24 Cdo 1760/2025 – Nejvyšší soud

24 Cdo 1760/2025-32 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně E. S., zastoupené JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou, se sídlem v Břeclavi, Hybešova 3041/6, proti žalovaným 1) K. H., a 2) D. V., o určení dědického práva a o určení neplatnosti vydědění, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 16 C 206/2024, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2025, č. j. 21 Co 9/2025-14, takto: I. Řízení o dovolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 5. 12. 2024, č. j. 16 C 206/2024-8, se zastavuje. II. Dovolání žalobkyně se ve zbývajícím rozsahu odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 5. 12. 2024, č. j. 16 C 206/2024-8, nepřipustil /pro tzv. vinklářství/ zastoupení žalobkyně obecným zmocněncem V. S. (výrok I), současně zastavil řízení (výrok II) a rozhodl o jeho nákladech (výrok III). 2. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). 3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně (opakovaně) domáhala „určení dědice podle § 80 a § 95 o. s. ř.“, neboť je dědičkou po své matce A. K., zemřelé dne 26. 12. 2001. Současně v podané žalobě navrhovala, aby byl změněn rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2007, č. j. 18 Co 69/2008-146, tak, že „důvody pro vydědění žalobkyně její matkou uvedené v závěti a listině o vydědění ze dne 26. 4. 1999 sepsané notářem JUDr. Svatomírem Helešicem pod sp. zn. NZ 226/99, N 244/99 nejsou dány“. 4. Usnesení odvolacího soudu, stejně jako usnesení soudu prvního stupně žalobkyně napadla v celém jejich rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. 5. V posuzované věci je dovoláním napadeno nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale výslovně též rozhodnutí soudu prvního stupně, které ovšem v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a § 201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je podle dlouhodobě ustálené judikatury neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání, Nejvyšší soud proto řízení, bylo-li napadeno usnesení soudu prvního stupně, podle § 243b a § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006). 6. V tom rozsahu, v němž žalobkyně napadla výrok I usnesení odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok I usnesení soudu prvního stupně, o nepřipuštění zastoupení obecným zmocněncem, neobsahuje podané dovolání žádnou oponentní argumentaci, dané problematice se totiž nikterak nevěnuje. V tomu odpovídajícím rozsahu je tak dovolání vadné, neboť v něm absentuje jak vymezení důvodu dovolání (dovolací otázky), tak i důvodu přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), kteréžto náležitosti nebyly vymezeny ani v propadné dvouměsíční lhůtě vyhrazené zákonem k podání dovolání (§ 240 odst. 1 až 3 a § 241b odst. 3 o. s. ř.). Odtud plyne, že v dané části je dovolání vadné, nelze jej projednat, pročež bylo odmítnuto. 7. Otázka zda byl dán důvod k zastavení řízení, neboť dalšímu jeho pokračování brání to, že již o totožné věci mezi týmiž účastníky bylo dříve soudy všech tří stupňů pro dovolatelku nepříznivě rozhodnuto pravomocnými rozhodnutími [a to rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 24. 10. 2007, č. j. 11 C 1548/2003-116, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího ze dne 30. 10. 2008, č. j. 18 Co 69/2008-146, kdy proti němu žalobkyní podané dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyšší soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 21 Cdo 2965/2009-204] nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím posouzení se odvolací soud v nejmenším neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, jež je dlouhodobě ustálena v závěru, že pro účely posouzení, zda ve smyslu ustanovení § 159a o. s. ř. je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) [to je zda v novém řízení jde o nepřípustné projednání stejné věci] platí, že o stejnou věc jde tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek (srov. např. důvody usnesení velkého senátu [občanskoprávního a obchodního kolegia] Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněného pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1212/2021, uveřejněného pod číslem 55/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, případně též odvolacím soudem přiléhavě zmiňované usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněného pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelka přitom žádnou kvalifikovanou právní argumentaci k tomu, že by pravomocná rozhodnutí citovaná výše neřešila v rozsahu jejich subjektivní závaznosti s konečnou platností mezi týmiž účastníky otázky nastolené (znovu) nyní projednávanou žalobou ani neuplatnila. 8. Námitka, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v kolizi s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3504/2023, nemůže taktéž přípustnost dovolání založit, neboť závěry onoho usnesení se zcela míjejí s podstatou nyní řešené věci. V označeném usnesení se dovolací soud zabýval výlučně tím, zda žaloba, kterou se žalobkyně vůči České republice domáhá náhrady škody ve výši 200 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu jí tvrzené údajné nezákonnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2008, č. j. 18 Co 69/2008-146, která je projednávána u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 2/2022, splňuje základní obsahové náležitosti pro to, aby mohla být před soudem projednána (a oproti mínění nižších stupňů dospěl k závěru, že žalobu možno projednat); otázkou, zda je rozsudek Krajského soudu v Brně vskutku nezákonný se nikterak nezabýval (a s ohledem na předmět tehdejšího dovolacího řízení ani zabývat nemohl). Řečeno jinak, to, že žalobkyně se v jiném řízení domáhá náhrady škody a tvrdí, že jí označené rozhodnutí soudu o dědickém právu a o důvodnosti jejího vydědění je nezákonné, neznamená, že tomu tak skutečně je a uvedená okolnost tak pojmově nemá vliv na správný závěr zastávaným odvolacím soudem, že z takového pravomocného rozhodnutí jsou soudy (Nejvyšší soud nevyjímaje) povinny vycházet, a to i při zkoumání toho, zda jsou splněny podmínky, za nichž lze v řízení jednat a rozhodnout. Dovolatelkou akcentovaný odstavec 21 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3504/2023, pak není žádným hodnotícím závěrem, ale jen pouhou reprodukcí tvrzení žalobkyně. Lze tedy shrnout, že od zmiňovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu se nemohl odvolací soud (a ani soud prvního stupně) pojmově odchýlit. Tím méně mohl být v uvedeném rozhodnutí zaujat jakýkoliv závazný právní názor ve smyslu § 243b a § 226 o. s. ř., který se navíc vždy uplatňuje právě a jen v poměrech konkrétní projednávané věci (v občanském soudním řízení jde navíc vždy o kasační a nikoliv precedenční závaznost rozhodnutí soudu vyššího stupně). V nyní řešeném případě k dovolání přezkoumávaném usnesení odvolacího soudu nepředcházelo žádné rozhodnutí soudu vyššího stupně. Zcela bez relevance je také související dovolací námitka, že odvolací soud nehodnotil důkazy a nezabýval se ani tím, zda v předchozím řízení nedošlo k údajnému nesprávnému úřednímu postupu, neboť v nynějším řízení žádné dokazování prováděno nebylo a s ohledem na jeho výsledek v podobě zastavení řízení pro překážku věci rozsouzené toho ani nebylo třeba. Lakonicky řečeno: úkolem odvolacího soudu v této věci bylo toliko zkoumat, zda ji