23 Cdo 866/2019 — Nejvyšší soud

23 Cdo 866/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 4. 2020 Spisová značka:23 Cdo 866/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.866.2019.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Smlouva mandátní Dotčené předpisy:§ 566 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:22. 7. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 866/2019-443 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně EUFINANCE, s.r.o., se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Lobeček, Tylova 735, PSČ 278 01, IČO 27870685, zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem, se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Riegrova 172/3, PSČ 278 01, proti žalované MDZZ - Mikulka s.r.o., se sídlem v Mariánských Lázních, Hlavní třída 261/116, PSČ 353 01, IČO 29113113, zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Malá ul. 43/6, PSČ 301 00, o zaplacení 120 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 385/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 10. 2018, č. j. 25 Co 117/2018-385, 25 Co 118/2018, 25 Co 119/2018, 25 Co 211/2018, t a k t o: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 10. 2018, č. j. 25 Co 117/2018-385, 25 Co 118/2018, 25 Co 119/2018, 25 Co 211/2018, ve výroku I, II a V a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 14. 2. 2018, č. j. 9 C 385/2014-334 a usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 9 C 385/2014-363, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Chebu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 10. 2018, č. j. 25 Co 117/2018-385, 25 Co 118/2018, 25 Co 119/2018, 25 Co 211/2018, dovoláním napadeným výrokem I potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chebu (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 14. 2. 2018, č. j. 9 C 385/2014-334, ve znění usnesení ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 9 C 385/2014-363, jímž bylo výrokem I žalované uloženo zaplatit žalobkyni 120 000 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 39 000 Kč za období od 6. 3. 2014 do 12. 5. 2014 a z částky 120 000 Kč za období od 13. 5. 2014 do zaplacení; a dovoláním napadenými závislými výroky II a V rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud rozhodoval ve věci podruhé, kdy v předešlém řízení zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, že závěr soudu prvního stupně o tom, že z uzavřené mandátní smlouvy neplyne pro žalobkyni povinnost uzavřít rezervační smlouvy je předčasný, a to vzhledem k nesouladu smluvních ujednání obsažených v čl. III. bodu 3.1.5 mandátní smlouvy a v čl. IV. bod 4.1. mandátní smlouvy, kdy z čl. III. bodu 3.1.5. předmětné smlouvy se mimo jiné podává: „Výslovně se sjednává, že mandatář není z této smlouvy oprávněn jakýmkoliv způsobem zavazovat mandanta a není oprávněn k podepisování jakýchkoliv listin jeho jménem, s výjimkou podpisu dohody o rezervaci, kterou bude mandatář podepisovat za mandanta, což mandant mandatáři podpisem této smlouvy výslovně dovoluje a k takovému úkonu jej tímto zmocňuje“ ....., a z čl. IV. bod 4.1. smlouvy se podává: „....nárok mandatáře na provizi vzniká okamžikem uzavření rezervační smlouvy s kupujícím“. Odvolací soud konstatoval, že na jedné straně není ve smlouvě žalobkyni uložena povinnost uzavírat rezervační smlouvu (žalobkyni je podle uvedeného čl. III. bodu 3.1.5. předmětné smlouvy dáno pouze oprávnění), a na druhé straně je podle čl. IV. bodu 4.1. smlouvy pro vyplacení provize požadováno uzavření rezervační smlouvy. Odvolací soud v předešlém řízení v dané věci uzavřel, že jsou-li pochybnosti o projevené vůli, je třeba zjistit projev vůle jednajících osob při uzavírání smlouvy, a proto uložil soudu prvního stupně, že v dalším řízení bude zjišťovat, jaká byla skutečná vůle smluvních stran ohledně vzniku nároku žalobkyně na provizi při uzavírání předmětné smlouvy, event. jakou praxi smluvní strany mezi sebou zavedly, tvrdí-li žalobkyně, že žalovaná běžně hradila provizi na základě stejné mandátní smlouvy bez uzavření rezervační dohody. Odvolací soud považoval provedení dalších důkazů soudem prvního stupně v druhém řízení v dané věci za postačující pro skutkové a právní závěry, a dospěl k závěru, že jestliže obě účastnice shodně tvrdily, že jde o smlouvu mandátní, a takto ji právně posoudil i soud prvního stupně, jedná se o správné právní posouzení, a vzhledem k tomu, že v řízení u soudu prvního stupně po zrušení jeho původního rozhodnutí se soudu nepodařilo zjistit, jaká byla skutečná vůle smluvních stran ohledně vzniku nároku žalobkyně na provizi, tj. nepodařilo se odstranit rozporná tvrzení účastníků o důvodu zakotvení ujednání o rezervační smlouvě v mandátní smlouvě účastníků, odvolací soud dovodil, že nárok na odměnu mandatáři vzniká samotným provedením činnosti směřující k uzavření smlouvy (v dané věci smlouvy kupní na byt). Uvedl, že nelze odhlédnout ani od toho, jakou praxi účastnice mezi sebou zavedly, kdy žalovaná vyplatila provizi za zprostředkování prodeje bytu žalobkyni v určitém případě (p. M.), aniž byla uzavřena rezervační smlouva, a přiklonil se k tomu, že není důvod, proč by ve třech dalších případech prodeje bytů měl být postup jiný, jestliže z dokazování vyplynulo, že činnost, ke které se žalobkyně v mandátní smlouvě zavázala, byla pro žalovanou provedena. Tvrdila-li žalovaná, že k uzavření kupní smlouvy s p. S. U. a p. J. H. nedošlo činností žalobkyně, odvolací soud konstatoval, že z dokazování je patrné, že kupní smlouvy byly uzavřeny právě „přičiněním“ žalobkyně. Výslech žalobkyně provedený soudem prvního stupně pak potvrdil, že žalobkyně neuzavírala se zájemci o byty rezervační smlouvy proto, že konečné slovo o ceně bytů měla žalovaná. Pokud žalovaná uváděla, že ze své praxe nezná případ, kdy by nějaký prodávající platil zprostředkovatelskou provizi 3 % za to, že někdo někomu ukázal byt a pak vlastníkovi poslal na zájemce kontakt, odvolací soud konstatoval, že jde o cenové ujednání mezi účastnicemi, které jsou profesionálky (nejde o spotřebitelský vztah, který by eventuálně mohl být podroben soudnímu přezkumu), které jistě věděly, co činí, pokud provizi (úplatu) za činnost sjednanou v mandátní smlouvě stanovily na 3 % z celkové kupní ceny bytové jednotky. Odvolací soud proto potvrdil jako věcně správné rozhodnutí soudu prvního stupně, že žalobkyně má právo na zaplacení sjednané provize ve sjednané výši, jestliže provedla svou činnost podle sjednané mandátní smlouvy ve smyslu § 566 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), který se v daném případě aplikuje s ohledem na ust. § 3038 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „ o. z.“). Proti vyhovujícímu výroku I a závislým výrokům II a V o náhradě nákladů řízení rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Z obsahu dovolání vyplývá, že přípustnost dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) vymezila tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže nerespektoval zásadu, že smlouva se posuzuje podle jejího obsahu, nikoliv podle formálního označení, a posoudil-li uzavřenou smlouvu mezi účastníky jako smlouvu výhradně mandátní podle § 566 obch. zák., i když obsahem smlouvy byla primárně činnost zprostředkovatelská za provizi a nikoliv činnost mandátní (příkazní) za úplatu. Odvolací soud se tak podle dovolatelky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 967/2016, a též od rozsudku ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, řešící otázku výkladu právních úkonů. Dovolatelka v dané souvislosti poukázala rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4604/2007, a jeho usnesení ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4907/2010, řešící otázku posuzování míry aktivity při zprostředkování, tedy činnosti směřující k tomu, aby zájemce měl příležitost uzavřít určitou smlouvu, která může být podle Nejvyššího soudu různá a záleží především na obsahu smlouvy. Dovolatelka má za to, že pokud bylo ve smlouvě výslovně uvedeno, že nárok žalobkyně na provizi vzniká okamžikem uzavření rezervační smlouvy s kupujícím, pak se odvolací soud odchýlil od uvedené judikatury, jestliže dovodil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva mandátní, jen podle jejího označení a nikoliv podle obsahu, z něhož vyplývá, že se jedná o smlouvu zprostředkovatelskou. Uvedl -li odvolací soud, že se mu nepodařilo zjistit, jaká byla skutečná vůle smluvních stran ohledně vzniku nároku žalobkyně na provizi, měl podle dov