23 Cdo 5797/2017 – Nejvyšší soud

23 Cdo 5797/2017-592 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci ve věci žalobce Bytové družstvo Dubina II, se sídlem v Odolena Voda, Nad Štolami 459, PSČ 25070, IČ 25960717, zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, Náměstí 28. října 9, proti žalovanému Městu Aš, Aš, Kamenná 52, IČ 00253901, zastoupenému JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Jateční 2121/6, o vypořádání spoluvlastnictví a o zaplacení částky 8 662 844,52 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 14 C 181/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 8. 2017, č. j. 25 Co 71/2017 - 568, t a k t o : I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 52 369 Kč k rukám JUDr. Jany Wenigové, advokátky se sídlem v Karlových Varech, Jateční 2121/6. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 8. 2017, č. j. 25 Co 71/2017 - 568, výrokem I. potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chebu (dále též jen „soud prvního stupně“) ze dne 16. 11. 2016, č. j. 14 C 181/2013-491, ve výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 8 662 844,52 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II. o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 970 402 Kč; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že úvahy soudu prvního stupně, že vypořádání účastníků podléhá ustanovení § 841 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.), jsou správné a ztotožnil se se soudem prvního stupně, že žaloba na vypořádání majetku sdružení z titulu smlouvy o sdružení finančních prostředků účastníků pro realizaci společné výstavby bytů a infrastruktury na pozemku žalovaného, uzavřené dne 23. 4. 2003, je nedůvodná, jestliže nebylo v řízení prokázáno, že byla uzavřena dohoda o zrušení podílového spoluvlastnictví, a přitom k vypořádání majetku podílového spoluvlastnictví účastníků sdružení lze přikročit jen tehdy, jestliže dojde ke zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků (§ 141 a 142 obč. zák.). Odvolací soud vyšel z tohoto, že právní úprava v § 141 a 142 obč. zák. je kogentní, vylučující odchylnou dohodu, a že ani zánikem sdružení nezaniká bez dalšího podílové spoluvlastnictví jeho účastníků k věcem uvedeným v ustanovení § 833 a § 834 obč. zák., proto za stavu, kdy nebylo zrušeno podílové spoluvlastnictví účastníků, nelze přikročit k vypořádání tohoto spoluvlastnictví. Odvolací soud zdůraznil, že uvedená zákonná právní úprava je jednoznačná a nelze proto přisvědčit úvahám žalobce, že tato úprava byla smlouvou vyloučena. Odvolací soud zároveň konstatoval, že soud prvního stupně nepochybil, zamítl-li návrh žalobce na změnu žaloby spojenou s novým návrhem - na zrušení spoluvlastnictví soudem, a to s ohledem na zásadu koncentrace řízení, dosud vedeného o vypořádání spoluvlastnictví, kdy dosavadní výsledky řízení neumožňovaly dostatečný podklad pro řízení o změněném návrhu. Za správné považoval i závěry soudu prvního stupně týkající se „Dohody o narovnání“. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí jednak na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při aplikaci ustanovení § 95 o. s. ř., nebyla-li připuštěna změna žaloby, a jednak závisí na vyřešení otázky, která nebyla dovolacím soudem dosud řešena, a to otázky aplikace ustanovení § 841 a 142 obč. zák. s ohledem na ustanovení § 2 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.), účinného od 1. 1. 2014 (dále jen o. z.) za použití § 3030 o. z. Dovolatel k otázce nepřipuštění změny žaloby namítá, že nebylo možné v daný procesní moment, kdy soud učinil k žalobci výzvu ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. (v rámci poučení o jeho předběžném právním názoru na věc a tím, že žalobě na vypořádání nelze vyhovět předtím, než došlo ke zrušení vypořádání spoluvlastnictví), odmítnout změnu návrhu pro předchozí koncentraci řízení, když změna právního hodnocení soudem prvního stupně koncentraci řízení vylučuje. Podle názoru dovolatele nebylo třeba pro rozhodnutí o návrhu na zrušení spoluvlastnictví (k penězům) provést žádný nový důkaz s ohledem na již v té době provedené důkazy. Řízení tedy podle dovolatele bylo zatíženo vadou. K otázce nesprávné aplikace ustanovení § 841 a 142 obč. zák. dovolatel uvádí, že řešení otázky zrušení spoluvlastnictví v daném případě je třeba dovozovat nikoliv ze zákonného režimu, ale z ujednání sjednaného ve smlouvě o sdružení odlišně od zákona, a to v čl. X. odst. 4 tak, že po ukončení činnosti sdružení dojde ke vzájemnému vypořádání účastníků sdružení. Strany si tedy sjednaly okamžik, kdy se vypořádají dokonce dříve, než dojde k rozpuštění sdružení, jak má na mysli zákon. Z úmyslu stran a jejich právního jednání po ukončení činnosti sdružení lze podle dovolatele dovodit, že jejich úmyslem bylo již v momentě ukončení činnosti sdružení zrušit spoluvlastnictví. Dovolatel namítá, že soudy pominuly při posuzování otázky nezbytnosti formálního zrušení spoluvlastnictví ke společnému majetku nově zavedené zásady v § 2 o. z., s ohledem na ustanovení § 3030 o. z. Žalobce nesouhlasí ani s právním posouzením závazku z dohody o narovnání a navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobce navrhl jeho odmítnutí, neboť má za to, že dovolání žalobce není přípustné a je i nedůvodné. Snaží-li se dovolatel podrobit dovolacímu přezkumu rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby, připomíná, že toto rozhodnutí nepodléhá ani odvolacímu přezkumu, natož dovolacímu. Navíc podstata žaloby na plnění – v daném případě vrácení části poskytnutého plnění jedním účastníkem do sdružení – je založena na jiném okruhu skutečností než žaloba na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k majetku vzniklého činností sdružení. Přitom všechny skutečnosti týkající se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou rovněž podrobeny koncentračnímu principu. Namítá-li dovolatel v této souvislosti vady řízení, žalovaný poukazuje na to, že se nejedná ani o způsobilý dovolací důvod. K ostatním dovolacím námitkám žalovaný uvedl, že představují snahu žalobce prosadit svůj vlastní skutkový závěr a hodnocení důkazů. Tvrzení žalobce, že soudy měly považovat spoluvlastnictví za zrušené dohodou před zahájením řízení, z provedeného dokazování neplyne. I z žalobcem citovaného čl. X odst. 4 smlouvy o sdružení plyne, že po ukončení činnosti dojde ke vzájemnému vypořádání účastníků, což jednoznačně prokazuje potřebu dohody účastníků, k níž však nedošlo. Žalovaný má rovněž za to, že jsou bezpředmětné námitky žalobce k hodnocení dohody o narovnání, jestliže oba soudy ve shodě s dlouhodobě aplikovanou judikaturou (R 33/2002) dospěly k závěru, že není podstatné hodnocení právních důsledků poukazované dohody o narovnání, a když navíc se touto otázkou zabýval Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 3. 3. 2016, č. j. 23 Cdo 4045/2015-331. Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobce rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 29. 9. 2017 (článek II., bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovolatelem předestřenou otázkou, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při aplikaci ustanovení § 95 o. s. ř., jestliže nebyla připuštěna změna žaloby. Nejvyšší soud je nucen konstatovat, že zakládá-li dovolatel přípustnost svého dovolání na tvrzení, že se odvolací soud odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu, aniž by však uvedl od které ustálené rozhodovací praxe se měl odvolací soud odchýlit, je namístě připomenout, že pokud má být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního