24 Cdo 2250/2024 — Nejvyšší soud

24 Cdo 2250/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 9. 2024 Spisová značka:24 Cdo 2250/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:24.CDO.2250.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Započtení Dědický podíl Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 484 obč. zák. § 1663 o. z. § 1664 o. z. § 241a odst. 3 o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:15. 10. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 03.01.2025I.ÚS 19/25 Dita Řepková odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost19. 3. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 2250/2024-1258 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po J. R., za účasti 1) M. R. a 2) J. M., zastoupené JUDr. Janem Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 6, Stavitelská č. 1099/6, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 27 D 109/2019, o dovolání účastnice 2) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2024, č. j. 29 Co 312/2023-1140, takto: I. Dovolání účastnice 2) se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání účastnice 2) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2024, č. j. 29 Co 312/2023-1140, není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť závěry odvolacího soudu jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby byly posouzeny jinak. 2. Vzhledem k tomu, že zůstavitel J. R. (dále též jen „zůstavitel“) zemřel dne XY a že při dědění se použije právo platné (a účinné) v den smrti zůstavitele, je pro posouzení projednávané věci rozhodná nyní platná právní úprava, tedy zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“). 3. V projednávané věci zůstavitel sice zanechal pořízení pro případ smrti (závěť ze dne 12. 9. 1966, podle níž však ustanovení dědicové předemřeli, příp. dědictví odmítli nebo prohlásili, že zůstavitel ke dni smrti již nevlastnil majetek, o němž bylo závětí pořízeno), avšak nepřikázal (ve formě předepsané pro pořízení závěti), aby na dědický podíl některého z dědiců bylo provedeno započtení toho, co budoucímu dědici za svého života bezúplatně poskytl. Podle zákonné posloupnosti (podle níž bylo postupováno z důvodu, že závětí nebyli ustanoveni ani náhradní dědici) dědí v první třídě dědiců děti zůstavitele, tedy účastník 1) a účastnice 2) stejným dílem (každý polovinu pozůstalosti). Účastnice 2) v průběhu řízení navrhla, aby na dědický podíl účastníka 1) byla bez příkazu zůstavitele započtena hodnota 4/6 nemovitostí v k. ú. XY, které mu zůstavitel daroval smlouvou uzavřenou dne 21. 12. 2018, protože tímto darováním byla jako nepominutelná zůstavitelova dědička oproti účastníku 1) neodůvodněně znevýhodněna. 4. Při posloupnosti dědiců podle pořízení pro případ smrti nebo při zákonné dědické posloupnosti se započtení na dědický podíl provede, jen přikázal-li to zůstavitel projevem vůle učiněným ve formě předepsané pro pořízení závěti (srov. § 1663 o. z.). Soud může provést započtení na dědický podíl, i když to zůstavitel nepřikázal, byl-li by jinak nepominutelný dědic neodůvodněně znevýhodněn; k obvyklým darováním se však nepřihlíží (srov. § 1664 o. z.). 5. Institut započtení na dědický podíl obsahovala rovněž předchozí právní úprava účinná do 31. 12. 2013 obsažená v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“); v ustanovení § 484 obč. zák. o potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů bylo předepsáno, že při dědění ze zákona se na dědický podíl započte to, co za života zůstavitele od něho dědic bezplatně obdržel, pokud nešlo o obvyklá darování, a že při dědění ze závěti je třeba toto započtení provést, jestliže k němu dal zůstavitel příkaz anebo jestliže by jinak obdarovaný dědic byl proti dědici uvedenému v ustanovení § 479 obč. zák. (potomku zůstavitele) neodůvodněně zvýhodněn. Oproti tomu současná právní úprava – jak je zřejmé ze znění ustanovení § 1663 o. z. – uvádí, že se započtení na dědický podíl dědice provede nejen při dědění podle zákonné dědické posloupnosti, ale také při dědění podle pořízení pro případ smrti, v obou případech však (zásadně) jen tehdy, jestliže to zůstavitel přikázal projevem vůle učiněným stejnou formou, jaká je předepsaná pro pořízení závěti; bez příkazu zůstavitele může soud započtení na dědický podíl provést jen výjimečně, a to pouze – jak vyplývá z ustanovení § 1664 o. z. – tehdy, kdyby jinak byl nepominutelný dědic neodůvodněně znevýhodněn. Z uvedeného je v první řadě zřejmé, že současná právní úprava započtení na dědický podíl dává přednost projevené vůli zůstavitele před autoritativním rozhodováním soudu, a to jak tehdy, když zůstavitel započtení nařídí, tak i v případě, že k nařízení započtení nepřistoupí. Soudní praxe již dovodila (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2023, sp. zn. 24 Cdo 988/2023), že ve světle tohoto závěru je třeba nadále používat judikaturu k výkladu dosavadního ustanovení § 484 obč. zák., a že je proto třeba při výkladu (zejména) ustanovení § 1663 a § 1664 o. z. vycházet ze závěru, podle něhož započtení na dědický podíl dědice podle zákonné posloupnosti bez příkazu zůstavitele je jen výjimkou ze zásady, že bez kvalifikovaně projevené vůle zůstavitele se započtení neprovádí, přičemž tato výjimka spočívá v tom, že by nepominutelný dědic (potomek zůstavitele) byl bez započtení na dědický podíl dědice, který již za života zůstavitele od něho něčeho bezplatně obdržel (mimo obvyklého darování), neodůvodněně znevýhodněn. 6. Podle již ustálené judikatury soudů k výkladu otázky „nedůvodného zvýhodnění“ (srov. například právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4159/2007; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3826/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 187/2012) k dřívějšímu ustanovení § 484 obč. zák. patří i ustanovení § 1664 o. z k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou (srov. obdobně opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2023, sp. zn. 24 Cdo 988/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1406/2024), tedy k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení toho, zda obdarováním ve prospěch jiného dědice byl nepominutelný dědic „neodůvodněně znevýhodněn“, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V občanském zákoníku ani v jiném předpisu není pojem „neodůvodněného znevýhodnění“ definován, přičemž na jeho vymezení závisí závěr soudu o tom, zda při dědění ze závěti a při absenci pokynu zůstavitele k započtení má být obdarovanému dědici započítán na dědický podíl dar, který od zůstavitele obdržel. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; obecně však platí, že soud má při zkoumání „neodůvodněnosti“ znevýhodnění přihlédnout zejména k důvodům, které zůstavitele vedly k poskytnutí předmětného daru, k důsledkům, které darování pro obdarovaného dědice mělo, k dalším okolnostem, jež darování „podmiňovaly“ či provázely, k míře (kvantitě) zvýhodnění apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby závěr o „neodůvodněnosti znevýhodnění“ nepominutelného dědice odpovídal představě zůstavitele o přechodu jeho majetku na dědice i se zákonem požadovanou ochranou nepominutelných dědiců před nespravedlivým znevýhodněním. 7. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že odvolací soud při posuzování případného „neodůvodněného znevýhodnění“ v projednávané věci popsaným způsobem postupoval. Správně poukázal na výjimečnost provedení zápočtu na dědický podíl, který zůstavitel nepřikázal, a ze zjištěného skutkového stavu (který, jak vyplývá z ustanovení § 241a o. s. ř., nepodléhá přezkoumání dovolacím soudem) pak zohlednil především to, že „dar nemovitosti v hodnotě řádově 300 000 Kč“ (pozn.: obvyklá cena spoluvlastnického podílu k darované nemovitosti o velikosti 4/6 činila dle znaleckého posudku Ing. Milana Kroupy částku 335 000 Kč ke dni darování), „která vyžaduje další značné investice k udržení této hodnoty a zajištění stavu způsobilého