23 Cdo 4996/2017 — Nejvyšší soud

23 Cdo 4996/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 3. 2018 Spisová značka:23 Cdo 4996/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.4996.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:21. 5. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 4996/2017-170U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně NYKLÍČEK a spol. s.r.o., se sídlem v Novém Městě nad Metují, Rašínova 278, PSČ 54901, IČO 60112131, zastoupené JUDr. Petrou Čapkovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Třída ČSA 300, proti žalovanému J. K., H. K., zastoupenému Mgr. Ondřejem Vokálem, advokátem se sídlem v Praze, Na Rokytce 1081/8, o zaplacení částky 1 250 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 361/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. ledna 2017, č. j. 21 Co 365/2016-135, takto: I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 640 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Okresní soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. dubna 2016, č. j. 8 C 361/2015-37, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni v záhlaví uvedenou částku s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu. Žalovaný s žalobkyní uzavřeli dne 4. prosince 2012 smlouvu o postoupení pohledávky, jejímž předmětem bylo postoupení pohledávky žalobkyně na žalovaného. Jednalo se o pohledávku za společností ALICO s.r.o., cena za postoupení byla sjednána ve výši 1 250 500 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit sjednanou cenu do 15 dnů od podpisu smlouvy na účet, jenž byl specifikován ve smlouvě. Strany smlouvy si také sjednaly, že účinnost smlouvy nastane až po úhradě celé ceny. V řízení dle soudu prvního stupně nebylo prokázáno, že by žalovaný cenu zaplatil řádně a včas, soud prvního stupně z provedených důkazu pouze zjistil, že žalovaný několikrát žádal žalobkyni o posečkání s úhradou ceny za postoupení pohledávky s příslibem, že získá finanční prostředky. Soud prvního stupně zjištěný skutkový stav právně posuzoval v souladu s § 3028 odst. 3 o. z. (zákona č. 89/2012 Sb.) podle příslušných ustanovení občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.) s přihlédnutím k tomu, že se v řešené věci (vzhledem ke statusu subjektů a k tomu, že k postoupení pohledávky došlo v souvislosti s jejich podnikatelskou činností) sice jednalo o obchodní závazkový vztah, ovšem obchodní zákoník neupravuje změnu závazku v osobě věřitele nebo dlužníka, tudíž je na místě aplikace ustanovení občanského zákoníku o postoupení pohledávky. Soud prvního stupně uzavřel, že mezi stranami nebylo sporu o tom, že smlouvu o postoupení pohledávky uzavřely, a dále o tom, že žalovaný nezaplatil sjednanou cenu. Obrana žalovaného spočívala v tom, že smlouva dosud nenabyla účinnosti, neboť žalovaný dosud nezaplatil cenu za postoupení pohledávky, právo tedy nebylo konzumováno a na žalovaného nikdy nebyla převedena ve smlouvě určená pohledávka. K této argumentaci soud prvního stupně uzavřel, že ustanovení smlouvy o postoupení pohledávky, které váže účinnost celé smlouvy na zaplacení ceny žalovaným, je nicotné. Soud prvního stupně v tomto směru odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2006, sp. zn. 29 Odo 1241/2004, podle kterého účastníci smlouvy nemohou odložit účinnost smlouvy do zaplacení ceny obchodního podílu. Soud prvního stupně uzavřel, že uvedený právní závěr lze aplikovat i na odložení účinnosti smlouvy o postoupení pohledávky, a z tohoto závěru tedy ve svém právním posouzení vycházel. Soud prvního stupně také přihlédl k chování žalovaného po uzavření předmětné smlouvy – žalovaný opakovaně ujišťoval žalobkyni, že uhradí dlužnou částku, žádal o poskytnutí náhradních termínů splatnosti. Soud prvního stupně z provedených důkazů dovodil, že žalobkyně se chovala tak, že již není věřitelem společnosti ALICO s.r.o., naopak se po žalovaném opakovaně domáhala plnění ze smlouvy o postoupení pohledávky. Soud prvního stupně na základě výše uvedeného žalobě v plném rozsahu vyhověl. K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. ledna 2017, č. j. 21 Co 365/2016-135, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a v nákladových výrocích (výroky II a III) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle odvolacího soudu zjistil soud prvního stupně skutkový stav úplně a správně a jeho rozhodnutí spočívá na správném právním posouzení věci. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně nicotnosti ujednání odkládajícího účinnost předmětné smlouvy a uvedl, že soud prvního stupně tuto otázku posoudil v souladu s výše citovaným závěrem Nejvyššího soudu, který dosud nebyl v soudní praxi překonán a lze jej použít i na řešenou věc. Žalovaný namítal, že žalobkyně jako postupitel nesplnila svoji povinnost podle článku VI bodu 1 smlouvy, v němž se zavázala poskytnout postupníkovi součinnost potřebnou pro přechod všech práv s postupovanou pohledávkou spojených a doručit všechny dokumenty, které jsou nezbytným dokladem k postupované pohledávce. Odvolací soud k této námitce uzavřel, že ze zákona ani z žádného ujednání v předmětné smlouvě nevyplývá, že by povinnost zaplatit úplatu za postupovanou pohledávku byla vázána na splnění výše uvedené povinnosti postupitele a že by tato plnění byla plněními vzájemnými ve smyslu § 325 obch. zák. Odvolací soud poukázal na § 528 odst. 2 obč. zák., podle kterého je postupitel povinen předat postupníkovi všechny doklady a poskytnout všechny potřebné informace týkající se postoupené pohledávky. Podle odvolacího soudu jestliže následkem nesplnění této povinnosti vznikne postupníkovi škoda, odpovídá za ni postupitel. Závazek postupitele podle § 528 odst. 2 obč. zák. ovšem není vzájemným k závazku postupníka zaplatit sjednanou úplatu. Odvolací soud také uzavřel, že nelze uvažovat ani o tom, že by se plnění, které měla žalobkyně jakožto postupitel poskytnout žalovanému jako postupníkovi, tedy samotné postoupení pohledávky, stalo po uzavření smlouvy plněním nemožným ve smyslu § 575 odst. 1 obč. zák. a povinnost na obou stranách by tak zanikla. Odvolací soud k tomu uvedl, že smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena okamžikem jejího podpisu účastníky, tj. 4. prosince 2012, přičemž tímto okamžikem žalobkyně jakožto postupitel splnila svoji povinnost postoupit žalovanému předmětnou pohledávku a účel smlouvy o postoupení pohledávky byl tak zcela naplněn – žalovaný se stal namísto žalobkyně věřitelem postoupené pohledávky. Podle odvolacího soudu nelze zaměňovat nemožnost plnění s reálnou dobytností pohledávky – v této souvislosti je odpovědnost postupitele upravena v § 527 odst. 2 obč. zák. upravujícího ručení postupitele za dobytnost pohledávky až do výše přijaté úplaty spolu s úroky, pokud se k tomu písemně zavázal. Odvolací soud zdůraznil, že ani vznik takového odpovědnostního vztahu nemá za následek zánik práva postupitele na úplatu; nadto tento typ odpovědnosti žalovaný v řízení ani neuplatňoval. Odvolací soud se rovněž vypořádal s námitkami žalovaného, že uplatnění práva na úplatu za postoupení pohledávky je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a v rozporu s dobrými mravy, a dospěl k závěru, že zde není naplněn žádný rozpor tvrzený žalovaným. Žalovaný tvrzený rozpor s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku spatřoval v tom, že aktuálně je postoupená pohledávka nedobytná, resp. obtížně dobytná, a ocitl se tak v situaci, kdy by měl zaplatit žalobci vysokou úplatu za postoupení pohledávky, která je ovšem bezcenná. Odvolací soud k tomu uvedl, že na trhu s pohledávkami jsou nabízeny především pohledávky s určitou mírou rizika či nejistoty jejich reálné dobytnosti, proto byla také v řešené věci úplata za postoupení pohledávky nižší, než byla její nominální výše v době postoupení – v řešené věci byla žalovanému postoupena pohledávka v nominální výši 1 923 843,60 Kč za úplatu ve výši 1 250 500 Kč. Odvolací soud tedy uzavřel, že je na postupníkovi, aby riziko spočívající v míře nejistoty dobytnosti předmětné pohledávky zvážil, a nemůže se proto jednat o nemravné přenášení rizika postupitele na postupníka. Případná odpovědnost postupitele za dobytnost pohledávky je pak