24 Cdo 1482/2025 — Nejvyšší soud

24 Cdo 1482/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 7. 2025 Spisová značka:24 Cdo 1482/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:24.CDO.1482.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dědění Vydědění Dotčené předpisy:§ 469a odst. 2 obč. zák. § 3069 o. z. § 1646 odst. 2 o. z. § 1646 odst. 3 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:13. 8. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 1482/2025-172 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci projednání pozůstalosti po J. Č., zemřelému dne 19. 2. 2023, jehož účastníky jsou a) pozůstalý synovec M. Č. a b) pozůstalý synovec I. Č., oba zastoupeni JUDr. Petrem Hoškem, advokátem, se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, a c) pozůstalá vnučka nezl. AAAAA (pseudonym), zastoupená Mgr. Janem Zrnovským, advokátem, se sídlem v Liberci, nám. Dr. E. Beneše 4/12, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 35 D 468/2023, o dovolání účastníků a) a b) proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 7. 2024, č. j. 84 Co 225/2024-134, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Děčíně (dále také jen „soud prvního stupně“) svým usnesením ze dne 27. 3. 2023, č. j. 35 D 468/2023-4, zahájil z úřední povinnosti pozůstalostní řízení po zemřelém J. Č. (dále též jen „zůstavitel“) a současně pověřil provedením úkonů v řízení o pozůstalosti soudního komisaře JUDr. Vratislava Makovce, notáře v Děčíně. 2. Soud prvního stupně (prostřednictvím pověřeného soudního komisaře) poté usnesením ze dne 7. 2. 2024, č. j. 35 D 468/2023-101, rozhodl, že v řízení o pozůstalosti bude nadále jednáno pouze s pozůstalými synovci M. Č. a I. Č. coby závětními dědici, a že účast nezletilé AAAAA (pseudonym), vnučky zůstavitele [která uplatnila nárok na tzv. povinný díl na místě své matky (dcery zůstavitele) M. Č., kterou zůstavitel listinou ze dne 11. 5. 2008 formálně platně vydědil a současně povolal k dědictví pozůstalé synovce (dále též jen „závěť“)], se v řízení ukončuje (výrok I); o nákladech řízení rozhodnuto nebylo. 3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále také jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že „se účast AAAAA (pseudonym) neukončuje.“ 4. Takto soudy obou stupňů rozhodly za situace, kdy v pozůstalostním řízení vznikl podle soudu prvního stupně mezi účastníky spor o dědické právo, neboť pozůstalí synovci, coby dědici závětní, tvrdili, že nezl. AAAAA (pseudonym) nesvědčí žádné právo, neboť při posuzování jejího dědického nároku se aplikuje ustanovení § 1643 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Zůstavitel zanechal závěť obsahující vydědění poz. dcery M., datovanou dnem 11. 5. 2008, obsahující formálně platnou závěť, kterou ustanovil dědici veškerého svého majetku své synovce M. Č. a I. Č. a platně vydědil svoji dceru M. Č., kterážto závěť i vydědění uznala za pravá a platná právní jednání zůstavitele. Současně však společně s P. D. jako zákonní zástupci (rodiče) pozůstalé vnučky uplatnili nárok na povinný díl s tvrzením, že AAAAA (pseudonym) (vnučka zůstavitele) nebyla zůstavitelem vyděděna. S tímto závěrem závětní dědicové nesouhlasili. 5. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zůstavitel pořídil závěť dne 11. 5. 2008, tj. za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“), podle kterého se důsledky vydědění vztahují i na děti vyděděného, ovšem jen pokud tak zůstavitel výslovně stanoví. Soud prvního stupně podle § 1646 odst. 2 o. z. nicméně dovodil, že zůstavitel chtěl vydědit taktéž nenarozené děti vyděděné. To dovodil ze skutečnosti, že „je otázkou, jak dalece byl zůstavitel při sepisování listiny o vydědění obeznámen s právní úpravou vydědění“, a z toho, že nenarozené děti ve vyděďovací listině neuvedl. Soud prvního stupně také dodal, že s přihlédnutím k § 1643 odst. 3 a § 3069 o. z. je třeba vyjít z nyní účinného občanského zákoníku, který vychází z pravidla právě opačného. V každém případě se tak účinky vydědění vztahují i na dceru vyděděné, tedy účastnici c). 6. Odvolací soud naopak dospěl k závěru, že mezi účastníky pozůstalostního řízení nevznikl spor o dědické právo ve smyslu § 169 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), neboť mezi nimi není sporu o tom, kdo je dědicem zůstavitele (těmi jsou závětní dědici). Pozůstalá vnučka dědické právo neuplatňuje, nýbrž uplatňuje v postavení tzv. „nepominutelného dědice“ toliko právo na pohledávku (odpovídající tzv. povinnému dílu) vůči dědicům zůstavitele (§ 1654 odst. 1 věty první o. z.), a soud prvního stupně měl tedy (formálně) postupovat podle § 7 odst. 2 z. ř. s., nikoliv podle § 169 odst. 1 z. ř. s. Otázku, zda má pozůstalá vnučka právo na povinný díl, odvolací soud s odkazem na jím citovanou judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel s tím, že na posouzení toho, jaké účinky spojoval zůstavitel s vyděděním, se aplikuje zákon účinný v době , kdy bylo vydědění učiněno. Pro rozšíření účinků vydědění i na pozůstalou vnučku proto bylo třeba, aby tak zůstavitel výslovně stanovil v závěti obsahující vydědění, což neučinil. Postup soudu prvního stupně byl nepřípustným dotvářením vůle zůstavitele. Odvolací soud dále vysvětlil, proč je nerozhodné, že v době sepsání listiny o vydědění pozůstalá vnučka ještě nežila. 7. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali účastníci řízení a) a b) (dále též „dovolatelé“) v celém jeho rozsahu dovolání, jehož přípustnost spatřují v tom, že se odvolací soud v napadaném rozhodnutí odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, představovanou zejména rozhodnutím ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1777/2019. Odvolací soud totiž podle nich nesprávně na uvedený případ aplikoval ustanovení dříve účinného obč. zák. namísto nyní (od 1. 1. 2013) účinného občanského zákoníku, který, nestanoví-li zůstavitel jinak, naopak vztahuje bez dalšího účinky vydědění i na potomky vyděděného. S podrobnější argumentací oba dovolatelé navrhovali, aby Nejvyšší soud napadané rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. 8. Vyjádření k dovolání podáno nebylo. 9. Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Podle § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutková zjištění odvolacího soudu přezkumu dovolacím soudem nepodléhají, stejně jako dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat postup soudu při provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů. 11. Nejvyšší soud předesílá, že odvolací soud se projednávanou materií zabýval v odůvodnění jím vydaného rozhodnutí precizně, především lze souhlasit s nosnou úvahou, že zde nevznikl spor o dědické právo, neboť vnučka zůstavitele nezl. AAAAA (pseudonym) si nečiní ani zčásti nárok na pozůstalost či podíl z ní [vide k tomu protokol ze dne 25. 1. 2024 na č.l. 100 (původně 92) pozůstalostního spisu]; uvedený právní závěr přitom nebyl podaným dovoláním, jehož důvody je Nejvyšší soud striktně vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), zpochybněn. Úvahu dovolatelů že vydědění by mělo být, s oporou v ustanovení § 3069 o. z., posouzeno doslovně podle zákona platného a účinného v den smrti zůstavitele nesdílí ve shodě se soudem odvolacím ani Nejvyšší soud. V rozsudku ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5238/2017, na nějž příhodně odkázal již odvolací soud, Nejvyšší soud připomněl, že zásada, že při dědění se použije právo platné v době smrti zůstavitele (zakotvená v ustanovení § 3069 o. z.), bývá pravidlem při každé změně právní úpravy dědění, má význam pro rozhodování o dědění po osobách zemřelých před novou právní úpravou, pokud k rozhodování dochází až za účinnosti právní úpravy nové. Pokud v nyní projednávané věci zůstavitel zemřel dne 19. 2. 2023, tedy po 1. 1. 2014, je použití právní úpravy dědění podle nového občanského zákoníku samozřejmé. Podle této nové právní úpravy zakládající tzv. dědický status se tak posuzují dědické tituly, okruh dědiců, v