23 Cdo 882/2025 – Nejvyšší soud

23 Cdo 882/2025-117 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně AUTRIO stavební s.r.o., se sídlem v Praze 9, Klánovice, U Trativodu 184/6, identifikační číslo osoby 24168190, zastoupené Mgr. Leonou Hartman, advokátkou se sídlem v Brně, Opuštěná 227/4, proti žalovanému Martinu Pažoutovi, se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 1103/5, identifikační číslo osoby 68990502, zastoupenému Mgr. Zuzanou Vondráčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 762/13, o zaplacení 773 762,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 46 C 265/2022, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2024, č. j. 15 Co 333/2024-78, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 160 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalovaného. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení celkové částky 773 762,50 Kč s příslušenstvím, sestávající z nároku na náhradu škody a na smluvní pokutu. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně nejprve usnesením ze dne 9. 5. 2023, č. j. 46 C 265/2022-49, řízení podle § 110 o. s. ř. přerušil a následně je usnesením ze dne 31. 5. 2024, č. j. 46 C 265/2022-52, podle § 111 odst. 3 o. s. ř. zastavil. 3. Soud prvního stupně poté usnesením ze dne 5. 8. 2024, č. j. 46 C 265/2022-62, zamítl návrh žalobkyně na prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na pokračování v řízení ze dne 17. 6. 2024. 4. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 5. 8. 2024, č. j. 46 C 265/2022-62. 5. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení několika právních otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, jakož i otázky, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury tohoto soudu. Svými námitkami žalobkyně zpochybňovala (především) závěr o neexistenci omluvitelného důvodu zmeškání lhůty ve smyslu § 58 odst. 1 o. s. ř. 6. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení žalobkyně spatřovala v tom, že soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily veškeré objektivní i subjektivní okolnosti případu zakládající omluvitelnost důvodu ve smyslu § 58 odst. 1 o. s. ř., neboť se nezabývaly otázkou, zda nadměrné pracovní vytížení žalobkyně, ve spojení s jejími objektivně doloženými zdravotními potížemi, mohlo v rozhodné době znemožnit podání návrhu na pokračování v řízení ve stanovené lhůtě, a tím se odchýlily od judikatury Nejvyššího soudu uvedené v dovolání. 7. Žalobkyně dále uvedla, že dovolání je přípustné pro řešení otázek v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešených, a sice zda lze souběh výkonu advokacie a funkce insolvenčního správce, spojený se závažnou zdravotní indispozicí, považovat za omluvitelný důvod zmeškání lhůty ve smyslu § 58 odst. 1 o. s. ř, a dále zda skutečnost, že advokát jako fyzická osoba není účasten nemocenského pojištění, vylučuje možnost uznat jeho pracovní indispozici jako omluvitelný důvod zmeškání lhůty ve smyslu § 58 odst. 1 o. s. ř. 8. Konečně žalobkyně namítla, že závěr soudů nižších stupňů, podle něhož předložená zpráva o jejím zdravotním stavu nesplňovala všechny zákonné náležitosti podle vyhlášky č. 98/2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci, nebyl správný, a že v případě, kdy soudy považovaly obsah této zprávy za nedostatečný, měly ji vyzvat k doplnění dalších tvrzení a důkazů. 9. Z uvedených důvodů proto žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil. 10. Žalovaný se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudů nižších stupňů, označil dovolání za nepřípustné a neopodstatněné a navrhl Nejvyššímu soudu, aby je zamítnul a přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. 11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 12. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud dále zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. 13. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 14. V rozsahu námitky, že soudy nižších stupňů nesprávně uzavřely, že předložená zpráva o zdravotním stavu žalobkyně nesplňovala všechny zákonné náležitosti podle vyhlášky č. 98/2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci, dovolání trpí nedostatkem obligatorní náležitosti dovolání, neboť žalobkyně nedostála požadavku obsaženému v § 241a odst. 2 o. s. ř., jelikož řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. 15. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jak je tomu i v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje za splněnou. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu s tím, že toto právní posouzení má být jiné, jakož ani pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, nepředstavují řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2618/2018, a ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 944/2023). 16. Dovolání tak ve shora uvedeném rozsahu trpí vadou absence obligatorní náležitosti dovolání, kterou již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence této náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v této části. 17. Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání v rozsahu zbylých námitek žalobkyně (viz body 5 až 7 odůvodnění shora). 18. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 19. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 20. Žalobkyně zejména namítala, že odvolací soud nepostupoval správně, nevyhověl-li její žádosti o prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na pokračování v řízení, které bylo usnesením soudu prvního stupně ze dne 9. 5. 2023, č. j. 46 C 265/2022-49, přerušeno podle § 110 o. s. ř. Podle žalobkyně soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily veškeré objektivní i subjektivní okolnosti případu, které podle jejího názoru zakládaly omluvitelný důvod ve smyslu § 58 odst. 1 o. s. ř., neboť se dostatečně nezabývaly otázkou, zda nadměrné pracovní vytížení její právní zástupkyně, která vykonává advokacii v souběhu s funkcí insolvenčního správce, spojené se závažnou zdravotní indispozicí, lze považovat za omluvitelný důvod zmeškání lhůty ve smyslu § 58 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s objektivně doloženými zdravotními potížemi, které mohly znemožnit podání návrhu na pokračování v řízení v posledních dnech lhůty. V této souvislosti žalobkyně rovněž otevřela právní otázku, zda souběh výkonu advokacie a funkce insolvenčního správce, spojený se závažnou zdravotní indispozicí, může obecně naplnit znaky omluvitelného důvodu podle § 58 odst. 1 o. s. ř. 21. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v názoru, že účelem (smyslem) institutu prominutí zmeškání lhůty je umožnit účastníku řízení provést procesní úkon, k němuž je oprávněn, jestliže k němu zmeškal lhůtu „z omluvitelného důvodu“. Za omluvitelný důvod, pro který účastník zmeškal lhůtu, je třeba ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 věty první o. s. ř. považovat jak takovou překážku (událost), která účastníku řízení nebo jeho zástupci objektivně (nezávisle na jejich vůli) zabránila učinit včas příslušný procesní úkon, tak i okolnost účastníkem řízení nebo jeho zástupcem případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže