23 Cdo 417/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 417/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 2. 2023 Spisová značka:23 Cdo 417/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.417.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 předpisu č. 99/1963 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:26. 4. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 417/2022-231 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně BAŤA, akciová společnost, se sídlem ve Zlíně, Dlouhá 130, PSČ 762 22, IČO 44268050, zastoupené JUDr. Stanislavem Knotkem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Kvítková 1569/56, PSČ 760 01, proti žalované ARCUS – Růžička, spol. s r.o., sídlem v Praze 9, Hloubětín, Českobrodská 1091/38a, PSČ 190 00, IČO 48535834 zastoupené Mgr. Michalem Vaňhou, advokátem, se sídlem v Praze, V Olšinách 2300/75, PSČ 100 00, o zaplacení částky 106 786 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 98 C 273/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2021, č. j. 53 Co 68/2020-215, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 5. 12. 2019, č. j. 98 C 273/2018-131, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 3. 2020, č. j. 98 C 273/2018-157, zamítl žalobu o zaplacení částky 106 786 Kč a smluvního úroku z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 34 995 Kč od 19. 9. 2017 do zaplacení a smluvního úroku z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 71 791 Kč od 19. 9. 2017 do zaplacení (výrok pod bodem I), uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni smluvní úrok z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 34 995 Kč od 16. 2. 2017 do 18. 9. 2017 a smluvní úrok z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 71 791 Kč od 16. 2. 2017 do 18. 9. 2017 a částku 1 200 Kč (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení dlužného nájemného ve výši 34 995 Kč za měsíc leden 2017 a ve výši 71 791 Kč za měsíc únor 2017 z titulu uzavřené smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené dne 6. 5. 1992. Podle žalované nárok žalobkyně na zaplacení předmětných nájmů zanikl zápočtem ze dne 12. 9. 2017. Žalovaná žalobkyni vyúčtovala škodu v celkové výši 106 786, 60 Kč se splatností 14. 3. 2017. Tato částka má původ v poruše vodovodní přípojky do pronajaté nemovitosti, v jejímž důsledku došlo ke zbytečnému úniku vody, a sestává se z částky ve výši 95 983,60 Kč za nadměrný odběr vody a částky ve výši 10 803 Kč za vynaložení nákladů na práce nezbytné se zajištěním poruchy. Soud prvního stupně zjistil, že se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni za uvedené měsíce nájem ve výši 71 791 Kč a stranami sjednaný úrok ve výši 0,05 % denně, tedy 18,25 % ročně. Podle soudu prvního stupně žalovaná dílčí úhradou části lednového nájmu a následným započtením své pohledávky požadované nájemné nezpochybňovala a jeho výši uznala. V souvislosti s tvrzenou existencí škody soud prvního stupně zjistil, že na přelomu let 2015 a 2016 došlo k havárii vodovodního potrubí s masivním únikem vody do vodoměrné šachty, žalovaná zajistila její likvidaci vytvořením náhradního rozvodu vody v budově a zaplatila instalatérské, bourací a zednické práce a zaplatila objem marně uniklé vody. Soud prvního stupně konkrétně zjistil, že v důsledku havarijního stavu areálu došlo k havárii prasknutím vodovodní trubky uložené v zemi s náklady ve výši 106 786,60 Kč, představující náklady účelně vynaložené na její likvidaci, které představovaly nejen nejlepší, ale jediné možné řešení nastalé situace. Žalobkyně nejméně od roku 2015 věděla, že stavební stav pronajatého areálu je velmi nepříznivý, v podstatě chátrá, a nepřistoupila k nápravě. Soud prvního stupně věc posoudil podle § 2908 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 9. 2021, č. j. 53 Co 68/2020-215, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, ve výroku pod bodem II ohledně úroků z prodlení ze dobu od 15. 3. 2017 do 18. 9. 2017 jej změnil tak, že v tomto rozsahu se žaloba zamítá (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud v souvislosti s pohledávkou uplatněnou žalobkyní označil skutkové i právní závěry soudu prvního stupně za správné a bez výhrad na ně odkázal. Dále uvedl, že zákonná úprava obsažená v § 2205 písm. b) o. z. a v § 2207 odst. 1 o. z. nájemci zjevně ukládá pouze běžnou údržbu věci, k jakémukoliv dalšímu jednání je zapotřebí jeho výslovného závazku, podle této úpravy je také všechny opravy povinen zajišťovat pronajímatel. Je proto nerozhodné, že se žalovaná (správně žalobkyně) zavázala pouze k „zajištění a hrazení generálních a jiných obdobných oprav“ předmětu nájmu; právní úprava jí ukládá zajištění oprav veškerých, vyjma těch, k nimž se výslovně zaváže nájemce. Z článku 4. 2 smlouvy lze podle odvolacího soudu dovodit pouze tolik, že se žalovaná jako nájemce vedle obvyklé údržby zavázala také pouze k obvyklým opravám. Odvolací soud nemá pochyb, že údržba potrubí uloženého více než jeden metr pod povrchem země nemůže být za běžnou či obvyklou údržbu považována, za běžné a obvyklé nemohou být považovány ani jeho opravy. Podle odvolacího soudu byla k údržbě a opravám vodovodního potrubí předmětu nájmu uloženého v zemi podle zákonné úpravy i podle smlouvy povinna žalobkyně, podle § 2207 odst. 1 o. z. bylo zároveň její povinností zajistit pro předmět nájmu z hlediska funkčnosti potrubí i dodávku vody. Je tak správný závěr soudu prvního stupně, že ve smyslu § 2908 o. z. žalovaná vynaložením nákladů na instalatérské, vrtací a zednické práce odvracela hrozící újmu a má právo na to, aby jí takto účelně vynaložené náklady byly uhrazeny. Odvolací soud přisvědčil žalobkyni, že únik vody způsobený až odhalením poškozeného potrubí nemůže mít charakter zabraňovacích nákladů ve vztahu k vzniku škody další, nicméně v tomto směru právě smluvní i zákonná odpovědnost žalobkyně za stav a údržbu vodovodního potrubí, které porušila, zakládají její povinnost k náhradě škody žalované. Odvolací soud aplikoval ustanovení § 2910 o. z., § 2911 o. z. a § 2913 o. z. K námitce žalobkyně, že výše částky, kterou žalovaná uhradila dodavateli vody za nadměrný odběr, není dostatečně správně zjištěna, nemá odvolací soud její námitky za důvodné s odkazem na správná skutková zjištění soudu prvního stupně. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Podle žalobkyně spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věcí. Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky odpovědnosti žalobkyně za škodu. Podle žalobkyně soud nezkoumal předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu, čímž se odchýlil od závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3387/2012, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2745/2017, ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 749/2009, a rozsudku ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1818/2009. Žalobkyně odvolacímu soudu vytkla, že nezjišťoval existenci příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením povinnosti žalobkyně. Dále vyslovil nesouhlas se zjišťováním vzniku škody ze strany odvolacího soudu, který škodu pouze ztotožnil s úhradou provedenou žalovanou dodavateli vody. Neobstojí samotný výpočet objemu uniklé vody, neboť jím nebylo určeno skutečné množství uniklé vody, současně nelze vyloučit, že voda nemohla být spotřebována jiným způsobem. Závěry odvolacího soudu ohledně náhrady škody jsou podle žalobkyně vzhledem k absenci zjištění potřebných předpokladů odpovědnosti za škodu nepřezkoumatelné, což je v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, např. rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010. Žalobkyně dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že porušila svou povinnost ve vztahu k údržbě vodovodního potrubí. Závěr soudu o tom, že žalovaná měla provádět pouze obvyklou údržbu a opravy, nekoresponduje se zněním nájemní smlouvy. Podle smlouvy byla k opravě a údržbě předmětné části vodovodního potrubí smluvně zavázána žalovaná, přičemž smluvní ujednání mají přednost před zákonnou úpravou. Žalobkyně dále nesouhlasí se závěrem, že ostatní pohledávky žalované – tzn. vyjma úhrady dodavateli vody – jsou účelně vynaloženými náklady při odvrácení hrozící újmy ve smyslu § 2908 o. z. Tento závěr je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu týkající se zabraňovacích nákladů. Podle dovolatelky žádné z vyúčtovaných prací