23 Cdo 4003/2018 – Nejvyšší soud

23 Cdo 4003/2018-359 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobkyně STAVBY UB s.r.o., identifikační číslo osoby 24806170, se sídlem v Praze 3 - Žižkov, Pod Krejcárkem 975/2, PSČ 130 00, zastoupené JUDr. Robertem Šulcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Mezibranská 579/7, proti žalované 1) XY, identifikační číslo osoby XY, se sídlem XY, žalované 2) XY, identifikační číslo osoby XY, se sídlem XY, oběma zastoupeným Mgr. Jiřím Trnkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 983/45, a žalovanému 3) P. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Vladimírem Szabem, advokátem se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 1021/70, o zaplacení 2 102 848 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 420/2014, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2018, č. j. 25 Co 420/2017-284, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2018, č. j. 25 Co 420/2017-284, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 6. 2017, č. j. 4 C 420/2014-244, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení ceny díla ve výši 2 102 848 Kč s příslušenstvím na základě smlouvy o dílo, kterou uzavřela s první žalovanou. Druhá žalovaná ze zákona ručí za závazek první žalované, neboť je nástupnickou společností první žalované vzniklou v důsledku rozdělení odštěpením první žalované. Pro případ, že by se v řízení prokázal nedostatek oprávnění třetího žalovaného jednat za první žalovanou, domáhá se žalobkyně zaplacení uvedené částky i vůči němu. 2. Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně částečným mezitímním rozsudkem ze dne 28. 4. 2016, č. j. 4 C 420/2014-185, rozhodl, že žalobní nárok na zaplacení ceny díla je ve svém základu opodstatněný vůči první žalované a druhé žalované. 3. Městský soud v Praze jako odvolací soud usnesením ze dne 8. 12. 2016, č. j. 25 Co 384/2016-222, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 4. V následném řízení soud prvního stupně po doplnění skutkových zjištění rozhodl opět částečným mezitímním rozsudkem ze dne 6. 6. 2017, č. j. 4 C 420/2014-244, tak, že žalobní nárok na zaplacení ceny díla je ve svém základu opodstatněný vůči první žalované a druhé žalované. 5. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. V letech 2012 až 2013 byl areál bývalé továrny XY ve vlastnictví první žalované. Z kupní smlouvy, na základě které první žalovaná nemovitosti v areálu továrny nabyla od města XY, vyplýval pro první žalovanou závazek zrekonstruovat mimo jiné přízemí objektu č. p. XY, tj. prostor restaurace a přilehlých místností, do 28. 2. 2013, a to pod sankcí smluvní pokuty ve výši 1 500 000 Kč. V prosinci roku 2012 proto došlo k jednání o uzavření smlouvy o dílo, jehož se zúčastnila žalobkyně, dále třetí žalovaný, který byl jediným společníkem první žalované, a Z. Ř., který měl na základě dohody nabýt akcie první žalované, a tím získat do své dispozice část areálu bývalé továrny XY, konkrétně právě restauraci a přilehlé místnosti objektu XY. Z. Ř. se proto aktivně účastnil nejen jednání se žalobkyní, ale rovněž inicioval změnu projektové dokumentace, zastupoval první žalovanou při jednání se stavebním úřadem a fakticky působil jako technický dozor na stavbě v době rekonstrukce. V rámci jednání o uzavření smlouvy o dílo se žalobkyně a první žalovaná dohodly, že cena díla bude činit odhadem 1 500 000 Kč až 2 000 000 Kč, přičemž přesná výše ceny díla bude stanovena až po faktickém provedení prací dle obvyklé ceny těchto prací. Žalobkyně v době od 9. 1. 2013 do 15. 3. 2013 provedla požadované rekonstrukční práce. 6. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně a první žalovaná platně uzavřely ústní smlouvu o dílo, přičemž za první žalovanou jednal třetí žalovaný. Co se týče náležitostí smlouvy o dílo podle ustanovení § 536 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dále jen „obch. zák.“, měl soud prvního stupně za to, že předmět díla byl v době uzavření smlouvy, tj. v prosinci roku 2012, dostatečně specifikován odkazem na projektovou dokumentaci z roku 2008, jež byla podkladem pro vydání stavebního povolení. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že projektová dokumentace byla následně v lednu roku 2013 změněna. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že strany smlouvu o dílo v souladu s § 536 odst. 3 obch. zák. uzavřely bez stanovení způsobu určení ceny s tím, že po provedení díla bude podle § 546 odst. 1 obch. zák. vyúčtována a zaplacena cena obvyklá. 7. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. 8. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním hodnocením věci. Zejména přisvědčil soudu prvního stupně, že předmět díla byl dostatečně konkrétně určen především projektovou dokumentací, jež byla vyhotovena v dostatečném rozsahu. Navíc z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že smlouva o dílo směřovala k úspěšné kolaudaci III. etapy rekonstrukce areálu bývalé továrny XY podle vydaného stavebního povolení. V posuzovaném případě šlo o dokončovací práce v již existujícím objektu, který alespoň zčásti předurčoval druh a rozsah prováděných prací. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, dle něhož byla smlouva o dílo uzavřena bez stanovení způsobu určení ceny díla ve smyslu § 536 odst. 3 obch. zák. II. Dovolání a vyjádření se k němu 9. Rozsudek odvolacího soudu napadly žalované 1) a 2) dovoláním. V něm předně namítají, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že smlouvu o dílo s žalobkyní uzavřela první žalovaná. Napadeným rozhodnutím se odvolací soud dle žalovaných 1) a 2) taktéž odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, kterou specifikovaly, když uzavřel, že předmět díla byl ve smlouvě dostatečně určitě vymezen. Dále odvolací soud nesprávně posoudil otázku, jež podle žalovaných 1) a 2) v praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a to zda lze ustanovení § 536 odst. 3 obch. zák. vykládat tak, že nedošlo-li k určení ceny díla ani stanovení způsobu jejího určení, jelikož jednání o ceně selhalo, projevily strany vůli uzavřít smlouvu bez určení ceny. Konečně žalované 1) a 2) napadenému rozhodnutí odvolacího soudu vytýkají, že není dostatečně odůvodněné, a proto je nepřezkoumatelné. 10. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání odmítla argumentaci žalovaných 1) a 2), přičemž upozornila zejména na skutečnost, že žalovanými citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu vycházela ze skutkových základů odlišných od posuzovaného řízení. Závěr odvolacího soudu o dostatečné určitosti vymezení předmětu díla je naopak dle žalobkyně s judikaturou Nejvyššího soudu konformní. Otázka určení ceny díla, jak ji vymezily první a druhá žalovaná ve svém dovolání, navíc podle žalobkyně Nejvyšším soudem již řešena byla, přičemž postup odvolacího soudu je s tímto rozhodnutím v souladu. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl. III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání 11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 12. Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval tím, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. 13. Ohledně námitky týkající se nesprávného posouzení otázky, s kým žalobkyně uzavřela smlouvu o dílo, žalované 1) a 2) v dovolání neuvádějí, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující výše uvedenou námitku trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud k němu proto v uvedené části nemohl přihlížet. 14. U ostatních dovolacích důvodů žalované 1) a 2) v dovolání vymezily, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a dovolání v této části obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem. Dovolací soud se proto dále zabýval jeho přípustností. IV. Přípustnost dovolání 15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to z