23 ICdo 73/2016 – Nejvyšší soud

KSOS 34 INS 6548/2010 34 ICm 2077/2010 23 ICdo 73/2016-143 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně AB insolvence v. o. s., se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, identifikační číslo osoby 24738115, insolvenční správkyně dlužníka NORMA MB spol. s r. o., se sídlem ve Sviadnově, Na drahách 246, identifikační číslo osoby 48393851, zastoupené Mgr. Davidem Urbancem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na poříčí 1046/24, proti žalovanému R. K. se sídlem ve Frýdku-Místku, jako insolvenčnímu správci dlužníka MUSTER+CO, s. r. o. „v likvidaci“, se sídlem ve Frýdlantu nad Ostravicí, Hlavní 262, identifikační číslo osoby 25660233, zastoupenému Mgr. Romanem Měrkou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Farní 19, o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 ICm 2077/2010, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka MUSTER+CO, s. r. o. „v likvidaci“, se sídlem ve Frýdlantu nad Ostravicí, Hlavní 262, identifikační číslo osoby 25660233, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS 6548/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 4. 2016, č. j. 34 ICm 2077/2010, 11 VSOL 60/2015-117 (KSOS 34 INS 6548/2010), t a k t o : I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 12. 2014, č. j. 34 ICm 2077/2010-72, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyloučení v žalobě blíže specifikovaných nemovitostí z majetkové podstaty společnosti MUSTER+CO, s. r. o. „v likvidaci“ (dále jen „dlužník“). Žaloba vycházela z tvrzení, že společnost NORMA MB spol. s r. o. (původní žalobkyně) byla vlastnicí nemovitostí až do 23. 7. 1997. Tohoto dne uzavřela se společností PLASMACENTRUM, spol. s r. o. jako kupující smlouvu o prodeji podniku, jejímž předmětem byl převod části podniku tzv. střediska 480, jehož součástí byly sporné nemovitosti. Společnost PLASMACENTRUM, spol. s r. o. následně na základě smlouvy o prodeji části podniku ze dne 20. 2. 1998 nemovitosti převedla panu J. M., který je vložil jako nepeněžitý vklad do společnosti dlužníka. Žalobkyně je přesvědčena, že smlouva o prodeji podniku ze dne 23. 7. 1997 je neplatná, neplatné jsou tudíž i další smlouvy na ni navazující. Stejný názor, jak zdůraznila, měly i jiné soudy, které neplatnost smlouvy řešily jako otázku předběžnou (Okresní soud v Benešově v řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 964/2003 a Městský soud v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 7 Cm 208/1999). Důvodem neplatnosti je absence pojmového znaku smlouvy o prodeji podniku ve smlouvě ze dne 23. 7. 1997 (dále jen „smlouva“), totiž závazku kupujícího zaplatit kupní cenu. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že smlouva byla označena jako „Smlouva o prodeji části podniku“, obsahovala v čl. I ujednání, že „prodávající prodává kupujícímu část podniku tvořící samostatnou organizační složku specifikovanou v této smlouvě…“, touto samostatnou organizační jednotkou mělo být středisko 480 – výroba nové řady nerezových dřezů. Předmět prodeje byl ve smlouvě dostatečně specifikován, včetně sporných nemovitostí. Na kupujícího měla přejít všechna práva a všechny závazky, na které se prodej vztahoval. Smlouva však neobsahovala závazek kupujícího zaplatit prodávajícímu kupní cenu, byl to naopak prodávající, kdo se zavázal uhradit 22.000.000 Kč kupujícímu. Tato částka měla odpovídat rozdílu mezi aktivy a pasivy převáděné části podniku. Smlouvu posoudil soud prvního stupně jako platnou smlouvu o prodeji podniku podle § 476 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Konstrukce výpočtu „záporné“ kupní ceny byla podle jeho názoru jasná a určitá a lze ji akceptovat z toho důvodu, že mezi stranami bylo nepochybné, že kupující kupuje část podniku, který je zatížen výraznými závazky, a bude je nucen po koupi části podniku hradit. Vrchní soud v Olomouci rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, zjištěný skutkový stav však po právní stránce posoudil jinak. Dospěl totiž k závěru, že schází-li ve smlouvě závazek kupujícího zaplatit prodávajícímu kupní cenu, nelze smlouvu považovat za smlouvu o prodeji podniku podle § 476 obch. zák., ale za smlouvu nepojmenovanou podle § 269 odst. 2 obch. zák., jíž společnost NORMA MB spol. s r. o. platně převedla na kupujícího podnik, včetně sporných nemovitostí. Odvolací soud přitom, jak uvedl, vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o argument, že odvolací soud založil své rozhodnutí na otázce v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené, totiž na otázce, zda lze úplatně převést podnik nepojmenovanou smlouvou, a že se dále při posouzení otázky platnosti smlouvy odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, protože se v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4863/2009, ale též rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4885/2009, nezabýval otázkou, co bylo skutečným obsahem smlouvy. Za platnou označil smlouvu, která je vnitřně rozporná, nezabýval se skutečnou vůlí stran, ani tím, zda byl předmět smlouvy, kterou měl za nepojmenovanou, určen dostatečně určitě, a zda smlouva neobchází zákon. Podle dovolatelky smlouva smlouvu o prodeji podniku simuluje; jako taková je označena a je v ní deklarován úmysl prodávajícího část podniku ve smlouvě specifikovanou za sjednanou kupní cenu kupujícímu prodat. Uzavřena však byla s úmyslem dosáhnout pouze převodu dluhů ze společnosti NORMA MB spol. s r. o. na společnost PLASMACENTRUM, spol. s r. o. bez souhlasu věřitelů, který by byl jinak podle § 531 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) nutný. Předmětem převodu podle dovolatelky totiž nebyla část podniku tvořící samostatnou organizační složku, hospodářsky funkční, ale smluvními stranami selektivně zvolená aktiva a pasiva společnosti NORMA MB spol. s r. o., chyběla podstatná náležitost smlouvy o prodeji podniku, totiž závazek kupujícího uhradit kupní cenu, a scházela vůle stran smlouvu o prodeji podniku uzavřít. Odvolací soud se podle dovolatelky odchýlil rovněž od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, protože otázku, která již dříve byla soudy vyřešena (byť jako otázka předběžná), posoudil bez jakéhokoli odůvodnění jinak. Odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, nepovažuje za správný. Podle obsahu spisu se žalovaný k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalobkyně je přípustné, neboť právní otázka, zda lze převést podnik nepojmenovanou smlouvou, ve které je k úhradě „ceny“ podniku zavázán převodce a nikoliv nabyvatel, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Dovolání však není důvodné. Podle ustanovení § 476 obch. zák. (ve znění účinném k datu uzavření smlouvy o prodeji části podniku 23. 7. 1997) smlouvou o prodeji podniku se prodávající zavazuje převést na kupujícího vlastnické právo k věcem, jiná práva a jiné majetkové hodnoty, jež slouží k provozování podniku, a kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu (odstavec 1). Smlouva vyžaduje písemnou formu (odstavec 2). Podstatnou částí smlouvy o prodeji podniku je vymezení podniku, který je předmětem smlouvy, dále závazek kupujícího převzít závazky prodávajícího související s podnikem a konečně závazek kupujícího zaplatit kupní cenu s tím, že ve smlouvě musí být určena výše kupní ceny nebo alespoň - vzhledem k ustanovení § 269 odst. 3 obch. zák. - určen způsob, jakým bude dodatečně stanovena (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 1994, sp. zn. Odon 34/93, uveřejněný pod číslem 30/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 29 Odo 330/2006). Uvedené