23 Cdo 820/2025 — Nejvyšší soud

23 Cdo 820/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 4. 2025 Spisová značka:23 Cdo 820/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.820.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Odporovatelnost Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. § 591 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:30. 5. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 820/2025-327 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně a) L. B., a žalobkyně b) A. B., obou zastoupených JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, proti žalované Z. B., zastoupené Mgr. Živanou Petrlovou, advokátkou se sídlem v Brně, Slovákova 359/10, pro neúčinnost smlouvy, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 20 C 345/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 31. 10. 2024, č. j. 69 Co 163/2024-298, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 4. 2024, č. j. 20 C 345/2022-247, určil, že darovací smlouva ze dne 29. 10. 2020, na základě které M. B. převedl na žalovanou vlastnická práva k nemovitým věcem tam specifikovaným, je vůči žalobkyni a) a žalobkyni b) právně neúčinná (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek (výrok IV). 2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně a) a b) domáhaly určení, že darovací smlouva ze dne 29. 10. 2020 uzavřená mezi žalovanou a M. B., jejímž předmětem byl převod vlastnictví k nemovitostem specifikovaným v rozsudku soudu prvního stupně (dále jen „darovací smlouva“), je vůči nim právně neúčinná. M. B. (dále jen „dlužník“) je otcem žalobkyň, přičemž neplnil svou vyživovací povinnost vůči žalobkyním. Žalobkyně mají vůči dlužníkovi vymahatelnou pohledávku stanovenou exekučním titulem, a to rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. 7. 2021, č. j. 0 P 351/2020-215, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 7. 2021, č. j. 0 P 351/2020-220. Výše vymáhané pohledávky činila ke dni vydání exekučního příkazu 841 205,54 Kč (bez nákladů exekučního řízení pak částku 695 756,44 Kč). V době existence vymahatelné pohledávky měl dlužník převést předmětné nemovitosti darovací smlouvou na svou partnerku (žalovanou). V důsledku převodu vlastnictví nemovitostí se výrazně zmenšil majetek dlužníka, žalobkyně tak byly kráceny na úplném uspokojení své pohledávky na výživném a požadují proto určení, že je darovací smlouva vůči nim neúčinná. 3. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 31. 10. 2024, č. j. 69 Co 163/2024-298, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a IV potvrdil (první výrok), změnil jej ohledně výše náhrady nákladů řízení (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). 4. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Shodně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně měly vůči dlužníkovi vymahatelnou pohledávku, přičemž v době existence této pohledávky dlužník bezúplatně převedl na žalovanou předmětné nemovitosti. Žalovaná pak dle odvolacího soudu netvrdila žádné skutečnosti podstatné pro uplatnění výjimky z relativní neúčinnosti právního jednání ve smyslu § 591 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Žalovaná rovněž podle odvolacího soudu v řízení před soudem prvního stupně netvrdila, že v době právního jednání, kterým měly být žalobkyně kráceny, existoval ještě jiný majetek ve vlastnictví dlužníka, který by byl dostačující k uspokojení pohledávky žalobkyň. Pokud existenci takového majetku tvrdila až v jednání před odvolacím soudem, jsou takto navržené důkazy, s odkazem na princip neúplné apelace podle § 205a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) v rozporu s účinky koncentrace řízení. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. 5. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to (i) jestliže označil nově předložené důkazy žalované v odvolacím řízení za nepřípustné a v rozporu s účinky koncentrace řízení. Dále shledává dovolání přípustné pro řešení otázek procesního práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, a to (ii) právní posouzení situace, v níž je vůči žalované fakticky vymáhána povinnost napravovat nečinnost, tj. nezákonný postup exekutora jako orgánu veřejné moci, a (iii) otázku posouzení dopadu § 159a o. s. ř. na právní postavení jiné osoby, která není právním nástupcem účastníka řízení ani v postavení účastníka řízení nebyla. Dovolatelka dále namítá, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jestliže odvolací soud neshledal procesní vady před soudem prvního stupně (zejm. přítomnost matky žalobkyň u řízení) za podstatné, a že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. 6. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 7. Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřily. 8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem [§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.], posuzoval, zda je dovolání přípustné. 9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 12. Otázka (ii) přípustnost dovolání nezakládá, neboť na takové otázce napadené rozhodnutí nezávisí. Dovolatelka namítá, že podanou žalobou je vůči ní vymáhána povinnost napravovat nečinnost exekutora. Dle jejího tvrzení exekutor nezajistil obchodní podíl dlužníka ve společnosti B. s. r. o. a neprovedl ani mobiliární exekuci na majetek dlužníka v místě jeho pobytu. Dovolatelka dále namítá, že se odvolací soud s touto její argumentací v napadeném rozhodnutí nevypořádal. 13. Odvolací soud se otázkou týkající se nečinnosti exekutora, kterou žalovaná formulovala v dovolání, nezabýval (zabývat nemusel) a napadené rozhodnutí na jejím řešení nezaložil, neboť činnost exekutora není podmínkou neúčinnosti právního jednání podle § 591 o. z. Dovolací soud ve svém rozhodování ustáleně dovozuje, že skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). 14. Jestliže dovolatelka svou argumentací tvrdí, že dlužník měl jiný majetek, který mohl sloužit k uspokojení pohledávky žalobkyň, pak již odvolací soud dospěl k závěru, že takové tvrzení bylo vzneseno až po nastoupení účinků koncentrace řízení a soudy k takovému tvrzení již nemohou přihlížet. 15. Rovněž otázka (iii) přípustnost dovolání nezakládá, neboť na takové otázce napadené rozhodnutí nezávisí. Dovolatelka v odůvodnění otázky namítá, že odvolací soud (či soud prvního stupně, na jehož závěry odvolací soud odkázal) v napadeném rozhodnutí bez dalšího vyšel pouze z opatrovnického spisu a závěrů, které byly učiněny v řízení u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 0 P 351/2020. Dovolatelka namítá, že rozsudek ve zmíněn