24 Cdo 1724/2025 — Nejvyšší soud

24 Cdo 1724/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 7. 2025 Spisová značka:24 Cdo 1724/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:24.CDO.1724.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vady řízení Popření otcovství Dotčené předpisy:§ 792 o. z. § 242 odst. 3 o. s. ř. § 425 odst. 1 z.ř.s. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:23. 8. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 1724/2025-97 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci návrhu otce M. L., zastoupeného Mgr. Alexandrou Floriánovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Štefánikova 75/48, proti 1) nezletilému AAAAA (pseudonym), zastoupenému Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, se sídlem v Brně, Šilingrovo náměstí 3/4, jako kolizním opatrovníkem, a matce 2) L. Č., zastoupené Mgr. Pavlem Gécim, advokátem, se sídlem v Praze 7, U studánky 250/3, o návrhu otce na popření otcovství a prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 25 Nc 12501/2024, o dovolání otce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2025, č. j. 39 Co 96/2025-62, takto: I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2025, č. j. 39 Co 96/2025-62, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 1. 2025, č. j. 25 Nc 12501/2024-48 se zrušuje a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení. II. Rovněž se zrušuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 4. 2025 č. j. 25 Nc 12501/2024-85. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Otec (dále též „dovolatel“) se podaným návrhem ze dne 16. 9. 2024 domáhal popření otcovství k nezletilému AAAAA (pseudonym) (dále jen „nezletilý“) a současně požádal o prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství. Svůj návrh na popření otcovství, které vyplývá ze souhlasného prohlášení učiněného před matričním úřadem, odůvodnil tím, že v rozhodné době pro početí dítěte matka pobývala v Thajsku. Po návratu z Thajska matka přesvědčila otce, že je biologickým otcem nezletilého. V roce 2017 se otec dozvěděl, že není biologickým otcem nezletilého. Skutečný biologický otec nezletilého M. P. posléze podal v roce 2017 návrh na určení otcovství, informacemi o výsledku řízení otec nedisponuje. Matka potvrdila otci, že není biologickým otcem nezletilého. V návaznosti na tuto skutečnost se otec s matkou rozešel a podal k soudu návrh na popření otcovství k nezletilému. Jeho právní zástupkyně vzala tento návrh bez jeho vědomí zpět. Další návrh otce byl „slovenským soudem“ zamítnut. Otec má za to, že je v zájmu nezletilého, aby byl faktický stav uveden do souladu s právním stavem. 2. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 13. 1. 2025, č. j. 25 Nc 12501/2024-48, rozhodl, že nepromíjí otci zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství. Vycházeje ze zjištění, že otec dobrovolně učinil souhlasné prohlášení o svém otcovství k nezletilému v době, kdy si byl vědom, že není jeho biologickým otcem, nebo o tom musel mít minimálně důvodné pochybnosti s ohledem na předchozí matčin pobyt v Thajsku, standardní dobu těhotenství a datum narození nezletilého. Podle názoru soudu prvního stupně je v souladu s veřejným pořádkem, aby byl otec svým rozhodnutím vázán i po vyhrocení vzájemných vztahů s matkou. Nezletilému je v současnosti 12 let a navrhovatele vnímá jako svého otce, má jeho jméno a příjmení. Nyní se otec ani biologický otec aktivně nezapojují do života nezletilého. Pokud by soud návrhu vyhověl, pravděpodobně by tak došlo k situaci, kdy by nezletilý neměl formálně v rodném listě evidovaného žádného otce. Soud prvního stupně neshledal, že by v posuzované věci vyžadoval veřejný pořádek a zájem nezletilého prominutí zmeškání popěrné lhůty. 3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) na základě otcem podaného odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud v zásadě vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že zájem na zachování právní jistoty nezletilého má větší váhu než zájem otce na popření otcovství, nelze proto ani uvažovat, že by zachování stávajícího stavu bylo v rozporu s veřejným pořádkem. 4. Obvodní soud pro Prahu 10 poté ještě rozsudkem ze dne 30. 4. 2025, č. j. 25 Nc 12501/2024-85, zamítl otcův návrh na popření otcovství k nezletilému a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že návrh není důvodný vzhledem k tomu, že mezi určením otcovství souhlasným prohlášením a podáním návrhu na popření otcovství uplynula doba násobně delší než šest měsíců. I proti tomuto rozsudku podal otec odvolání, o němž nebylo ke dni vydání tohoto usnesení Městským soudem v Praze rozhodnuto. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Usnesení odvolacího soudu otec napadl v celém jeho rozsahu dovoláním. V dovolání bylo namítáno, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí „ve věci samé“. Dle otce není rozhodnutí odvolacího soudu v souladu se zájmem nezletilého, který má v souladu s čl. 7 Úmluvy o právech dítěte právo znát svůj genetický původ. Dle otce soud prvního stupně nepostupoval správně, pokud jednostranně vyhodnotil jako pravdivá tvrzení matky týkající se toho, že si otec byl v době souhlasného prohlášení o svém otcovství vědom toho, že není biologickým otcem nezletilého. Naopak otec v řízení uváděl, že o skutečnosti, že není biologickým otcem nezletilého se dozvěděl až v souvislosti s návrhem na určení otcovství, který podal biologický otec v součinnosti s matkou. Matka byla po návratu z Thajska v ranném stádiu těhotenství a vše „zaonačila“ tak, aby navrhovatel uvěřil, že je otcem očekávaného dítěte. Dovolatel vyčítá postupu obou soudů, že nevyslyšely jeho návrh na výslech biologického otce, jenž cílil především k posouzení otázky, kdy a jakým způsobem se dovolatel o svém „neotcovství“ dozvěděl, a zda šlo z jeho strany o zaviněné prodlení při podání návrhu. Stejně tak dovolatel navrhoval, aby si soud prvního stupně vyžádal opatrovnický spis Okresního soudu v Trnavě vedený ve vztahu k nezletilému za účelem zjištění skutkového stavu věci. Dovolatel neví, jakým způsobem bylo naloženo s návrhem biologického otce na určení otcovství. Od okamžiku, kdy se dovolatel dozvěděl, že není biologickým otcem nezletilého se tento stav snažil prostřednictvím „slovenských soudů“ zvrátit, což se mu však nepodařilo s ohledem na plynutí času a délku popěrné lhůty stanovené právními předpisy Slovenské republiky a následně i s ohledem na skutečnost, že se matka s nezletilým přestěhovali do Prahy a „slovenské soudy“ tak ztratily svou mezinárodní příslušnost. Proto otec podal posléze návrh k soudům v České republice. Při rozhodování soudů obou stupňů nebyl řádně zvážen skutečný a dlouhodobý zájem nezletilého ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Soudy podle dovolatele mechanicky upřednostnily právní stabilitu před materiální pravdou, takové setrvání v právní fikci poškozuje identitární práva dítěte. Otcem zapsaným v rodném listě je osoba, která není biologickým rodičem nezletilého, neprojevuje o něj dlouhodobě zájem, tedy fakticky nevykonává ani roli otce (sociálního). Soudy podle dovolatele rovněž nedostatečně zhodnotily skutečné potřeby dítěte a tím znemožnily možnost právního uznání biologického otce jako osoby, která by mohla roli otce reálně zastávat. Poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (věc Kňákal proti České republice, č. 39277/06), která potvrzuje, že zásahy do rodinného života musí být proporcionální a reflektovat individuální okolnosti věci. Vzhledem k obavě dovolatele, že právní moc rozhodnutí má nevratné dopady do rodinného a osobního života otce a nezletilého, navrhl, aby Nejvyšší soud odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozhodnutí a následně, aby rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 6. K podanému dovolání nebylo podáno vyjádření. III. Přípustnost dovolání 7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), ve spojení s § 30 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“). 8. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky povinného zastoupení dle § 241 o. s. ř. 9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 10.