23 Cdo 71/2026 – Nejvyšší soud

23 Cdo 71/2026-189 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce J. R., zastoupeného Mgr. Petrem Maříkem, advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 967/8, proti žalované Z. Ž., zastoupené Mgr. Hanou Kuncovou, advokátkou se sídlem v Praze, Jihlavská 422/36, o zaplacení částky 201.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 37/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2025, č. j. 72 Co 227/2025-151, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.603,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalované. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) 1. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 4. 2025, č. j. 14 C 37/2024-126, zamítl žalobu o zaplacení částky 201.000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). 2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 8. 2025, č. j. 72 Co 227/2025-151, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a že uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Navrhuje přitom, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je nepovažuje za přípustné, a proto by mělo být odmítnuto. Pro případ, že by však dovolací soud shledal dovolání přípustným, navrhuje, aby bylo jako nedůvodné zamítnuto. 5. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání. 6. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 7. Dovolatel předně uvádí, že přípustnost dovolání spatřuje, mimo jiné, ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 8. Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že takovou právní otázkou je dle dovolatele posouzení, zda zjištěné vady elektroinstalace a podlahy nemovité věci [původního bytu v domě z roku 1955], která byla v poměrech řešené věci předmětem kupní smlouvy, představují skryté vady plnění, nebo zda se jedná toliko o běžné opotřebení vzhledem k jejímu stáří. Dovolatel však v této souvislosti neuvádí, od jakých rozhodnutí Nejvyššího soudu se měl odvolací soud odchýlit, a to ani odkazem na spisovou značku konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ani odkazem na právní závěry judikatury Nejvyššího soudu bez uvedení konkrétních spisových značek (i takové vymezení přípustnosti dovolání plynoucí z právní argumentace by ve světle judikatury Ústavního soudu mohlo obstát, srov. například nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. III. ÚS 3085/23). Dovolání žalobce tak v této části neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. 9. Ve zbývající části dovolání dovolací soud shledal, že obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností. 10. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 12. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 13. Dovolání není přípustné. 14. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v tom, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že soud při hodnocení důkazu znaleckým posudkem nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1160/2013, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6023/2017, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01). 15. Vymezenou dovolací otázkou – „zda může odvolací soud posoudit odbornou otázku v rozporu s odborným závěrem uvedeným ve znaleckém posudku a v rozporu s takovým znaleckým posudkem, resp. jeho závěry, rozhodnout, a tedy překročit intence ustanovení § 132 o. s. ř.“ – je odvolacímu soudu vytýkáno, že se od uvedených závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil, neboť měl – dle přesvědčení dovolatele – nepřípustně přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, když vady elektroinstalace nemovitosti, která byla předmětem kupní smlouvy, kvalifikoval jako její běžné opotřebení, a nikoliv jako skryté vady. Tato otázka však v poměrech řešené věci přípustnost dovolání nezakládá. 16. Dovolatel totiž pomíjí, že úkolem znalce je dle výše citované judikatury vyjadřovat se z hlediska svých odborných vědomostí a schopností toliko k otázkám skutkovým. Nepřísluší mu tedy řešit otázky právní, mezi něž se řadí rovněž otázka, zda se v konkrétním případě jedná o skrytou vadu nebo běžné opotřebení nemovité věci. Proto argumentuje-li znalec ve věci zde vedené o „vadách“, je třeba tento pojem interpretovat jako odborný závěr ke skutkové otázce technického stavu elektroinstalace, nikoliv jako pro soud závaznou právní kvalifikaci. Pakliže tedy odvolací soud uzavřel, s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, že nedostatky předmětné elektroinstalace představují běžné opotřebení věci, a nikoliv skrytou vadu, nejedná se ze strany odvolacího soudu o (v rozporu s judikaturou) nepřípustný přezkum věcné správnosti odborných závěrů znalce. Tentýž závěr dopadá rovněž na shodnou námitku dovolatele směřující vůči postupu odvolacího soudu ve vztahu k hodnocení znaleckého posudku, který se zaměřoval na skutkovou otázku vad podlahy, přestože z odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz odstavec 14) vyplývá, že odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k právnímu závěru, že žalobcem tvrzené vady by mohly představovat vadu plnění, čímž se ztotožnil s právní kvalifikací prosazovanou dovolatelem. Dovolatel tak v této souvislosti zřejmě přehlíží, že zamítnutí jeho žaloby ve vztahu k těmto vytýkaným vadám nebylo založeno na odlišném právním posouzení věci, nýbrž na otázce neunesení důkazního břemene. 17. Přípustnost dovolání nemohou založit ani další z obsahu dovolání vyplývající námitky založené na zpochybňování skutkových zjištění a na kritice hodnocení důkazů. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občan