23 Cdo 3857/2008 – Nejvyšší soud

23 Cdo 3857/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně B. S., , zastoupené JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně III, Politických vězňů 98, proti žalované 1) Východočeská cukerní, a. s., se sídlem Horova 17, 500 02 Hradec Králové, IČ 46505121, a 2) EASTERN SUGAR ČESKÁ REPUBLIKA, a. s. se sídlem Němčice nad Hanou, Masarykova č. p. 279, PSČ 798 27, IČ 16193679, zastoupené Mgr. Tomášem Matějovským, advokátem se sídlem v Praze 1, CMS Cameron McKenna, Palladium, Na Pořičí č. 1079/34, PSČ 110 00, o zaplacení částky 81.911,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 44 Cm 128/97, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2007, č.j. 6 Cmo 454/2006-160, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2007, č. j. 6 Cmo 454/2006-160, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. června 2000 č. j. 44 Cm 128/97-116 uložil žalované č.1) povinnost, aby žalobkyni zaplatila Kč 81.911,- s úrokem z prodlení ve výši 17% od 1.1.1993 do zaplacení (bod I.výroku) a aby nahradila žalobkyni náklady řízení Kč 19.146,70 (bod lI.výroku), v bodu III.výroku žalobu vůči žalované č.2) zamítl a v bodu IV.výroku uložil žalobkyni, aby žalované č.2) nahradila náklady řízení Kč 5.750,-. V odůvodnění soud uvedl, že předmětem žaloby je zaplacení ceny žalobkyní dodané cukrovky žalované č.1), přičemž existence závazku nebyla sporná. Soud se v dalším řízení především zabýval otázkou, zda žalovaný závazek zanikl započtením a uzavřel, že se tak nestalo. V prvém případě (listina ze dne 28.4.1993) učinil závěr, že návrh dohody nebyl žalobkyní akceptován a v druhém případě (dopis žalované č.1) ze dne 21.1.1998) uzavřel, že žalovaná č.1) učinila tímto dopisem projev směřující k započtení, avšak neprokázala existenci své pohledávky. K otázce, zda došlo k přechodu či převodu závazku a zda žalovaná č.2) část závazku uznala, soud prvního stupně uzavřel, že plnění ze strany žalované č.2) má nepochybně povahu a účinky uznání dluhu, avšak toto uznání znamená pouze vyvratitelnou domněnku existence závazku v době jeho uznání. Vzhledem k tomu, že podle závěrů soudu bylo prokázáno, že k převzetí závazku ani k přistoupení k závazku žalovanou č.2) nedošlo, byla tím vyvrácena domněnka existence předmětného závazku. Soud prvního stupně se proto nezabýval ani tvrzením žalobkyně o tzv. falešné solidaritě žalované č.2) a vyhověl žalobě vůči žalované č.1), která neprokázala zánik závazku. Žalobu vůči žalované č. 2) zamítl. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. dubna 2007, č. j. 6 Cmo 454/2006-160změnil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ve vztahu k žalované 2) ve výroku III. IV. Tak, že žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni částku 81.911-Kč s úrokem z prodlení ve výši 17% od 1.1.1993 do zaplacení a náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 36.793,45 Kč. Odvolací soud především konstatoval, že v průběhu odvolacího řízení došlo u žalované č.2) ke změně obchodní firmy, a to z CUKRSPOL PRAHA - MODŘANY, a.s. na EASTERN SUGAR Česká republika, a.s., se sídlem Němčice nad Hanou, Masarykova č.p. 279. Dále odvolací soud konstatoval, že v průběhu odvolacího řízení byl na majetek žalované č.1) prohlášen konkurs. V důsledku této skutečnosti došlo ze zákona k přerušení řízení v projednávané věci, a odvolání žalobkyně ve vztahu k žalované č.1) nebylo proto možno projednat. Odvolací soud s ohledem na odvolání žalobkyně, ve kterém navrhla, aby rozsudek byl změněn tak, že obě žalované jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni žalovanou částku, uzavřel, že žalobkyně svým návrhem obsaženým v odvolání i jeho doplnění navrhuje, aby obě žalované byly sice k zaplacení dlužné částky zavázány, avšak po upřesnění uvádí, že "solidaritu" žalovaných sice navrhuje, ale je si vědoma, že mezi žalovanými neexistuje nerozlučné společenství, ale společenství samostatné. Odvolací soud konstatoval, že v případě samostatného společenství jedná každý účastník sám za sebe a jeho úkony nemají na práva a povinnosti ostatních žádný vliv. Důvodem existence zmíněného společenství je výlučně hospodárnost řízení, přičemž jinak by mohly být spory proti jednotlivým žalovaným projednávány samostatně. Za této situace projednával odvolací soud odvolání žalobkyně pouze proti žalované č.2) a vydal tedy pouze rozsudek částečný s tím, že po skončení konkursu na majetek žalované č.1) bude rozhodnuto i o odvolání žalobkyně proti tomuto subjektu. Jak již konstatoval odvolací soud ve svém usnesení č.j. 6 Cmo 91/98-95 ze dne 24. listopadu 1999, jímž zrušil původní rozsudek soudu prvního stupně, mezi účastníky nebylo sporné, že žalovaná č.1) měla vůči žalobkyni závazek, jehož výše nebyla sporná. Část kupní ceny, jež je předmětem žaloby, zaplatila žalovaná č.2). Odvolací soud v usnesení uzavřel, že soud prvního stupně se bude muset zabývat otázkou, zda právě zaplacení části kupní ceny není uznáním závazku ve smyslu § 323 a § 407 obch. zák. a dále se bude muset zabývat námitkou započtení. V dalším řízení soud prvního stupně v souladu se závazným pokynem odvolacího soudu doplnil dokazování a uzavřel, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že předmětný závazek nezanikl započtením. Listina označená jako "Dohoda o vzájemném zápočtu závazků a pohledávek" ze dne 28.4.1993 nebyla žalobkyní podepsána. Jednalo se tedy o návrh dohody, která nebyla ze strany žalobkyně akceptována. Ohledně druhého tvrzeného zápočtu pak uzavřel, že rovněž nedošlo k započtení, když pohledávku, která měla být započtena, nevzal za prokázanou. Tento závěr soudu prvního stupně žalobkyně svým odvoláním nezpochybnila. Svůj nesouhlas směřovala proti závěru soudu, že nedošlo k převzetí či přechodu závazku z žalované č.1) na žalovanou č.2). Poukázala na delimitační protokol, z něhož vyplývá, že na žalovanou č.2) přešla všechna práva a povinnosti ze smluv týkajících se Cukrovaru Hrochův Týnec. Nesouhlasila ani se závěrem soudu, že nedala souhlas k převzetí dluhu a v této souvislosti poukázala na to, že všichni pěstitelé cukrovky byli informováni o tom, že závazky týkající se odštěpného závodu Hrochův Týnec přebírá nově vznikající společnost. Odvolací soud se s názorem žalobkyně ztotožnil potud, že skutečně na žalovanou č.2) přešla práva a povinnosti původního subjektu, a to Východočeské cukerní, a.s. Hradec Králové a jejího odštěpného závodu Hrochův Týnec. Zmíněná akciová společnost, která byla založena podle § 172 obch. zák. zakladatelem Fondem národního majetku České republiky, na který přešel majetek státního podniku Cukrovary Hradec Králové, založila na základě rozhodnutí ze dne 21.12.1992 akciovou společnost Cukrovar Hrochův Týnec. Tato akciová společnost byla zapsána do Obchodního rejstříku Okresního soudu v Hradci Králové oddíl B, vložka 902, přičemž její IČ bylo 47468807. Z uvedeného je prokázáno, že ­původní státní podnik byl dle zákona č. 92/1991 Sb. privatizován a vzniklý subjekt pak následně jako zakladatel založil akciovou společnost Cukrovar Hrochův Týnec. Pro takový případ je třeba přiměřeně aplikovat ustanovení o smlouvě o prodeji podniku včetně § 477 odst. 1 a 3 obch.zák. a uzavřít, že na nově vzniklou společnost (kupujícího) přecházejí všechna práva a závazky, přičemž k přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele. Odvolací soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že na žalovanou č.2) přešla práva a povinnosti z akciové společnosti Východočeská cukerní Hradec Králové týkající se odštěpného závodu Hrochův Týnec. Toto byl též nepochybně i důvod proč žalovaná č.2) uhradila žalobkyni dne 25.4.1993 částku Kč 80.000,- a dne 14.7.1993 částku Kč 62.136,40. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že i přes provedené platby nelze aplikovat § 407 odst. 3 obch.zák. Neuhrazena tedy zůstala žalovaná částka. Odvolací soud dále uzavřel, že žalobkyně se právem domáhala na žalované č.2) zaplacení i zbylé částky Kč 81.911,-, když závazek, který nebyl mezi účastníky smluvního vztahu sporný, přešel na žalovanou č.2). Věc však bylo třeba posoudit, jak vyplývá z výše uvedeného, podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku a nikoliv zákoníku občanského. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná č. 2 dovoláním opírajíc jeho přípustnost o ust. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění platném do 31. 12. 2000. Dovolání podává dovolatelka z toho důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, rozhodnutí je založeno na skutkových zjištěních, která podle obsahu spisu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování a řízení tak bylo stiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka uvádí následující argumenty: 1) předmětem žaloby žalobkyně jsou skutečnosti, které nastaly v roce 1992, tedy před založením a vznikem žalované č. 2. Je nepochybné a vyp