23 Cdo 742/2018 – Nejvyšší soud

23 Cdo 742/2018-309USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Ultimosport s.r.o., se sídlem v Praze 5, Smíchov, Kořenského 1107/15, PSČ 150 00, IČO 27409520, zastoupené JUDr. Mgr. Martinou Jinochovou Matyášovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, PSČ 110 00, proti žalované FC ZBROJOVKA BRNO, a.s., se sídlem v Brně, Královo Pole, Srbská 2838/47a, PSČ 612 00, IČO 25332457, zastoupené JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, PSČ 603 00, o zaplacení částky 178 500 EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2115 C 48/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2017, č. j. 27 Co 363/2016-272, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 8. 2016, č. j. 2115 C 48/2014-210, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 178 500 EUR s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 119 000 EUR od 16. 8. 2010 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 59 500 EUR od 1. 1. 2011 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 12. 2017, č. j. 27 Co 363/2016-272, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 750 664,85 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu), uložil žalobkyni zaplatit doplatek soudního poplatku za podanou žalobu ve výši 223 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud vyšel mj. ze skutkových zjištění, že dne 28. 6. 2009 uzavřela žalovaná jako zájemce se společností F. P. jako zprostředkovatelem smlouvu, ve které se zprostředkovatel zavázal, že bude pro zájemce vyvíjet činnost směřující k uzavření profesionální smlouvy s hráčem D. S., a zájemce se zavázal zaplatit zprostředkovateli provizi v celkové výši 200 000 EUR bez DPH, a to ve třech splátkách. Za společnost F. P. uzavřel zprostředkovatelskou smlouvu J. B., jednatel společnosti. Dne 21. 7. 2009 byla mezi hráčem a žalovanou uzavřena profesionální smlouva, dne 24. 7. 2009 pak žalovaná zaplatila zprostředkovateli první splátku provize ve výši 59 500 EUR s příslušenstvím. Další splátky provize však žalovaná nezaplatila. Dne 26. 3. 2013 postoupil zprostředkovatel uvedenou pohledávku za žalovanou ve výši 178 500 EUR s příslušenstvím na J. B.; postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno zprostředkovatelem dne 29. 3. 2013. Následně dne 4. 3. 2014 postoupil J. B. postupní smlouvou předmětnou pohledávku na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo J. B. oznámeno žalované dne 24. 3. 2014. Po právní stránce hodnotil odvolací soud věc tak, že mezi společností F. P. jako zprostředkovatelem a žalovanou jako zájemcem byla uzavřena platná zprostředkovatelská smlouva podle § 642 a násl. obch. zák. K námitce žalované, že postupní smlouva je neplatná, a žalobkyně tak ve věci není aktivně věcně legitimována, odvolací soud s odkazem na publikovanou judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že v daném případě žalovaná nemá k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, neboť v případě obou postupních smluv jí postoupení pohledávky bylo (dne 29. 3. 2013, resp. dne 24. 3. 2014) postupitelem řádně oznámeno. Nešlo přitom o případy uvedené v § 525 obč. zák., a odvolací soud ani neshledal, že by se postoupením pohledávky postavení žalované jako dlužníka zhoršilo. Ani další námitky žalované (porušení práva na spravedlivý proces, uzavření dohody o prominutí zbytku dluhu) neměl odvolací soud za důvodné. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a důvodnost ve smyslu § 241a o. s. ř. spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to konkrétně v souvislosti s posouzením otázky absolutní neplatnosti postupní smlouvy a přesunu důkazního břemene z žalobkyně na žalovanou. Žalovaná v dovolání rovněž navrhla odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila. Usnesením ze dne 6. 4. 2018, č. j. 23 Cdo 742/2018-307, zamítl Nejvyšší soud návrh žalované na odklad právní moci napadeného rozsudku odvolacího soudu (výrok I) a odložil vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném žalovanou (výrok II). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se dále po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). V souvislosti s námitkou žalované, že se odvolací soud nezabýval neplatností postupních smluv a ani nevyhověl námitkám žalované uplatněným v této souvislosti, formulovala žalovaná tři otázky, které dle jejího mínění nebyly dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny a na nichž závisí napadené rozhodnutí. Těmito otázkami jsou: a) zda závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007 (uveřejněném pod č. 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), platí i pro případ, kdy dojde k řetězení postoupení pohledávek, tedy pokud první postoupení bylo absolutně neplatným právním úkonem a tvrzený postupník (osoba oprávněná přijmout plnění s účinky i pro postupitele) se tedy skutečným postupníkem (držitelem hmotněprávního oprávnění – pohledávky) nikdy nestal a stát nemohl; b) zda osoba oprávněná přijmout plnění s účinky i pro postupitele (tedy první postupník) je dále oprávněna dlužníku určovat (notifikovat) ještě další odlišnou osobu (druhého postupníka) taktéž oprávněnou přijmout plnění s účinky i pro původního postupitele, aniž by jí svědčil hmotněprávní nárok; c) zda lze za zhoršení právního postavení dlužníka považovat skutečnost, že postupníkem je společnost bez majetku, jež neplní své zákonné povinnosti (nezakládá účetní závěrky do sbírky listin již více než 9 let), jednatelem a jediným společníkem je osoba vysoce nedůvěryhodná, zjevně se jedná o společnost „nastrčenou“, a lze tak očekávat, že v případě prohry nebudou ze strany této společnosti uhrazeny náklady řízení. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že předmětné otázky jím již byly řešeny, pak shledává žalovaná přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a sice od rozsudku ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1