23 Cdo 386/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 386/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 3. 2022 Spisová značka:23 Cdo 386/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.386.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Smlouva o sdružení Podílové spoluvlastnictví Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 841 obč. zák. § 142 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:19. 6. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 1675/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 386/2022-1350 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce M. F., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, proti žalovanému M. Č., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Pavlem Baťkem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142, o zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 232/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2021, č. j. 58 Co 315/2021-1304, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 246 Kč s příslušenstvím do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Pavla Baťka. Odůvodnění: Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu vypořádání smlouvy o sdružení, na jejímž základě spolu žalobce a žalovaný v letech 2004-2012 provozovali motokáry a bar v obchodním centru XY v XY pod názvem „XY“. Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně nejprve rozsudkem ze dne 21. 5. 2019, č. j. 28 C 232/2014-721, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 327 525,70 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 672 474,30 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o povinnostech účastníků nahradit státu náklady řízení (výroky III a IV) a o povinnosti žalobce nahradit náklady řízení žalovanému (výrok V). Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků usnesením ze dne 5. 12. 2019, č. j. 58 Co 392/2019-816, rozsudek soudu prvního stupně na č. l. 721 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně následně (svým v pořadí druhým rozsudkem) ze dne 17. 6. 2021, č. j. 28 C 232/2014-1230, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 1 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit náklady řízení státu (výrok II) a žalobci (výrok III). Odvolací soud k odvolání žalovaného napadeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím se zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu), rozhodl, že stát nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, podle kterých spolu účastníci od roku 2004 v rovnocenném postavení společně provozovali motokárovou dráhu v XY. Podle dohody účastníků konečný podíl žalobce na zisku činil 45,86 %, podíl žalovaného na zisku pak činil 54,14 %. Dne 5. 3. 2012 žalovaný vyměnil zámky v provozovně, čímž znemožnil žalobci přístup do jejích prostor, a nadále začal v daném oboru podnikat samostatně prostřednictvím společnosti M.-C. T. (identifikační číslo osoby XY) s využitím materiálového vybavení, které původně sloužilo potřebám sdružení účastníků; k obnovení společného podnikání účastníků již nedošlo. Po stránce právní odvolací soud potvrdil závěr soudu prvního stupně, dle nějž mezi účastníky byla uzavřena smlouva o sdružení podle § 829 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a ztotožnil se také s konstatováním, že následně došlo k zániku tohoto sdružení vystoupením žalovaného. Závěr soudu prvního stupně o zániku sdružení ke dni 5. 3. 2012 odvolací soud označil za nepřezkoumatelný, neboť soud prvního stupně pominul řadu tvrzení a důkazů žalovaného, které měly popřít, že by sdružení zaniklo k označenému datu; pro samotné (odlišné) posouzení věci však podle odvolacího soudu přesný okamžik zániku sdružení nebyl podstatný. Odvolací soud totiž s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (zejm. na rozsudek ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4665/2016, a usnesení ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2635/2019) upozornil, že zánikem sdružení nedochází k automatickému zániku podílového spoluvlastnictví účastníků sdružení; to trvá nadále a je na účastnících, zda v něm chtějí nadále setrvat či nikoliv. Nedohodou-li se účastníci sdružení při jeho zániku na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, může se kterýkoli z nich domáhat jeho zrušení a vypořádání v souladu s § 142 obč. zák. Jelikož v projednávané věci k dohodě o zrušení podílového spoluvlastnictví mezi účastníky nedošlo, žalobce se nemůže úspěšně domáhat jeho vypořádání. Zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k majetku sdružení přitom bude předmětem řízení vedeného na základě návrhu žalovaného před Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. 29 C 53/2021. Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba se jako nedůvodná zamítá. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v rozsahu všech jeho výroků) napadl žalobce včasným dovoláním. V něm odvolacímu soudu vytýká, že jeho závěr, podle kterého došlo k zániku sdružením vystoupením žalovaného, nemá oporu v provedeném dokazování. Žalovaný neinformoval žalobce o tom, že nemá nadále vůli pokračovat ve sdružení s žalobcem; žalobce tak byl žalovaným ze sdružení spíše „vyloučen“ ke dni 5. 3. 2012. Jelikož žalobce s žalovaným měli od počátku činnosti dohodu na způsobu vypořádání majetku sdružení v podílovém spoluvlastnictví účastníků i pro případ ukončení činnosti tohoto sdružení (v poměru 45,86 % pro žalobce a 54,14 % pro žalovaného), bylo podle žalobce na odvolacím soudu, aby v souladu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5797/2017, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 29 Odo 444/2005, majetek sdružení sjednaným způsobem vypořádal. Neučinil-li tak, odchýlil se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a právní posouzení této otázky učiněné odvolacím soudem je nesprávné. Dovolatel tak odmítá závěry odvolacího soudu, že by mezi účastníky zmiňovaná dohoda na způsobu vypořádání majetku sdružení nebyla vůbec uzavřena, a upozorňuje, že v daném ohledu je napadený rozsudek nepřezkoumatelný; tím se odvolací soud odchýlil rovněž od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, a ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009. Žalobce v dovolání dále popírá, že by žalovaný činil kroky k vypořádání společného podnikání účastníků, jak uvedl odvolací soud, či že by snad ze sdružení vystoupil sám žalobce. Uvedené závěry nemají podle dovolatele oporu v provedeném dokazování a odvolací soud k nim dospěl v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1243/2019, či nálezů Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 564/17, a ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96. Odvolací soud tím, že řízení zatížil zmíněnými vadami, také porušil právo žalobce na spravedlivý proces (v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3822/2020, a tam citované judikatury Ústavního soudu, jakož i se závěry nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je podle žalobce i námitka vycházející z tvrzení účastníka o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (v souladu s usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV.ÚS 985/15, a ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/15). Odvolací soud se podle žalobce navíc ve vztahu k prokázané dohodě ohledně způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků odchýlil od řady provedených důkazů, čímž řízení zatížil vadou v podobě opomenutých důkazů, jak vyplývá z judikatury soudů vyšších stupňů (dovolatel jmenovitě zmiňuje rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, a ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2756/2018, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. III.