23 Cdo 4636/2018 — Nejvyšší soud

23 Cdo 4636/2018 citace  Název judikátu:Úplata mandatáře Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 11. 2019 Spisová značka:23 Cdo 4636/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.4636.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Závazkové vztahy obchodní Dotčené předpisy:§ 574 odst. 4 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:29. 2. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 4636/2018-408 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D. ve věci žalobkyně EOS KSI Česká republika, s.r.o., se sídlem v Praze 4, Novodvorská 994/138, identifikační číslo osoby 25117483, zastoupené Mgr. Veronikou Andělou Nedbalovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Novodvorská 994/138, proti žalované Raiffeisen stavební spořitelna a.s. se sídlem v Praze 3, Koněvova 2747/99, identifikační číslo osoby 49241257, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, o zaplacení 7 982 520 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 63/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2018, č. j. 3 Cmo 45/2017-338, ve znění opravného usnesení ze dne 21. ledna 2019, č. j. 3 Cmo 45/2017-376, t a k t o : I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2018, č. j. 3 Cmo 45/2017-338, ve znění opravného usnesení ze dne 21. ledna 2019, č. j. 3 Cmo 45/2017-376, se v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, odmítá. II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2018, č. j. 3 Cmo 45/2017-338, ve znění opravného usnesení ze dne 21. ledna 2019, č. j. 3 Cmo 45/2017-376, se v části, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 7 755 582,71 Kč s úrokem z prodlení od 7. března 2009 do 30. června 2009 ve výši 8 % ročně a dále od 1. července 2009 do zaplacení, za každé pololetí, v němž trvá prodlení, ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, zvýšené o 7 %, a v části, jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, zrušuje a věc se v této části vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2016, č. j. 5 Cm 63/2009-304, jímž soud prvního stupně ve věci samé zamítl žalobu o zaplacení 7 982 520 Kč s příslušenstvím, tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni 7 755 582,71 Kč s úrokem z prodlení, ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení přiměřené části úplaty za plnění mandátní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní jako mandatářem a právní předchůdkyní žalované jako mandantem dne 11. 10. 2004, ve znění dodatků č. 1 až 3, jejímž předmětem bylo mimo jiné zajištění mimosoudního inkasa pohledávek, soudního řízení a exekučního řízení. Žalobkyně pro žalovanou zajišťovala mimosoudní inkaso od října 2004, od června 2005 zastupovala žalovanou v soudním a exekučním řízení. Odměna za zajištění soudního a exekučního vymáhání pohledávek žalované byla založena na úspěchu, byla tedy koncipována na bázi vyrovnání soudem přiznaných nákladů právního zastoupení a žalobkyně v zásadě nesla riziko neúspěchu ve sporu a riziko nedostatečné bonity dlužníka. Žalovaná tuto smlouvu ke dni 31. 8. 2018 vypověděla, odvolala plnou moc žalobkyně a odebrala žalobkyni veškeré případy, které měla žalobkyně ve své správě. K datu ukončení smlouvy měla žalobkyně rozpracovány v žalobě specifikované počty soudních případů ve třech různých stádiích. Žalobkyni však byla uhrazena pouze úplata odpovídající zálohové paušální odměně ve vši 221 753,29 Kč. Zbylá část úplaty odpovídající rozsahu jí uskutečněné činnosti nebyla žalovanou uhrazena. Soud prvního stupně a odvolací soud o věci znovu rozhodovaly poté, kdy předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 7. 12. 2010, č. j. 5 Cm 63/2009-89, a rozsudek odvolacího soudu ze dne 25. 10. 2011, č. j. 3 Cmo 87/2011-123, jimiž byla ve věci samé žaloba zamítnuta, byly k dovolání žalobkyně zrušeny rozsudkem dovolacího soudu ze dne 26. 11. 2013, č. j. 23 Cdo 1314/2012-142, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Po skutkové stránce vyšel odvolací soud ze zjištění, že dne 11. 10. 2004 byla mezi účastnicemi uzavřena žalobkyní tvrzená smlouva s dodatky č. 1 – 3, jež byla s účinností k 31. 8. 2008 vypovězena žalovanou, a k tomuto datu byly žalované předány žalobkyní rozpracované případy vymáhání pohledávek žalované. Pro případ ukončení smlouvy nebyl ve prospěch žalobkyně jako mandatáře sjednán žádný zvláštní nárok. Žalovaná již vyplatila žalobkyni odměnu podle čl. 9.3. dodatku č. 1 mandátní smlouvy za všechny případy uvedené v tabulkách předložených žalobkyní a nevratný zpracovatelský poplatek ve výši 221 753,29 Kč. Výše úplaty, na kterou by žalobkyni vzniklo právo v případě úplného splnění smlouvy, činí dle vypracovaného znaleckého posudku 7 977 336 Kč. Tato úplata by kryla veškeré náklady vzniklé žalobkyni i ziskovou přirážku. Po právní stránce se odvolací soud neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že odměna, která byla žalobkyni již zaplacena, nedosahuje výše přiměřené úplaty za činnost provedenou žalobkyní pro žalovanou do ukončení mandátní smlouvy podle § 574 odst. 4 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Dle názoru odvolacího soudu je žalovaná povinna podle tohoto ustanovení zaplatit žalobkyni část úplaty za činnost do ukončení smlouvy ve výši uvedené ve znaleckém posudku. Tato částka by pak měla být snížena o všechny úhrady zaplacené žalovanou ve prospěch žalobkyně v souvislosti s předmětnými případy, jež celkem činí částku 221 753,29 Kč. Proto má žalobkyně dle odvolacího soudu právo na doplacení částky 7 755 582,71 Kč a v tomto rozsahu shledal odvolací soud žalobu opodstatněnou co do důvodu i výše. Rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu žalovaná dovoláním, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), především proto, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť odvolací soud nedostál požadavkům na řádné odůvodnění rozhodnutí a odchylně od závěrů dovolacího soudu vyjádřených v rozhodnutích ze dne 11. 5. 2011 ve věci sp. zn. 28 Cdo 4118/2010 a ze dne 14. 12. 2016 ve věci sp. zn. 30 Cdo 3119/2016 a v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009 ve věci sp. zn. II. ÚS 435/09 prakticky rezignoval na řádné odůvodnění svého rozsudku, když odvolací soud nezdůvodnil, jaké úvahy jej k rozhodnutí vedly, co vzal v potaz za prokázané či neprokázané a pod jaké konkrétní právní normy soud žalovaný nárok podřadil. Žalovaná dovozuje přípustnost svého dovolání rovněž proto, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury v otázce naplnění pojmových znaků mandátní smlouvy a posuzování právního úkonu dle jeho obsahu a vůle stran. Žalovaná má za to, že smluvní vztah mezi účastnicemi vzhledem k uzavřenému dodatku č. 1 nelze podřadit pod mandátní smlouvu. Pakliže se žalobkyně zavázala poskytovat právní služby žalované, přičemž k tomu pouze formálně používala plnou moc udělenou ze strany žalované advokátovi, který prakticky žádné právní služby pro žalovanou nevykonával, byla by předmětná smlouva v takovém případě neplatná pro rozpor se zákonem podle § 2 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, a § 39 zák. č. 40/1964 Sb. vzhledem k závěrům vyjádřeným v rozsudcích dovolacího soudu ze dne 29. 4. 1999 ve věci sp. zn. 2 Cdon 1659/97 a ze dne 30. 8. 2011 ve věci sp. zn. 30 Cdo 4831/2010. Skutečným předmětem smlouvy však dle žalované nebylo vymáhání pohledávek, ale toliko zajištění zprostředkování advokáta, který pro žalovanou pohledávky vymáhal. Předmětnou smlouvu proto nelze podřadit pod režim § 566 a násl. obchodního zákoníku, neboť pojmovým znakem mandátní smlouvy je vykonávání určité činnosti na účet mandanta, což žalobkyně nečinila, nýbrž tak činil advokát, kterému žalovaná udělila písemnou plnou moc. Žalobkyně zajišťovala pouze správu advokátních spisů, ovšem nikoli pro žalovanou, nýbrž pro advokáta, který byl k vymáhání pohledávek žalovanou zmocněn. Zmocněný advokát se předmětné smlouvy nikterak neúčastnil a i kdyby byla třístranná smlouva mezi účastnicemi a advokátem uzavřena, nejednalo by se o smlouvu mandátní, nýbrž o smlouvu nepojmenovanou, a tudíž se žalobkyně nemůže dovolávat ustanovení § 574 odst. 4 obch. zák. o mandátní smlouvě. Odvolací soud tak dle žalované nepostupoval př