23 Cdo 682/2020 — Nejvyšší soud

23 Cdo 682/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 1. 2022 Spisová značka:23 Cdo 682/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.682.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Právní moc rozhodnutí Dotčené předpisy:§ 159 o. s. ř. § 159a odst. 3 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:7. 5. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 682/2020-631 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Správa železnic, státní organizace, se sídlem v Praze 1, Nové Město, Dlážděná 1003/7, identifikační číslo osoby 70994234, zastoupené JUDr. Richardem Gürlichem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 1597/19, proti žalované ČEZ Prodej, a.s., se sídlem v Praze 4, Duhová 1/425, identifikační číslo osoby 27232433, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, o zaplacení částky 1 115 954 341,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 278/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2019, č. j. 23 Co 227/2019-463, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2019, č. j. 23 Co 227/2019-463, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá na žalované zaplacení částky 1 115 954 341,40 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení. Uvedenou částku žalobkyně žalované zaplatila na základě pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, č. j. 3 Cmo 236/2014-306 (dále „první rozsudek vrchního soudu“), ve znění opravného usnesení ze dne 27. 5. 2015, č. j. 3 Cmo 236/2014-324, jenž byl následně rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2017, č. j. 32 Cdo 3646/2015-680, zrušen. Právní titul, na jehož základě žalobkyně plnila, tudíž podle žalobkyně odpadl a žalovaná se o předmětnou částku bezdůvodně obohatila. 2. Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 2. 2019, č. j. 11 C 278/2017-336, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 115 954 341,40 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 3. Soud prvního stupně vycházel z následujících skutkových zjištění. Žalovaná se v souběžném řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 81/2010 domáhala na žalobkyni náhrady škody, jež jí měla vzniknout tím, že žalobkyně (v tamním řízení žalovaná) porušila smlouvu „SZDC Trakce 2010“ uzavřenou dne 19. 12. 2008. Svým prvním rozsudkem Vrchní soud v Praze změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2014, č. j. 2 Cm 81/2010-410, tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované částku ve výši 805 473 523 Kč s příslušenstvím a nahradit jí vynaložené náklady řízení. Žalovanou jistinu žalobkyně uhradila žalované dne 25. 5. 2015, úroky z prodlení ve výši 310 480 818,40 Kč byly žalobkyní uhrazeny žalované dne 26. 5. 2015, náhrada nákladů řízení ve výši 12 208 044 Kč byla uhrazena dne 27. 5. 2015 a doplatek na náhradě nákladů řízení (uložený na základě opravného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015, č. j. 3 Cmo 236/2014-324) ve výši 3 100 000 Kč byl žalobkyní uhrazen žalované dne 3. 6. 2015. Žalobkyně proti prvnímu rozsudku vrchního soudu podala dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 8. 2017, č. j. 32 Cdo 3646/2015-680, první rozsudek vrchního soudu spolu s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2014, č. j. 2 Cm 8/2010-410, zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. 4. Žalobkyně vyzvala dne 21. 9. 2017 žalovanou k vrácení shora uvedených částek včetně úroků z prodlení, jelikož zrušením prvního rozsudku vrchního soudu odpadl právní důvod, na základě kterého žalobkyně plnila žalované. Dne 10. 10. 2017 žalovaná vrátila žalobkyni pouze částku ve výši 15 308 044 Kč, původně (ve dnech 27. 5. 2017 a 3. 6. 2015) žalobkyní zaplacenou na náhradě nákladů řízení. Částku ve výši 1 115 954 341,40 Kč, tedy jistinu a úroky z prodlení, však žalovaná odmítla žalobkyni vrátit. Podle žalované totiž právní důvod plnění této částky spočívá ve hmotněprávním vztahu mezi účastnicemi (tj. v právu žalované na náhradu škody vůči žalobkyni), na který zrušení prvního rozsudku vrchního soudu nemělo žádný vliv. 5. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2018, č. j. 2 Cm 81/2010-823, byl v souběžném řízení nárok žalované (v tamním řízení žalobkyně) na náhradu škody opětovně zamítnut. Městský soud sice dospěl k závěru, že žalobkyně (v tamním řízení žalovaná) porušila závazek ze smlouvy „SZDC Trakce 2010“, v níž se zavázala v roce 2010 odebrat elektřinu v množství 1 308 770 MWh, avšak odebrala pouze 22 000 KWh, tj. pouze 2 % sjednaného množství, nicméně neshledal odpovědnost žalobkyně (v tamním řízení žalované), jelikož porušení povinnosti bylo způsobeno okolností vylučující odpovědnost ve smyslu § 374 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do dne 31. 12. 2013, dále jen „obch. zák.“, neboť žalobkyně provozováním trakčního vedení, které je součástí dráhy, plnila povinnost stanovenou ustanovením § 22 odst. 1 písm. g) zákona č. 266/1994 Sb., o drahách. Uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze v době rozhodování soudu prvního stupně ještě nenabylo právní moci, neboť je žalovaná (v tamním řízení žalobkyně) napadla odvoláním. 6. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že byť není rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2018, č. j. 2 Cm 81/2010-823, dosud pravomocný, je ve věci „s použitím logického náhledu a pravidla hospodárnosti řízení“ zapotřebí analogicky aplikovat ustanovení „§ 159 odst. 2 o. s. ř.“, neboť jinak by soud byl nucen opakovat rozsáhlé dokazování, které již bylo provedeno v této souběžně vedené věci. S ohledem na výsledek souběžně vedené věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobou uplatněný nárok je důvodný, neboť částky, které žalobkyně uhradila žalované, byly poskytnuty bez právního důvodu, a žalované tak vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení, které je povinna podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, žalobkyni vydat. 7. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I napadeného rozsudku), ve výroku II změnil výši žalobkyni přiznané náhrady nákladů řízení (výrok II napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III napadeného rozsudku). 8. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, doplnil však dokazování o rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2019, č. j. 3 Cmo 183/2018-1025 (dále „druhý rozsudek vrchního soudu“), jímž bylo rozhodnuto o odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2018, č. j. 2 Cm 81/2010-823, tak, že tento rozsudek byl potvrzen. Podle odvolacího soudu přisvědčil uvedeným rozhodnutím vrchní soud městskému soudu v závěru, že odpovědnost žalobkyně (v tamním řízení žalované) není dána, neboť bylo prokázáno, že porušení smluvní povinnosti bylo způsobeno okolností vylučující odpovědnost podle § 374 obch. zák. Vrchní soud v odůvodnění svého druhého rozsudku současně konstatoval, že žalované (v tamním řízení žalobkyni) nebylo možno vyhovět také z toho důvodu, že jí požadovaný nárok na náhradu škody již zanikl splněním, neboť žalobkyně spornou částku v návaznosti na první rozsudek vrchního soudu ve dnech 25. a 26. 5. 2015 uhradila. 9. Po právní stránce odvolací soud věc hodnotil ve shodě s právním závěrem soudu prvního stupně. Odvolací soud upozornil, že částky, které žalobkyně uhradila žalované na podkladě prvního rozsudku vrchního soudu, se právní mocí kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2017, č. j. 32 Cdo 3646/2015-680, staly bezdůvodným obohacením, když jediným právním důvodem, na němž spočívalo takové plnění žalobkyně, byl právě první rozsudek vrchního soudu. V odůvodnění druhého rozsudku vrchního soudu byl dle odvolacího soudu shledán „primárně“ správným závěr, že odpovědnost žalobkyně (v tamním řízení žalované) za škodu není dána, a to z důvodu okolnosti vylučující odpovědnost podle § 374 obch. zák. Tím byla podle odvolacího soudu závazně vyřešena i otázka, jež má v probíhajícím řízení povahu otázky předběžné, když při neexistenci práva žalované na náhradu škody vůči žalobkyni nebyl po zrušení prvního rozsudku vrchního soudu dán jiný důvod k plnění žalobkyně. K tomu odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu připomněl, že „pro soud je závazné posouzení p