23 Cdo 4409/2018 — Nejvyšší soud

23 Cdo 4409/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 12. 2020 Spisová značka:23 Cdo 4409/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.4409.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:16. 2. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 259/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 4409/2018-2392 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně O., se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Michalem Kačmaříkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, PSČ 702 00, proti žalované Moravskoslezské průmyslové obchodní kanceláři, s.r.o., se sídlem v Ostravě, Svinov, Krůčkova 751/11, PSČ 721 00, IČO 60320737, zastoupené JUDr. Petrem Vrchlabským, advokátem, se sídlem v Ostravě, Havlíčkovo nábřeží 2728/38, PSČ 702 00, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 163/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 7. 2018, č. j. 8 Cmo 170/2017-2228, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Vrchlabského, advokáta, se sídlem v Ostravě, Havlíčkovo nábřeží 2728/38, PSČ 702 00. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 7. 2017, č. j. 11 Cm 163/2005-2145, zamítl žalobu s návrhem, aby byl zrušen rozhodčí nález vydaný Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky dne 16. června 2005 pod č. Rsp 1/03 (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II a III). K odvolání žalobkyně i žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 7. 2018, č. j. 8 Cmo 170/2017-2228, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Žalobkyně spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení dvou hmotněprávních otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny. Jedná se o otázku, zda účastník licenční smlouvy a na ni navazující rozhodčí smlouvy zavazující se poskytnout druhému účastníkovi smlouvy sjednané know-how, musí být vlastníkem tohoto know-how, a otázku, zda je pro účely sporu o zrušení rozhodčího nálezu při posuzování věcné legitimace na základě singulární sukcese s ohledem na ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 98/1963 Sb., podle něhož rozhodčí smlouva váže také právní nástupce stran, relevantní pouze oznámení o postoupení pohledávky nebo je to smlouva o postoupení pohledávky. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně vyřešil rovněž otázku procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu. Předmětnou otázkou je, zda je soud povinen hodnotit každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a pečlivě přihlédnout ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci řízení, zda je povinen hodnotit provedené důkazy v souladu s pravidly logického myšlení, zda je povinen zabývat se závažnou a konkrétní argumentací uplatněnou účastníkem řízení, zda je povinen provést pro rozhodnutí zásadní důkazy navržené účastníkem řízení a zda je v odůvodnění rozhodnutí povinen pečlivě, podrobně a přesvědčivě vyložit své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů, zjištěného skutkového stavu a jeho právního hodnocení. Žalobkyně navrhla změnu napadeného rozhodnutí tak, že se rozhodčí nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 16. 6. 2005 č. Rsp 1/03, zrušuje, případně pokud dovolací soud neshledá podmínky pro změnu napadeného rozhodnutí, navrhla zrušení napadeného rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobkyně se ve svém dovolání domáhá především nalezení odlišných, pro ni příznivějších, skutkových zjištění, ačkoliv dovolací řízení není řízením, kde se přednáší a dokazují skutkové otázky projednávané věci. Následně ve svém rozsáhlém vyjádření reagovala žalovaná skutkovými tvrzeními na skutková tvrzení žalobkyně. V dodatku k vyjádření k dovolání žalovaná doplnila, proč považuje důvody přípustnosti dovolání uváděné žalobkyní pod bodem C dovolání za nepřípadné. Žalovaná v replice k tomuto dodatku k vyjádření k dovolání zejména namítla, že smlouva o postoupení pohledávky je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy a je rovněž rozporná se zásadami poctivého obchodního styku, což zakládá důvod pro odepření právní ochrany podle § 265 obchodního zákoníku, neboť bývalý člen představenstva a bývalý vedoucí zaměstnanec žalobkyně S. B. nabyl („byť na právnickou osobu, kterou vlastnil a jejímž je statutárním orgánem“) a vymáhá údajnou pohledávku vůči obchodní společnosti, která vznikla za jeho působení v této obchodní společnosti a kterou za svého působení v této společnosti nevypořádal (neuhradil), ačkoliv vypořádání této údajné pohledávky s údajným věřitelem ovlivnit z titulu svého postavení v obchodní společnosti měl a mohl. Žalovaná pak v dalších dodatcích (č. 2 a č. 3) a v „doplňku č. 4“ k vyjádření k dovolání mimo jiné opakovaně poukazovala na nepravdivost tvrzení uváděných dovolatelkou, a to zejména ve vztahu k údajné neexistenci smlouvy uzavřené podle § 16 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, přičemž v tomto ohledu odkázala na podání žalobkyně učiněná v jiném probíhajícím řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14, či ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. II. ÚS 1346/15, dostupná na webových stránkách Nejvyššího a Ústavního soudu). Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání (§ 241b odst. 3 věta první, § 243b o. s. ř.). Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nespráv