23 Cdo 472/2008 – Nejvyšší soud

23 Cdo 472/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce Ing. R. D., správce konkurzní podstaty úpadkyně POJIŠŤOVNY MORAVA, a. s., se sídlem v Brně, Husova 6, IČ 47905646, zastoupeného Mgr. Antonínem Strouhalem, advokátem, se sídlem v Brně, Dvořákova 4, proti žalované STRATOS Informatic spol. s r.o., se sídlem v Praze 6, Liborova 11/462, PSČ 169 00, IČ 14888840, zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kořenského 15, o zaplacení částky 1 716 610 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 37/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2007, č. j. 8 Cmo 190/2007-293, takto: I. Dovolání žalované v rozsahu, ve kterém směřovalo proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2007, č. j. 8 Cmo 190/2007-293, ve výroku pod bodem I v části, ve které bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobci částku 1 639 600 Kč, se zamítá. II. Ve  zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 42 380 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Antonína Strouhala, advokáta, se sídlem v Brně, Dvořákova 4. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 17. ledna 2007,                             č. j. 49 Cm 378/2002-274, zamítl žalobu na zaplacení částky 1 716 610 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Učinil tak poté, co byl jeho předchozí rozsudek zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2005,                 č. j. 8 Cmo 337/2004-89, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Soud prvního stupně zjistil, že Ministerstvo financí jako orgán státního dozoru nad pojišťovnictvím rozhodlo dne 6. 1. 1998 o pozastavení všech obchodních či finančních transakcí POJIŠŤOVNY MORAVA, a. s., ve výši nad 5 000 Kč a o povinnosti vyžádat si pro transakce nad uvedený limit souhlas dozorčího orgánu. Soud prvního stupně vyšel dále ze zjištění, že žalovaná osmi fakturami (faktura č. 18/00428 splatná dne 17. 4. 1998 na částku 160 000 Kč, č. 1800432 splatná dne                   21. 4. 1998 na částku 27 810 Kč, č. 18/00532 splatná dne 29. 5. 1998 na částku 367 500 Kč, č. 1800533 splatná dne 29. 5. 1998 na částku 262 500 Kč, č. 18/00534 splatná dne 29. 5. 1998 na částku 420 000 Kč, č. 1800552 splatná dne 1. 6. 1998 na částku 243 000 Kč, č. 18/00554 splatná dne 1. 6. 1998 na částku 186 000 Kč, č. 18/00553 splatná dne 1. 6. 1998 na částku 49 200 Kč) vyfakturovala plnění ze čtyř smluv, které mezi sebou žalovaná a úpadkyně uzavřeli (smlouva o dílo ze dne 11. 11. 1997, nájemní smlouva ze dne 29. 12. 1997, dohoda o úpravě nebytových prostor a jiných službách ze dne 29. 12. 1997 a dohoda o zpracování účetnictví ze dne 21. 5. 1998). Fakturované částky úpadkyně zaplatila ve dnech 28. 5. 1998, 3. 6. 1998 a 21. 5. 1998. Z rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 6. 5. 1998, č. j. 322/37154/1998, soud zjistil, že POJIŠŤOVNĚ MORAVA, a. s., bylo odňato povolení k podnikání vydané podle § 8 odst. 1 zákona o pojišťovnictví, a to ke dni doručení rozhodnutí POJIŠŤOVNĚ MORAVA, a. s., k čemuž došlo dne 11. 5. 1998. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 25. 5. 1998. Při posuzování věci vycházel soud prvního stupně především ze skutečnosti, že Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ve svém rozhodnutí ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 32 Odo 1144/2004, dovodil, že rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 6. 1. 1998 bylo vydáno v intencích ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 185/1991 Sb., o pojišťovnictví.  Tímto rozhodnutím státní orgán v souladu se zákonem omezil jak smluvní volnost POJIŠŤOVNY MORAVA, a. s., tak i možnost nakládání s finančními prostředky pojišťovny s výjimkou povoleného plnění do 5 000 Kč. Za rozpor se zákonem je dle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu třeba považovat i jednání, které je v rozporu s rozhodnutím vydaným příslušným státním orgánem na základě zákonného zmocnění. Jednání POJIŠŤOVNY MORAVA, a. s., v rozporu s předmětným rozhodnutím Ministerstva financí tedy způsobilo absolutní neplatnost právního úkonu (platby) podle § 39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že proplacení vyúčtovaných částek dle vystavených faktur je nutné považovat za absolutně neplatné právní úkony. Jelikož žalovaná plnění k jednotlivým fakturám od úpadkyně převzala, což účastníci nikterak nezpochybnili a což bylo v řízení prokázáno, došlo na straně žalované ke vzniku bezdůvodného obohacení, neboť žalovaná získala majetkový prospěch z neplatných právních úkonů. Soud prvního stupně však přihlédl k námitce promlčení vznesené žalovanou. Dospěl k závěru, že v daném případě se nejedná o vztah obchodněprávní, ale o vztah občanskoprávní, jelikož podstatou společenského vztahu, ve kterém úpadkyně vystupovala, nebyla její podnikatelská činnost vymezená předmětem činnosti v obchodním rejstříku, ale činnost, která s podnikáním úpadkyně souvisela. Soud proto aplikoval ustanovení § 107 obč. zák. a dospěl k závěru, že promlčecí doba k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení uplynula dne 22. 2. 2001. Žaloba ze dne 22. 6. 2001 byla tedy podána opožděně. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. listopadu 2007,                   č. j. 8 Cmo 190/2007-293, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 1 716 610 Kč (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok pod bodem II), o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III) a uložil žalované zaplatit České republice na soudních poplatcích částku 137 340 Kč (výrok pod bodem IV). Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Stejně jako soud prvního stupně vycházel při rozhodování především z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 32 Odo 1144/2004, na jehož závěry v rozhodnutí odkázal. Rozhodným pro posouzení věci byla podle odvolacího soudu skutečnost, že rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 6. 1. 1998 znemožnilo úpadci realizaci plateb třetím osobám v částce nad 5 000 Kč. Ohledně doby trvání omezení vyšel odvolací soud z usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 10. května 2000, sp. zn. IV ÚS 359/2000, podle něhož odnětí licence úpadkyni samo o sobě ještě není tou okolností, která znamená odvolání omezení a otevření prostoru transakcím nad 5 000 Kč, neboť tím by byl popřen účel a funkce rozhodnutí Ministerstva financí o pozastavení obchodních a finančních transakcí. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že k zaplacení částek, jejichž vrácení se žalobce domáhá, došlo na základě absolutně neplatného právního úkonu (platby), a proto má žalobce právo na vrácení předmětných zaplacených částek z titulu vypořádání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o promlčení uplatněného práva. Vztah z bezdůvodného obohacení existující mezi úpadkyní a žalovanou vznikl v souvislosti s jejich podnikatelskou činností, jelikož poskytnuté platby, jejichž vrácení se žalobce domáhá, zcela nesporně souvisely s podnikáním úpadkyně a žalované. Včasnost uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. obč. zák. je ve vztazích podnikatelů při jejich podnikatelské činnosti nutno posuzovat výhradně podle komplexní úpravy promlčení obsažené v obchodním zákoníku. Na základě toho odvolací soud uzavřel, že žalobce uplatil svůj nárok včas ve čtyřleté promlčecí lhůtě. Odvolací soud neshledal, že požadavek na vrácení plnění do konkurzní podstaty k uspokojení věřitelů úpadkyně je ve svém důsledku porušením zásad poctivého obchodního styku (§ 265 obch. zák.), ani v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Přípustnost dovolání zakládá žalovaná na § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolatelka považuje dovolání za přípustné i podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, protože stojí na důležitých právních otázkách obecného významu. Dovolatelka předně uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Žaloba podle dovolatelky trpí od samého počátku závažnou vadou, pro níž nebylo možné v řízení pokračovat a rozhodnout, protože ze žaloby není patrné, jakého nároku se žalobce domáhá – zda jde o incidenční spor, či spor o vydání bezdůvodného obohacení. Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká, že se nezabýval důvodností plateb, ačkoli toto v předchozím řízení sám uložil soudu prvního stupně. Další pochybení shledává dovolatelka v postupu odvolacího soudu poté, co posoudil nárok žalobce jako řádně uplatněn