23 Cdo 4666/2010 – Nejvyšší soud

23 Cdo 4666/2010 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně Komerční banky, a.s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33, PSČ 114 07, IČO 45317054, proti žalovanému J. B., o zaplacení částky 57 657 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 7 C 151/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. července 2010, č. j. 14 Co 61/2009-115, takto: I. Dovolání žalobkyně se v rozsahu, ve kterém směřovalo proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. července 2010, č. j. 14 Co 61/2009-115, ve výroku pod bodem I v části, ve které byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 2 685 Kč s 10% úrokem z prodlení od 16. 5. 2000 do zaplacení, odmítá. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 2. prosince 2008, č. j. 7 C 151/2001-79, zamítl žalobu na zaplacení částky 57 657 Kč s 10% úrokem z prodlení od 16. 5. 2000 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný při nástupu do zaměstnání u žalobkyně dne 15. 7. 1995 předložil žalobkyni průkaz pojištěnce Vojenské zdravotní pojišťovny České republiky (dále jen „VoZP“) a oznámil jí, že je pojištěncem této zdravotní pojišťovny. Žalobkyně žalovaného k této pojišťovně přihlásila a také za něj do roku 1999 odváděla pojistné. V roce 1999 nepřišla praktické lékařce žalovaného platba od VoZP s tím, že žalovaného „nárokuje“ Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky (dále jen „VZP“), žalovaný proto zjišťoval důvody. Pojištěncem VoZP byl žalovaný od 7. 7. 1994 do 30. 6. 1995 („po dobu vojny“), po ní se měl vrátit k VZP, avšak před ukončením vojenské služby se zaregistroval u příslušného pracovníka VoZP, neboť hodlal u této pojišťovny zůstat i nadále. Soud prvního stupně dále zjistil, že pojištěncem VZP byl žalovaný od 1. 7. 1995 do 30. 6. 1999, od 1. 7. 1999 je opět pojištěncem VoZP. Při kontrole plateb pojistného u žalované konstatovala VZP, že žalobkyně platila od roku 1995 do roku 1999 pojistné za žalovaného jiné zdravotní pojišťovně než VZP, a proto jí v bodu IV. 2 protokolu o výsledku kontroly plateb pojistného na veřejné zdravotní pojištění ze dne 12. 5. 2000 vyměřila penále ve výši 57 657 Kč; to jí žalobkyně uhradila dne 12. 5. 2000. Po právní stránce posuzoval soud prvního stupně zjištěný skutkový stav podle § 420 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle kterého každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti, a podle § 11 písm. b) zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 550/1991 Sb.“), podle kterého je pojištěnec povinen mimo jiné sdělit v den nástupu do zaměstnání svému zaměstnavateli, u které zdravotní pojišťovny je pojištěn. Přijetí sdělení je zaměstnavatel povinen pojištěnci písemně potvrdit. Zaměstnavatel má právo požadovat na zaměstnanci úhradu penále, které zaplatil v souvislosti s neoznámením nebo opožděným oznámením změny zdravotní pojišťovny pojištěncem. Podle § 10 odst. 2 uvedeného zákona vojáci v činné službě jsou pojištěni u VoZP, a to až do posledního dne měsíce, v němž ukončili základní nebo náhradní službu. Od prvního dne následujícího kalendářního měsíce jsou pojištěni u původní pojišťovny, jejímiž pojištěnci byli před příchodem k VoZP. K tomuto účelu je VoZP povinna sdělovat jedenkrát měsíčně Ústřední pojišťovně VZP jména, příjmení, trvalé pobyty a rodná čísla pojištěnců, kteří zahájili či ukončili základní službu. Žalovaný podle názoru soudu prvního stupně beze zbytku splnil svoji ohlašovací povinnost podle § 11 zákona č. 550/1991 Sb., že je pojištěncem VoZP, jak plyne i z písemného oznámení z 5. 7. 1995 podepsaného žalovaným, a žádnou další povinnost mu v tomto směru zákon neklade. Nezavinil tudíž vznik škody žalobkyně a soud prvního stupně ani nespatřuje příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a vznikem škody. Soud prvního stupně ještě podotkl, že žalovaný jednal nesporně v dobré víře, že se včas a řádně přihlásil k VoZP, o čemž svědčí průkazka této pojišťovny v jeho držení, a vlastní chování VoZP, která po čtyři roky bez nejmenších námitek přijímala platby od žalobkyně, přičemž VZP se stejnou dobu nezajímala, pokud byl žalovaný veden jako její pojištěnec, proč za jeho osobu žádný zaměstnavatel platby neposílá. I z těchto důvodů by případné vyhovění žalobě bylo v rozporu s dobrými mravy, i kdyby žalovaný porušil svoji povinnost; při řádném plnění oznamovací povinnosti VoZP a kontrolní činnosti VZP by škoda nevznikla vůbec nebo jen v nepatrné výši. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. července 2010, č. j. 14 Co 61/2009-115, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud potvrdil správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně a na jeho závěry odkázal, s výjimkou hodnocení protokolu o výsledku kontroly plateb pojistného na veřejné zdravotní pojištění ze dne 20. 4. 2000 a hodnocení výpočtu penále provedeného VZP. Tyto listinné důkazy proto zopakoval a doplnil dokazování o „výpočet“ penále provedeného VZP a zdravotní dokumentací žalovaného. Z citovaného protokolu a výpočtu penále odvolací soud zjistil, že dlužná částka pojistného za období červenec 1995 až červen 1999 činila 108 486 Kč. Žalobkyně však omylem v červenci 1999 VZP zaplatila 97 746 Kč, čímž jí vznikl dluh vůči VZP ve výši 10 740 Kč. Penále vyměřené za pozdní platbu pojistného za žalovaného činilo celkem částku 54 971,24 Kč, naproti tomu zbývající částka 2 685 Kč představovala penále vyměřené za pozdní platbu pojistného ve výši 10 740 Kč žalobkyní. Z listin založených ve zdravotní dokumentaci žalovaného odvolací soud učinil skutkový závěr, že žalovanému byla v období let 1997 až 1999 opakovaně poskytnuta zdravotní lékařská péče hrazená ze všeobecného zdravotního pojištění, a to nejen praktickou lékařkou, nýbrž i dalšími specializovanými zdravotnickými zařízeními. Ve všech případech byl žalovaný vykazován jako pojištěnec VoZP, přičemž nebyl upozorněn na to, že by poskytnutá zdravotní péče nebyla VoZP uhrazena. Odvolací soud dospěl k právním závěrům odlišným od soudu prvního stupně. Obecná úprava náhrady škody podle § 420 obč. zák. je v dané věci nahrazena zvláštní úpravou v zákoně č. 550/1991 Sb., podle jehož ustanovení § 11 písm. b) je nutno věc posuzovat. Odvolací soud zdůraznil, že uvedené ustanovení ukládá zaměstnanci sdělit zaměstnavateli při nástupu do zaměstnání právě tu zdravotní pojišťovnu, „u které je pojištěn“, a dospěl k závěru, že pokud žalovaný žalobkyni při nástupu do zaměstnání sdělil jako svou zdravotní pojišťovnu VoZP, u které však v té době pojištěn nebyl, svoji povinnost stanovenou v § 11 písm. b) zákona č. 550/1991 Sb. nesplnil. V důsledku porušení této povinnosti žalovaným žalobkyně pojistné VZP zaplatila opožděně a bylo jí za to vyměřeno penále ve výši 54 971,24 Kč. Mezi porušením povinnosti žalovaným a zaplacením penále v této výši tudíž existuje příčinná souvislost. To neplatí pro pozdní platbu částky 10 740 Kč žalobkyní; prodlení s úhradou této částky žalovaný nezpůsobil, a proto není žaloba v části penále ve výši 2 685 Kč důvodná. Nedůvodnou shledal odvolací soud žalobu i ve zbývající části uplatněného nároku, neboť výkon práva žalobkyně na úhradu této části zaplaceného penále je podle jeho závěru v rozporu s dobrými mravy a podle § 3 odst. 1 obč. zák. je nutno tomuto výkonu práva odepřít právní ochranu. Žalovaný, byť objektivně nebyl pojištěncem VZP, tuto skutečnost ani při náležité pečlivosti nemohl zjistit, neboť disponoval průkazem VoZP, kterým se prokazoval nejen žalobkyni, nýbrž i opakovaně různým zdravotnickým zařízením. Odvolací soud též přihlédl ke skutečnosti, že žalobkyně vyměřené penále uhradila, aniž využila možnosti postupu podle § 53 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění účinném do 30. 6. 2002 (dále jen „zákon č. 48/1997 Sb.“), obrátit se na rozhodčí orgán, který byl oprávněn odstraňovat tvrdosti, které se vyskytly při vyměření penále. Rozsudek soudu prvního stupně je tudíž ve výroku ve věci samé věcně správný. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud posoudil dodržení povinností žalovaným, které stanoví zákon č. 550/1991 Sb. zaměstnancům, jinak než soud prvního stupně. Dovolatelka považuje dovolání za přípustné i podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, přičemž otázka, která nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena, spočívá podle jejího názoru v posouzení souladu požadavku zaměstnavatele na úhradu penále zapl