24 Cdo 1600/2022 — Nejvyšší soud

24 Cdo 1600/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 8. 2022 Spisová značka:24 Cdo 1600/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.1600.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dědic závětní Dědické právo (právo na pozůstalost) (o. z.) Veřejná listina (o. z.) Neplatnost právního jednání (o. z.) Dotčené předpisy:§ 1493 odst. 1 o. z. § 1507 o. z. § 3026 odst. 2 o. z. § 576 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:12. 11. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 1600/2022-239 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po F. R., zemřelém dne 9. června 2020, posledně bytem XY, za účasti 1) D. Č., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Davidem Matějkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 802/56, 2) J. R., narozeného XY, bytem XY, 3) H. K., narozené XY, bytem XY, a 4) E. K., narozené XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr. Janem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 1525/39, vedené u Obvodního soud pro Prahu 10 pod sp. zn. 27 D 1028/2020, o dovolání D. Č. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2021, č. j. 29 Co 363/2021-201, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 1. 7. 2020, č. j. 27 D 1028/2020-2, zahájil řízení o pozůstalosti po F. R., zemřelém dne 9. 6. 2020 (dále jen „zůstavitel“), a provedením úkonů v tomto řízení pověřil Mgr. Šimona Kleina, notáře se sídlem v Praze. V průběhu řízení o pozůstalosti předložila Š. Z., narozená XY, soudu listinu označenou jako „závěť“, vyhotovenou prostřednictvím výpočetní techniky, jejímž obsahem je pořízení o majetku pro případ smrti s odkazem na ustanovení § 1494 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., kterou jí dne 9. 12. 2019 podepsaný zůstavitel odkazuje „svůj veškerý majetek“, a pro případ, že by z jakéhokoli důvodu nedědila, ustanovuje náhradním dědicem jejího syna D. Č. „v plném rozsahu“. Listina obsahuje i podpisy a prohlášení svědků D. M. a L. Š. N., že před nimi současně přítomnými zůstavitel vlastní rukou závěť podepsal a prohlásil, že listina „prohlašuje jeho poslední vůli“. Jako dědici podle zákonné dědické posloupnosti přicházeli v úvahu sourozenci zůstavitele J. R., H. K. a E. K. Tito označili závěť ve prospěch Š. Z. za neplatnou ve smyslu ustanovení § 1493 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) [závěť není pořízena ve formě notářského zápisu, přitom Š. Z. byla pracovník zařízení, které poskytovalo zdravotnické a sociální služby zůstaviteli], a ve smyslu ustanovení § 1529, § 1530 a násl. o. z (zůstavitel byl uveden v omyl a jednal v omylu, v důsledku nesprávného dávkování léků paní Z. nebyl schopen rozpoznat následky svého jednání), současně poukázali na vyloučení Š. Z. z dědického práva podle ustanovení § 1481 o. z. (zneužila platební karty zůstavitele a jednáním shora se dopustila zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli) a uvedli, že je-li závěť neplatná a Š. Z. je vyloučena z dědického práva, nemůže k dědění nastoupit ani náhradní dědic, její syn. Zpochybnili i to, že závěť měla být sepsána za účasti svědků. Usnesením ze dne 12. 1. 2021, č.j. 27 D 1028/2020-112, Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl, že v řízení bude nadále jednáno s účastníky J. R., H. K. a E. K. a že účast Š. Z. a D. Č. se ukončuje. V odůvodnění usnesení uvedl, že povolání Š. Z. za dědice je absolutně neplatné pro nedostatek formy, neboť je nesporné, že zůstavitel byl v době pořízení závěti v péči zařízení poskytujícího zdravotní a sociální služby a povolal za dědice osobu, která je v něm zaměstnána, aniž by tak pořídil ve formě veřejné listiny. Ohledně dědického práva D. Č. dovodil, že pokud byl k dědění povolán pouze jako substitut, tedy podle ustanovení § 1509 o. z. vstupuje do postavení instituta a je-li ustanovení instituta za dědice neplatné, nemůže dědit ani substitut. K odvolání Š. Z. a D. Č. Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 11. 2021, č. j. 29 Co 363/2021-201, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Vycházel z názoru, že pokud zůstavitel pořídil závěť ve prospěch odvolatelky, jejíž pracovní poměr k zařízení, které poskytuje sociální služby, byl prokázán, není pochyb, že ve vztahu k ní důsledky neplatnosti závěti uvedené v ustanovení § 1493 o. z. dopadají bez dalšího. Ztotožnil se také s úvahou soudu prvního stupně, že vůle zůstavitele povolat D. Č. jako náhradního dědice je zcela odvozena od vůle povolat jako dědičku jeho matku Š. Z., že závěť je neplatná jako celek a že i z pohledu, významu a účelu ustanovení § 1493 o. z. je tato úvaha případná. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2021, č. j. 29 Co 363/2021-201, v části výroku, kterou se ukončuje účast D. Č., podal D. Č. dovolání. Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci při aplikaci ustanovení § 1493 o. z. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené usnesení záviselo na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny, a to, zda může být z dědického řízení vyloučen náhradní dědic z allografní závěti, který je osobou blízkou dědici vyloučenému z řízení z důvodů uvedených v § 1493 o. z., třebaže náhradní dědic podmínky v tomto ustanovení nenaplňuje, protože žádné zdravotnické nebo sociální služby zůstaviteli neposkytoval ani se na této činnosti vyloučeného dědice nepodílel, a zda je možné, aby soudy svým výkladem negovaly vůli zůstavitele v rozporu s ustanovením § 1494 odst. 2 o. z. Dovolatel sám má za to, že v ustanovení § 1493 o. z. jsou taxativně vyjmenovány osoby, které při pořízení allografní závěti nemohou dědit a jejichž povolání za dědice je neplatné, a že kdyby zákonodárce chtěl rozsah těchto osob rozšířit (např. i na osoby blízké těmto osobám), zajisté by to pojal do textu tohoto ustanovení, což se nestalo, a není možné dovozovat rozšíření na jiné osoby výkladem. Je přesvědčen, že jako náhradní dědic z allografní závěti nemůže být takto zkrácen na svém dědickém právu. Poukazuje na ustanovení § 576 o. z., které stanoví, že týká-li se důvod neplatnosti pouze části právního jednání, je zbylá část platná, pokud je od vadné části oddělitelná. Jestliže se zůstavitel rozhodl ustanovit v závěti náhradního dědice, není možné uvádět, že závěť je neplatná jako celek. Závěť je třeba vykládat podle ustanovení § 1494 odst. 2 o. z., tj. aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, a platí i obecné pravidlo obsažené v ustanovení § 574 o. z., podle něhož je na právní jednání třeba hledět spíše jako na platné než jako na neplatné. Z uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně dovolací soud zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, popř. aby v dané věci dovolací soud rozhodl sám. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), zabýval tím, zda je dovolání přípustné. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V dané věci při řešení sporu o dědické právo podle ustanovení § 169 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „.z. ř. s.“), rozhodnutím o tom, s kterými dosavadními účastníky bude nadále jednáno a kterým z účastníků se účast v řízení ukončuje, soudy aplikovaly ustanovení § 1493 odst. 1 o. z., které upravuje pořízení pro případ smrti v době, kdy byl zůstavitel v péči zdravotnického nebo sociálního zařízení. Vzhledem k tomu, že otázky vyplývající z tohoto ustanovení hmotného práva nebyly dovolacím soudem od účinnosti o. z. dosud řešeny, je dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s .ř. přípustné. Po přezkoumání dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s .ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není důvodné. Pořídil-li zůstavitel pro případ smrti v době, kdy byl v péči zařízení, kde se poskytují zdrav