24 Cdo 1606/2024 — Nejvyšší soud

24 Cdo 1606/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 6. 2024 Spisová značka:24 Cdo 1606/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:24.CDO.1606.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Omezení svéprávnosti (o. z.) [ Svéprávnost (o. z.) ] Opatrovník hmotně právní [ Opatrovník ] Dotčené předpisy:§ 471 odst. 2 o. z. § 62 o. z. § 63 o. z. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:3. 7. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 1606/2024-225 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci posuzovaného C. Š., t. č. v G-centrum Mikulov, příspěvková organizace Republikánské ochrany 945/13, zastoupeného procesním opatrovníkem pro řízení Mgr. Martinem Pisarovičem, advokátem se sídlem v Břeclavi, T. G. Masaryka 2392/17, za účasti navrhovatelek a) M. B., zastoupené JUDr. Jiřím Dobišarem, advokátem se sídlem v Břeclavi, Smetanovo nábřeží 956/6 a b) L. Z., zastoupené Mgr. Lucií Stejskalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, o omezení svéprávnosti a opatrovnictví, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 13 Nc 14017/2021, o dovolání navrhovatelky b) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2024, č. j. 21 Co 208/2023-174, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Navrhovatelka a) podala návrh na omezení svéprávnosti svého bratra – posuzovaného a její jmenování opatrovnicí posuzovaného. Obsahově totožný návrh podala následně i druhá sestra posuzovaného navrhovatelka b), která se domáhala rovněž jmenování opatrovnicí. 2. Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 7. 2023, č. j. 13 Nc 14017/2021-141, omezil posuzovaného ve svéprávnosti na dobu nejdéle pěti let v rozsahu uvedeném ve výroku I, výrokem II jmenoval opatrovnicí posuzovaného M. B. (navrhovatelku a/), výroky III a IV zastavil řízení o návrzích na jmenování opatrovníkem a výroky V a VI rozhodl o náhradě nákladů řízení. 3. K odvolání navrhovatelky b) Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 2. 2024, č. j. 21 Co 208/2023-174, odvolání navrhovatelky b) proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), výroky II, IV, V a VI rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV rozsudku odvolacího soudu). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla navrhovatelka b/ (dále též „dovolatelka“) v rozsahu výroku II, kterým byly potvrzeny výroky II a IV rozsudku soudu prvního stupně [pozn. Nejvyššího soudu dovolatelkou chybně označený i výrok III rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen nebyl], dovoláním. 5. Přípustnost dovolání navrhovatelka b) odůvodnila tím, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (zejména od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1873/2021 a usnesení ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3590/2019) při řešení otázky nutnosti komplexního posouzení vhodnosti osoby pro výkon funkce opatrovance [pozn. Nejvyššího soudu: zřejmě myšleno opatrovníka] ve smyslu ustanovení § 472 odst. 2 o. s. ř. [pozn. Nejvyššího soudu: zřejmě myšleno ustanovení § 471 odst. 2 o. z. ] a dále v obcházení provedení důkazů výslechem svědků (k tomu dovolatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3067/2020, a ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4610/2009). Dovolatelka vyjádřila názor, že z úvah odvolacího soudu vůbec nevyplývá, v čem by měla spočívat kolize zájmů mezi dovolatelkou a posuzovaným, naopak má za to, že u ní taková kolize zájmů nehrozí, neboť podle závěti majetek posuzovaného má přejít na její syny. U navrhovatelky a) však taková kolize hrozí, neboť ta výslovně uvedla záměr předmětné nemovité věci prodat, což je v rozporu se zájmy posuzovaného a jeho závětí. Vhodnějším řešením dle navrhovatelky by bylo jmenování veřejného opatrovníka. Dovolatelka dále namítala vadu řízení způsobenou tím, že většinu podstatných zjištění při zhlédnutí posuzovaného učinil soud až poté, co dovolatelka i její právní zástupce odešli z místa konání jiného soudního roku. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 6. K podanému dovolání se vyjádřila navrhovatelka a). Podle ní není z dovolání zřejmé, jak se soudy nižších stupňů měly odchýlit od dovolatelkou citované ustálené soudní praxe, z níž pouze vyplývá, že je nutné zvážit vhodnost jmenovaného opatrovníka a v případě, že jsou pochybnosti o jeho vhodnosti, jmenuje soud opatrovníkem veřejného opatrovníka. Z žádného důkazu však nevyplývá, že by se navrhovatelka a) měla dopustit podobného jednání jako navrhovatelka b), tedy že by její zájmy byly v kolizi se zájmy posuzovaného a ani že by byla fyzicky a zdravotně nezpůsobilá posuzovanému zajistit správu jeho majetku a péči o jeho osobu, tedy není důvod, aby soud zvažoval jmenování veřejného opatrovníka. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto pro jeho nedůvodnost. 7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 8. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř. 9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Podle § 471 odst. 2 o. z. soud jmenuje opatrovníkem osobu, kterou navrhl opatrovanec. Není-li to možné, jmenuje soud opatrovníkem zpravidla příbuzného nebo jinou osobu opatrovanci blízkou, která osvědčí o opatrovance dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna. Není-li možné ani to, jmenuje soud opatrovníkem jinou osobu, která splňuje podmínky pro to, aby se stala opatrovníkem, nebo veřejného opatrovníka podle jiného zákona. 12. Podle § 62 o. z. v rozhodnutí o omezení svéprávnosti jmenuje soud člověku opatrovníka. Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho potřebě i k podnětům osob opatrovanci blízkých, sledují-li jeho prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi. 13. Podle § 63 o. z. opatrovníkem nelze jmenovat osobu nezpůsobilou právně jednat nebo osobu, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy opatrovance, ani provozovatele zařízení, kde opatrovanec pobývá nebo které mu poskytuje služby, nebo osobu závislou na takovém zařízení. 14. Podle dovolatelkou citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1873/2021, při výběru opatrovníka musí soud zvážit i další hlediska tak, aby jmenovaný opatrovník skýtal záruky, že se své funkce zhostí v souladu s účelem opatrovnictví (§ 457 o. z.) a že zajistí všestrannou a efektivní ochranu zájmů opatrovance a naplňování jeho práv. Vzhledem k obsahu povinností opatrovníka (plynoucích zejména z ustanovení § 466 odst. 1 o. z.) je přitom zjevné, že do rámce „všestranné a efektivní ochrany zájmů opatrovance a naplňování jeho práv“ jednoznačně patří i zajištění řádné péče o zdravotní stav opatrovance v souladu s lékařskými doporučeními a také zajištění správy majetku opatrovance s péčí řádného hospodáře. Proto dalšími hledisky, k nimž musí soud při výběru opatrovníka přihlížet, mohou být podle okolností konkrétního případu nejen osobní poměry navržené osoby, její věk, zdravotní stav, situace, v níž se tato osoba nachází, její vztah k opatrovanci apod., ale v neposlední řadě také veškeré další skutečnosti, které mohou vypovídat o důvěryhodnosti (spolehlivosti) navržené osoby z hlediska její schopnosti řádné správy opatrovancova majetku. Jsou-li přitom některá hlediska pro posouzení způsobilosti (resp. vhodnosti) navržené osoby k opatrovnictví v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam. V této kvalitě musí soud zvažovat nastí