24 Cdo 1300/2025 — Nejvyšší soud

24 Cdo 1300/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 8. 2025 Spisová značka:24 Cdo 1300/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:24.CDO.1300.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Vydědění Závěť pořízená veřejnou listinou (o. z.) [ Dědické substituce (náhradnictví) (o. z.) ] Povinný díl z pozůstalosti (o. z.) Žaloba Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 170 z.ř.s. § 80 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. § 1650 o. z. § 1654 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:23. 8. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 21.11.2025II.ÚS 3438/25 Veronika Křesťanová odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost<br/>odmítnuto pro nepříslušnost17. 12. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 1300/2025-456 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. K., zastoupeného Mgr. Ing. Klárou Bunovou, advokátkou se sídlem v Brně, Heršpická č. 813/5, proti žalovaným 1) M. Z., 2) H. V., 3) A. K., 4) P. K., 5) M. K., 6) H. K., 7) J. B. a 8) L. K., účastníků 1), 3), 4), 5), 6) a 8) zastoupených JUDr. Miloslavem Voborníkem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Židovská č. 1143/31, o určení dědického práva, event. o určení práva na povinný díl z pozůstalosti, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 21 C 51/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. října 2024, č. j. 21 Co 58/2024-431, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 10. 2024, č. j. 21 Co 58/2024-431, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jihlavě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 30. 10. 2023, č. j. 21 C 51/2016-385, kterým bylo rozhodnuto jednak, že se zamítá jak žaloba, jíž se žalobce domáhal určení, že je dědicem ze zákona po J. K., zemřelém dne 16. 10. 2014 (dále též jen „zůstavitel“), tak žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že je nepominutelným dědicem s právem na povinný díl z pozůstalosti po zůstaviteli, jednak, že žalobce je povinen zaplatit uvedeným žalovaným náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I.); odvolací soud dále změnil rozsudek soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení žalovaným 3) a 8) a rovněž rozhodl o povinnosti žalobce nahradit náklady odvolacího řízení žalovaným, vyjma žalovaných 2) a 7), kteří nemají na náhradu nákladů odvolacího řízení právo [výrok II. až IV.]. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jenž dospěl k závěru, že žalobcem požadované určení, že je zákonným dědicem po zůstaviteli, není důvodné, neboť se neuplatní zákonná dědická posloupnost, když zůstavitelem pořízená závěť (pozn. o veškerém jeho majetku ve prospěch žalovaných) splňuje zákonem předepsané náležitosti (§ 476 a násl. obč. zák.). Pokud se tedy žalobce nadále domáhal určení, že má právo na povinný díl z pozůstalosti jako nepominutelný dědic, je třeba, aby měl ve smyslu ust. § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení, který absentuje. Chybí proto základní předpoklad „pro úspěch ohledně určovací žaloby“ a z tohoto důvodu byl rovněž zamítnut eventuální žalobní petit na určení, že žalobce je nepominutelným dědicem s právem na povinný díl z pozůstalosti po zůstaviteli. Odvolací soud pak v odůvodnění napadeného rozsudku shrnul, že „pokud je žalováno na určení, že žalobce je nepominutelným dědicem po zůstaviteli s právem na povinný díl z pozůstalosti za situace, kdy není zpochybňována platnost listiny o vydědění, nemůže být nikdy shledán naléhavý právní zájem na požadovaném určení“. Odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2236/2020, podle kterého jestliže má vyděděný potomek za to, že nejsou dány důvody vydědění, má možnost se domáhat svého práva mimo řízení o pozůstalosti, žalobou na plnění povinného dílu, ať již v penězích či jiným vhodným způsobem. V tomto sporném řízení se soud neobejde bez vyřešení otázky důvodnosti vydědění jako otázky předběžné. Dodal, že „obdobná situace pak nastane, pokud žalobce sice zpochybňuje platnost listiny o vydědění, ale určení svého postavení jako nepominutelného dědice s právem na povinný díl z pozůstalosti se domáhá teprve v rámci eventuálního petitu, tedy poté, co nebude vyhověno primárnímu petitu na určení, že je dědicem po zůstaviteli (tedy závěť obsahující též vydědění žalobce je posouzena jako platné právní jednání zůstavitele)“ 2. Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, a to „do všech jeho výroků“, neboť odvolací soud se dopustil nesprávného právního posouzení věci, dospěl-li k závěru, že v případě žaloby na určení, že žalobce je nepominutelným dědicem s právem na povinný díl, nelze nikdy shledat naléhavý právní zájem. Odvolací soud v bodě 19. napadeného rozsudku odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2236/2020, přičemž z obsahu uvedeného usnesení je zřejmé, že toto rozhodnutí se věnuje primárně procesnímu postavení nepominutelného dědice v rámci řízení o pozůstalosti. V uvedeném usnesení však nelze nalézt cokoli, co by podpořilo shora uvedený závěr odvolacího soudu, dle kterého na určení, že je žalobce nepominutelným dědicem s právem na povinný díl z pozůstalosti, nemůže být nikdy shledán naléhavý právní zájem. Podle žalobce je zřejmé, že „odvolací soud se při uvedeném závěru o absolutní nemožnosti existence naléhavého právního zájmu v případě žaloby na určení, že je žalobce nepominutelným dědicem s právem na povinný díl z pozůstalosti, který v podstatě vylučuje možnost úspěšného podání takové žaloby, odchýlil od existující rozhodovací praxe dovolacího soudu“, konkrétně pak rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4392/2017, který podání takové žaloby podle názoru žalobce výslovně připouští. Zároveň dodává, že tento rozsudek pak „sám o sobě konkrétně nepokládá odpověď na otázku formulovanou žalobcem, tedy zda v případě požadovaného určení, že je žalobce nepominutelným dědicem s právem na povinný díl z pozůstalosti, nemůže být nikdy shledán naléhavý právní zájem, jedná se proto o právní otázku, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešena“. Žalobce si je vědom toho, že v případě nutnosti může proti žalovaným podat žalobu na plnění. Samotná možnost podání této žaloby na plnění však dle něj nemůže automaticky vyloučit jeho naléhavý právní zájem na určení, že je nepominutelným dědicem s právem na povinný díl z pozůstalosti. Nadto, žaloba na určení, že žalobce má právo na povinný díl, je tak vzhledem ke konkrétním okolnostem daného případu nejlépe způsobilá předejít případným sporům na plnění a postavit najisto dosud nejisté právo žalobce na povinný díl, a to za situace, kdy by z provedeného dokazování mohl soud rozhodnout meritorně i o eventuálním žalobním petitu. Žalobce má rovněž za to, že odvolací soud pochybil, když platnost závěti i listiny o vydědění „neposuzoval analogicky podle ust. § 1529 a násl., zejména ust. § 1531“ o. z. Je přesvědčen, že listiny byly zůstavitelem pořízeny právě z důvodu mylné pohnutky, že žalobce není jeho biologickým synem. Nadále má zato, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru o jeho neunesení důkazního břemene, pokud se týká způsobilosti zůstavitele k pořízení závěti i listiny o vydědění, a to jak pro jeho zdravotní stav, tak případně proto, že závěť i listinu o vydědění pořídil v omylu ohledně skutečnosti rozhodné pro jejich samotné učinění (biologické otcovství zůstavitele k žalobci). Navrhuje proto, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. mění tak, že se určuje, že J. K. je dědicem ze zákona po zůstaviteli. Dále žalobce navrhuje, aby dovolací soud rozhodl tak, že ruší výroky o náhradě nákladů řízení, a aby rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem dovolacím, odvolacím soudem a soudem prvního stupně tak, že žalovaní jsou povinni nahradit náklady řízení žalobci. V případě, že dovolací soud při změně napadeného rozsudku odvolacího soudu nároku uplatněnému v primárním petitu nevyhoví, navrhuje žalobce, aby dovolací soud (in eventum) vydal rozsudek, kterým se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrzuje a rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že se určuje, že J. K. je nepominutelným dědicem s právem na povinný díl z pozůstalosti po zůstaviteli. Dále žalobce navrhuje, aby dovolací soud rozhodl tak, že ruší výroky o ná