospěchu platilo ustanovení § 131b hosp. zák., podle kterého promlčecí lhůta práva na náhradu škody činí dva roky a počíná běžet ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Právo na náhradu škody se však promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla. To platí obdobně o promlčecí lhůtě práva na vydání neoprávněného majetkového prospěchu. Podle § 130 věty prvé hosp. zák. se majetkové právo, které nebylo uplatněno ve stanovené době u příslušného orgánu, promlčuje. Podle § 131 hosp. zák. příslušný orgán k promlčení přihlédne jen tehdy, uplatní-li povinný právní subjekt námitku promlčení; je-li námitka promlčení uplatněna, nemůže být promlčené právo přiznáno. Soud prvního stupně uzavřel, že v daném případě objektivní desetiletá promlčecí lhůta podle citovaného ustanovení § 131b odst. 2 hosp. zák. počala u všech plateb označených