23 Cdo 3847/2023 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3847/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 1. 2025 Spisová značka:23 Cdo 3847/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.3847.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání (vady) Přípustnost dovolání Pojištění odpovědnosti za škodu Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:26. 2. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 02.05.2025II.ÚS 1294/25 Veronika Křesťanová odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost<br/>odmítnuto pro nepříslušnost<br/>odmítnuto pro nepřípustnost<br/>odmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele10. 6. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3847/2023-446 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Šmídl s.r.o., se sídlem v Žamberku, Čs. armády 991, identifikační číslo osoby 26009030, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, proti žalované Slavia pojišťovna a.s., se sídlem v Praze 4, Táborská 940/31, identifikační číslo osoby 60197501, zastoupené JUDr. Liborem Němcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, o zaplacení 4 000 882,74 Kč, 1 091 756,59 Kč, 801 414 Kč, 45 030 Kč a 24 458,74 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 130/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2023, č. j. 15 Co 107/2023-403, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v posuzované věci domáhala po žalované zaplacení částky 4 000 882,74 Kč s příslušenstvím jako pojistného plnění z pojištění své odpovědnosti na základě pojistné smlouvy č. 5900004844 uzavřené s žalovanou dne 19. 11. 2011. Tvrdila, že při přepravě cigaret pro Philip Morris ČR a.s. došlo k pojistné události, neboť jí jako dopravci vznikla povinnosti k náhradě škody (v důsledku odcizení části přepravované zásilky cigaret dne 23. 10. 2013 v Německu) podle vyhlášky ministra zahraničních věcí č. 11/1975 Sb., o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), dále jen „Úmluva CMR“. Žalovaná vyplatila žalobkyni pojistné plnění ve výši 273 773 Kč představující limitovanou náhradu škody za odcizené zboží podle čl. 23 odst. 1 a 3 Úmluvy CMR, odmítla jí ale vyplatit plnění ve výši 160 339,96 EUR odpovídající spotřební dani (po přepočtu podle žalobkyně 4 000 882,74 Kč), kterou musela společnost Philip Morris ČR a.s. v důsledku odcizení cigaret (jejich faktického uvedení do volného oběhu) uhradit v Německu a jejíž náhrady se tato společnost úspěšně domohla po žalobkyni v soudním řízení vedeném ve Velké Británii. Žalobkyně se domáhala i uhrazení dalších částek s příslušenstvím (uvedených v záhlaví) jako náhrady škody, která jí měla vzniknout v souvislosti se soudním řízením vedeným ve Velké Británii tím, že žalovaná porušila smluvní povinnost poskytnout požadované pojistné plnění. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 1. 2023, č. j. 64 C 130/2017-337 (druhým v pořadí), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 000 882,74 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 20. 6. 2018 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení z částky 4 000 882,74 Kč ode dne 11. 2. 2015 do dne 19. 6. 2018 (výrok pod bodem II), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 1 091 756,59 Kč s příslušenstvím, částku 801 414 Kč s příslušenstvím, částku 24 458,74 EUR s příslušenstvím a částku 45 030 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem IV). Učinil tak v řízení vedeném poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 208/2021 (který je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), zrušil předchozí rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 6. 2019, č. j. 64 C 130/2017-172, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 10. 2019, č. j. 64 C 130/2017-196, a jej potvrzující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2020, č. j. 29 Co 550/2019-238, z důvodu opomenutí důkazu navrženého žalobkyní k výkladu smlouvy. 3. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I tak, že žalobu o zaplacení částky 275 624,40 Kč s příslušenstvím zamítl, a ve zbytku výrok pod bodem I potvrdil ve znění, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 725 258,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. za dobu od 20. 6. 2018 do zaplacení (výrok I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku po bodem II tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 3 725 258,30 Kč ve výši 8,05 % p. a. za dobu od 11. 2. 2015 do 19. 6. 2018, a jinak výrok pod bodem II potvrdil (výrok II), rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body III a IV zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III) a rozhodl, že v dalším řízení věc projedná a rozhodne jiný soudce (výrok IV). 4. Žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu (výslovně v rozsahu výroku I a II) včasným dovoláním, v němž namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí ve výroku I a II, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně (v rozsahu jeho výroků pod body I a II), zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. K přípustnosti dovolání žalovaná konkrétně uvedla, že: a) odvolací soud se odchýlil rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2099/2019, ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3027/2020, ze dne 4. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 356/2022, a ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, při řešení otázky výkladu právního úkonu tím, že vyložil uzavřenou pojistnou smlouvu v rozporu s jejím jazykovým vyjádřením (konkrétně se zněním zvláštních pojistných podmínek č. 245/08 – dále jen „ZPP“, které podle žalované jasně a bez jakékoli pochybnosti stanoví, že pojištění se vztahuje na odpovědnost žalobkyně za škodu vzniklou na movitých věcech převzatých za účelem provedení silniční nákladní dopravy). Podle žalované tedy postupoval odvolací soud v rozporu s § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), dospěl-li k závěru, že pojištění krylo i odpovědnost žalobkyně za jiné výlohy podle čl. 23 odst. 4 Úmluvy CMR (dále jen „první otázka“). b) odvolací soud se odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2655/2016, a ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3348/2020, pokud nesprávně aplikoval toliko § 35 odst. 2 obč. zák. a neaplikoval § 266 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), což podle žalované mělo vliv na správnost výkladu (dále jen „druhá otázka“). c) odvolací soud nepostupoval „v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a § 132 o. s. ř.“ a jeho skutkový závěr, podle nějž „z dokazování provedeného před odvolacím soudem vyplynulo, že v předsoudní fázi sporu v letech 2014 až 2016 obě účastnice předpokládaly, že pojistná smlouva odpovědnost za tzv. jiné výlohy podle čl. 23 odst. 4 Úmluvy CMR kryje“, je v extrémním rozporu s provedenými důkazy – emailem likvidátorky pojistných událostí žalované (dále jen „likvidátorka“) a dopisy žalované (dále jen „třetí otázka“). K tomu žalovaná odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1697/2011, a ze dne 25. 7. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2147/2021, a na nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07, ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13 (jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz), a též na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16. d) odvolací soud se odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1241/2011, a ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 512/2002, od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, a od nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 220/98, při řešení otázky, „zda je ke zjištění vůle stran potřebné vyslechnout osoby, které písemný právní úkon učinily“ (dále jen „čtvrtá otázka“), tím, že vůli smluvních