23 Cdo 563/2019 — Nejvyšší soud

23 Cdo 563/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 11. 2019 Spisová značka:23 Cdo 563/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.563.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:12. 2. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 563/2019-333USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D. ve věci žalobkyně XY, č. p. XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Markem Šťastným, advokátem se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova 38, proti žalované POTENEC s.r.o. se sídlem v Oldřichově, č. p. 6, pošta 397 01 Dobev, identifikační číslo osoby 28154801, zastoupené Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, advokátem se sídlem v Písku, Velké náměstí 7/12, o zaplacení 71 150 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 12 C 320/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. září 2018, č. j. 22 Co 1009/2018-309, 22 Co 1010/2018, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 178,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované, Mgr. Bc. Pavla Kozelky, advokáta. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) : Napadeným rozsudkem odvolací soud ve výroku I. potvrdil rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 7. 2. 2018, č. j. 12 C 320/2015-263, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 5. 2018, č. j. 12 C 320/2015-274, jímž soud prvního stupně ve věci samé zamítl žalobu o zaplacení 71 150 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobkyně se domáhala zaplacení uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení, které vzniklo tím, že nedopatřením uhradila dvakrát fakturu žalované č. 01072014. Žalovaná namítla zánik této pohledávky z důvodu započtení své pohledávky za žalobkyní v celkové výši 89 400 Kč z titulu ceny za zhotovení díla spočívajícího ve stavebních pracích, kterou žalobkyni vyúčtovala fakturou č. 01012015. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež v odvolacím řízení nedoznala změn, podle kterých si žalobkyně jako objednatelka objednala prostřednictvím osoby J. P. ml., syna jednatele žalobkyně, J. P. st., u žalované provedení stavebních prací spočívajících v upevnění svahu, provedení kroužkové dlažby včetně podkladu a kamenného tarasu a obkladu (soklu) na domě č. p. XY v XY a ostatních nemovitostech v k. ú. XY zapsaných katastru nemovitostí na LV XY za sjednanou cenu. Cenu za první část provedených prací spočívajících v upevnění svahu ve výši 71 150 Kč žalovaná vyúčtovala žalobkyni fakturou č. 01072014 ze dne 2. 7. 2014 se splatností do 15. 7. 2014, kterou žalobkyně uhradila dvakrát dne 16. 7. 2014 a 22. 7. 2014. Žalobkyně vyzvala žalovanou k vydání takto vzniklého bezdůvodného obohacení dopisem ze dne 7. 10. 2015. Cenu za zbývající část provedených prací spočívajících v pokládce kroužkové dlažby včetně zhutnění terénu a zbudování kamenného tarasu a obkladu (soklu) domu ve výši 89 400 Kč žalovaná vyúčtovala žalobkyni fakturou č. 01012015 ze dne 2. 1. 2015 se splatností do 15. 1. 2015. Po právní stránce se odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, podle kterého účastnice uzavřely ústní smlouvu o dílo podle § 2586 odst. 1 a 2 o. z. při splnění podmínek právního jednání podle § 1731, § 1732 odst. 1, § 1740 odst. 1 a § 1745 o. z. a obecných podmínek uzavírání smlouvy podle § 555 odst. 1 o. z., § 556 odst. 1, 2 o. z. a § 574 odst. 1 o. z. ve smyslu závěrů vyjádřených v rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 28 Cdo 338/2012 a 33 Cdo 4142/2008. Odvolací soud dále uvedl, že vzhledem k postavení J. P. ml. aj. P. st. jako osob blízkých podle § 22 o. z. a osob jednajících ve shodě podle § 78 odst. 2 písm. g) o. z., mohla žalovaná důvodně předpokládat, že pokud dílo objednával J. P. ml., tak nebylo neobvyklé, že faktura za práce byla podle jeho pokynů vystavena na žalobkyni, stejně jako faktura za první část prací, kterou žalobkyně bez jakýchkoli námitek proti označení odběratele (dvakrát) uhradila. S ohledem na ustanovení § 574 o. z. je nutno při posouzení jednání dotčených osob přihlédnout k následnému chování stran ústní smlouvy o dílo a vyložit jej v souladu se zásadami logiky. K započtení pohledávky žalované vůči pohledávce žalobkyně došlo nejpozději prohlášením žalované ze dne 11. 1. 2017 doručeným žalobkyni dne 16. 2. 2017, čímž pohledávka uplatněná žalobkyní v tomto řízení zanikla podle § 1982 o. z. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje ve vyřešení otázky hmotného práva, na němž napadené rozhodnutí závisí, a to otázky, zda lze právnické osobě přičítat jednání osoby, která není s právnickou osobou v žádném vztahu (není členem orgánu ani zaměstnancem, nedisponuje plnou mocí či pověřením od žalobkyně a nesvědčí jí ani ustanovení § 430 o. z.), jež dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vyjadřujíc nesouhlas s jednotlivými skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a soudu odvolacího shledává žalobkyně nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem v tom, že pro uzavření smlouvy žalobkyní nemůže být rozhodující, že je zde více společností a několik rodinných příslušníků a že by pak kterýkoliv z rodinných příslušníků mohl zastupovat kteroukoli z těchto společností, byť v takové společnosti neměl žádnou funkci ani nedisponoval žádným pověřením. Odvolací soud dle žalobkyně rezignoval na zjištění podstatných náležitostí předmětné smlouvy o dílo a tím připustil, aby byl jako platný shledán vztah, u kterého není postaveno najisto, kým byl učiněn. Žalobkyně shledává přípustnost svého dovolání rovněž pro vyřešení otázky hmotného práva, na němž napadené rozhodnutí závisí, spočívající v posouzení podmínek započitatelnosti pohledávky žalované, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 5711/2017. Odvolací soud při posouzení této otázky nezohlednil, že pohledávku žalobkyně lze označit za neurčitou a nejistou a ohledně takové pohledávky je nutné další složité dokazování, které přesahuje potřeby tohoto řízení. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, popř. i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil danému soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že považuje dovolání za nepřípustné v části, v níž je napadán nákladový výrok rozsudku odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně, neboť v tomto rozsahu nelze rozhodnutí soudů dovoláním napadnout. Ve zbývajícím rozsahu má za to, že dovolání je nepřípustné proto, že žalobkyní tvrzená nevyřešená otázka hmotného práva nemá žádný dopad do projednávané věci, neboť žalobkyně polemizuje se skutkovým zjištěním odvolacího soudu o tom, že žalobkyně byla při uzavření smlouvy zastoupena J. P. ml. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Pro úsudek dovolacího soudu, zda dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam) a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006 ve věci sp. zn. III. ÚS 10/06, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007 ve věci sp. zn. 33 Odo 1187/2005, ze dne 17. 5. 2012 ve věci sp. zn. 26 Cdo 3297/2011, ze dne 18. 7. 2013 ve věci sp. zn. 29 NSCR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013 ve věci sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Otázka, kterou