23 Cdo 888/2011 — Nejvyšší soud

23 Cdo 888/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 1. 2013 Spisová značka:23 Cdo 888/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.888.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Smlouva o přepravě věci Dotčené předpisy:čl. 13 odst. 1 předpisu č. 11/1975Sb. čl. 20 odst. 1 předpisu č. 11/1975Sb. § 619 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:11. 3. 2013 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 7.5.2013II.ÚS 1452/13JUDr. Dagmar Lastoveckáodmítnuto16.4.2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 888/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce M. H., zastoupeného Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem v Prostějově, náměstí T. G. Masaryka 11, proti žalované DME a.s., se sídlem v Praze 9 – Klánovicích, V Soudním 774, PSČ 190 14, identifikační číslo osoby 25099825, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, o zaplacení částky 1 513 309,31 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 154/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října 2010, č. j. 12 Cmo 75/2010-203, takto: I. Dovolání se v rozsahu směřujícím do nákladového výroku II. odmítá. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá. III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 41 243 Kč k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 2. září 2009, č. j. 11 Cm 54/2003-167, opětovně zamítl žalobu na zaplacení částky 1 513 309,31 Kč s 5% úrokem z prodlení od 13. 8. 2003 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Žalobce se v řízení domáhal zaplacení žalované částky na základě tvrzení, že uzavřel s žalovanou jako dopravcem smlouvu o přepravě autodílů z R. do Č. L. pro příjemce zásilek V. V. Žalovaná se po provedení sjednané přepravy domáhala zaplacení náhrady za prostoje na místech nakládky a protože se účastníci nedohodli na její výši a podmínkách, uplatnila zástavní právo k zásilce. Po uplynutí 60 dnů od převzetí zásilky žalovanou považoval žalobce zásilku ve smyslu článku 20 odst. 1 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR) uveřejněné ve Sbírce zákonů vyhláškou č. 11/1975 Sb. (dále jen „Úmluva CMR“) za ztracenou, a proto majiteli zboží dne 7. 8. 2002 uhradil vzniklou škodu odpovídající ceně zásilky. Nyní se domáhá po žalované jako dopravci její náhrady. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi žalobcem jako odesílatelem a žalovanou jako dopravcem byly, jak vyplývá z nákladního listu č. 586525, č. 586528, č. 646912/1 a č. 646912, uzavřeny čtyři smlouvy o přepravě věci (zásilek náhradních dílů pro automobily), a to ze tří míst nakládky v R. do místa vykládky v Č. L., příjemcem zásilky byla firma V. V. – A.; vedle ceny za přepravu sjednali účastníci m.j. také náhradu ve výši 150 USD za každý započatý den prostoje (čekání) vozidla na nakládku. Soud prvního stupně dále zjistil, že v červnu 2002 převzala žalovaná v R. všechny zásilky a dopravila je dne 8. 7. 2002 do P., nepředala je však příjemci zásilky, neboť uplatnila zástavní právo k zásilce pro své pohledávky vůči žalobci spočívající v náhradě za prostoje na jednotlivých nakládkách. Soud prvního stupně vyšel z článku 20 odst. 1 Úmluvy CMR, podle něhož oprávněný může považovat zásilku bez dalších důkazů za ztracenou, nebyla-li vydána do třiceti dnů po uplynutí sjednané lhůty, a pokud nebyla lhůta sjednána do šedesáti dnů po převzetí zásilky dopravcem k přepravě. V posuzované věci nebyla sjednána lhůta, do kdy musela být zásilka vydána příjemci, bylo však prokázáno, kdy byly zásilky převzaty žalovanou k přepravě – 17. 6. 2002, 20. 6. 2002 a 27. 6. 2002. Nebyla-li tedy ve lhůtě šedesáti dnů od těchto dat zásilka vydána příjemci, tj. oprávněnému, je nutno ji ve smyslu uvedeného článku 20 odst. 1 Úmluvy CMR považovat podle závěru soudu prvního stupně za ztracenou. Z toho, že příjemce zásilky V. V. požádal žalovanou dopisem ze dne 10. 7. 2002 a poté telefonicky dne 18. 7. 2002, e-mailem ze dne 19. 7. 2002 a ze dne 22. 7. 2002 o vydání zásilky, dovodil soud prvního stupně, že příjemce zásilky uplatnil u žalované nárok na náhradu škody za ztracenou zásilku ve výši 45 700,59 USD, a že ve smyslu § 619 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), článku 12 odst. 2 a článku 13 odst. 1 Úmluvy CMR došlo k přechodu nároku týkající se škody na zásilce ze žalobce jako odesílatele na příjemce zásilky. Žalobu proto pro nedostatek aktivní legitimace žalobce zamítl a ostatními námitkami účastníků se nezabýval. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. října 2010, č. j. 12 Cmo 75/2010-203, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že v řízení je nesporným, že žalovaná jako dopravce přepravila prostřednictvím dalšího dopravce zásilku náhradních dílů pro automobily z R. do Č. r. na základě objednávky přepravy žalobce č. 11/06/02 ze dne 11. 6. 2002, kterou žalovaná potvrdila dne 12. 6. 2002. O existenci smlouvy o přepravě svědčí i mezinárodní nákladní listy č. 586525, 586528, 646912/1 a 646912. Odvolací soud potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně, že podle článku 20 odst. 1 Úmluvy CMR nastala tím, že zásilky nebyly ve lhůtě šedesáti dnů od převzetí k přepravě odevzdány příjemci, nevyvratitelná právní domněnka, že zásilky jsou ztraceny. Odvolací soud doplnil dokazování ohledně tvrzení žalované, že ji příjemce zásilky požádal o její vydání, a shodně se soudem prvního stupně zjistil z provedeného dokazování, že příjemce zásilek V. V. požádal o jejich vydání faxem ze dne 10. 7. 2002, jež zaslal žalobci JUDr. J. R. jako právní zástupce jmenovaného příjemce, a opakovaně telefonicky dne 18. 7. 2002, o čemž svědčí e-mail žalované („od: J. V.“) příjemci zásilek z téhož dne. Tuto skutečnost také potvrdil svědek J. V., vyplývá i z dopisu V. V. ze dne 23. 12. 2002, ve kterém se obrací na žalovanou ve věci nedoručení zásilky příjemci, a ve kterém uplatňuje nárok na náhradu škody vzniklé ztrátou zásilky. Odvolací soud dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že ve smyslu článku 12 odst. 2 a článku 13 odst. 1 Úmluvy CMR a podle § 619 obch. zák. přešlo dispoziční právo k zásilce, včetně nároků na náhradu škody na zásilce a právo tyto nároky uplatňovat v soudním řízení ze žalobce jako objednatele přepravy na příjemce zásilky, a v důsledku toho není žalobce v dané věci věcně aktivně legitimován. Není přitom důvod pochybovat o tom, že JUDr. J. R. vypracoval dopis ze dne 10. 7. 2002 na základě pokynu V. V. Požaduje-li žalobce náhradu škody podle § 420 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), pak odvolací soud odkázal na speciální úpravu náhrady škody způsobené ztrátou zásilky během mezinárodní silniční nákladní dopravy stanovenou v Úmluvě CMR a v případě přechodu nároků týkajících se náhrady škody v § 619 obch. zák., takže obecný právní předpis obsažený v § 420 obč. zák. se nepoužije. Odvolací soud neshledal opodstatněnou námitku žalobce, že řízení je postiženo vadou spočívající v tom, že jeho právnímu zástupci nebylo umožněno účastnit se jednání ve věci dne 2. 9. 2009 a přednést závěrečnou řeč. O nařízení jednání na 2. 9. 2009 se žalobce dozvěděl při jednání soudu prvního stupně dne 24. 6. 2009, svědku J. V. bylo doručeno předvolání na jednání v tento den dne 7. 7. 2009. Právní zástupce žalobce až podáním ze dne 15. 7. 2009 a opakovaně dne 17. 8. 2009 a dne 1. 9. 2009 požádal soud o odročení jednání z důvodů plánované dovolené a trvání klienta na jeho účasti u jednání. Odvolací soud za těchto okolností neshledal důvody k odročení jednání, když při vytyčení termínu jednání neměl žalobce žádných připomínek, na jednání již byl obeslán svědek a byla možná substituce právního zástupce. Okolnost, že žalobce si přál u jednání osobní účast jeho právního zástupce, přitom není ve smyslu § 25 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) důvodem pro odročení jednání. Žalobce byl navíc přípisem ze dne 27. 7. 2009 vyrozuměn soudem prvního stupně o důvodech, pro které žádosti o odročení jednání nevyhoví. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Má za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyl dosud přezkoumáván případ, který by řešil obdobnou situaci, kdy v p