24 Cdo 2633/2024 – Nejvyšší soud

24 Cdo 2633/2024-99 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce T. H., zastoupeného Mgr. Danou Holou, advokátkou se sídlem v Lounech, Osvoboditelů č. 420, proti žalované A. M., zastoupené JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem v Mostě, Moskevská č. 12, o 508.020,38 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 39 C 105/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. dubna 2024, č. j. 84 Co 1/2024-83, takto: I. Dovolání žalované se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Zůstavitel K. B., narozený dne XY a zemřelý dne XY (otec žalobce a bratr žalované), pořídil dne 1. 7. 2015 do notářského zápisu (sepsaného JUDr. Jaroslavou Malou, notářkou v Mostě, pod zn. NZ 155/2015) svoji závěť a prohlášení o vydědění. Touto listinou ustanovil dědičkou svého majetku žalovanou (a za náhradní dědice povolal její děti D. B. a F. M.) a vydědil žalobce podle ustanovení § 1646 odst. 1 písm. b) o. z. s odůvodněním, že o něj „neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl“, že „když byl malý, jeho matka“ zůstaviteli „bránila, aby se s ním stýkal“, a že „on sám se nikdy nesnažil“ se zůstavitelem „navázat kontakt“. 2. Poté, co v průběhu řízení o pozůstalosti žalobce uznal zůstavitelovu závěť a popřel důvody svého vydědění, Okresní soud v Mostě usnesením ze dne 22. 9. 2022, č. j. 44 D 317/2022-63, potvrdil, že majetek zůstavitele nabyla žalovaná „jako jediný dědic ze závěti“. 3. Žalobce se žalobou ze dne 29. 3. 2023 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 508 020,38 Kč s 15% úrokem z prodlení za dobu od 23. 9. 2022 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že důvody uvedené v prohlášení zůstavitele o vydědění ze dne 1. 7. 2015 neodpovídají skutečnosti, protože to byl zůstavitel, který již při narození žalobce vyjádřil pochybnost, že je žalobcovým otcem, že zůstavitel již od narození žalobce neměl zájem se s ním stýkat a navázat s ním citový vztah, a protože to byl zůstavitel, který „zapříčinil, že vztah mezi ním a žalobcem nebyl blízký“. Vzhledem k tomu, že čistá hodnota pozůstalosti činí 2 032 081,52 Kč, žalobce požaduje úhradu svého povinného dílu ve výši 508 020,38 Kč. 4. Žalovaná namítala, že zůstavitel vydědil žalobce „zcela poprávu“. Zdůraznila, že zůstavitel se „intenzivně snažil po dobu dětství a dospělosti žalobce navázat s ním kontakt a obnovit příbuzenské vztahy“, avšak tomu bránila žalobcova matka, a že posléze sám žalobce neměl zájem se se zůstavitelem stýkat a udržovat s ním kontakt. Zůstavitel „trpěl po dlouhá léta těžkými onemocněními, kterým následně podlehl“, avšak žalobce „nebyl zůstaviteli nápomocen v jeho těžkém životním období“. 5. Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 26. 10. 2023, č. j. 39 C 105/2023-51, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 89 774,- Kč k rukám advokátky Mgr. Dany Holé. Dospěl k závěru, že nedostatek citových pout mezi zůstavitelem a žalobcem byl způsoben zejména „nedostatečnou snahou otce o rozvoj vztahu se synem“, a že proto „syn neměl k otci žádný vztah ani v době dospívání a dosažení zletilosti“. Otec nežádal syna o pomoc v nemoci a ani ho o své nemoci neinformoval a „sám byl soběstačný s výjimkou období hospitalizace a po hospitalizaci“. Požadavek žalobce na poskytnutí povinného dílu ve výši 508 020,38 Kč je proto důvodný. 6. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. 4. 2024, č. j. 84 Co 1/2024-83, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 14 183,62 Kč k rukám advokátky Mgr. Dany Holé. Odvolací soud odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil, a odmítl názor žalované, která mu vytýkala, že se „nezabýval otázkou, zda nejsou dány zákonné důvody vydědění žalobce, uvedené v ustanoveních § 1646 odst. 1 písm. c), d), § 1647 o. z.“, a to s odůvodněním, že žalovaná „v průběhu řízení netvrdila a netvrdí, že by takové důvody byly dány“, takže „nebyl žádný důvod“, aby se jimi soud prvního stupně zabýval nebo aby žalobce poučoval podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Odvolací soud dále dovodil, že důvodem vydědění podle ustanovení § 1646 odst. 1 písm. a) o. z. se soud prvního stupně „zabýval zcela dostatečně“ a že správně dovodil, že tento důvod vydědění není dán. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně rovněž v tom, že narušení vztahů zůstavitele a žalobce vyplynulo ze „situace, kterou nelze klást k tíži žalobce“, když to byl především „zůstavitel, kdo aktivně neusiloval o zachování vztahů se žalobcem“; není proto dán ani důvod vydědění podle ustanovení § 1646 odst. 1 písm. b) o. z. Protože nebyly splněny podmínky pro vydědění žalobce, náleží mu povinný díl ve výši 508 020,38 Kč. 7. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že žalobce vymezil předmět sporu tak, že napadl pouze důvod vydědění uvedený v prohlášení o vydědění a že soud prvního stupně se zabýval jen skutkovými tvrzeními uvedeným v žalobě, ačkoliv měl vyzvat žalobce k doplnění žaloby „v tom smyslu, že má tvrdit a prokázat, že není dán žádný ze zákonných důvodů vyloučení povinného dílu uvedených v ustanovení § 1646 odst. 1 o. z.“, tedy i těch, které zůstavitel neuvedl v prohlášení o vydědění. Podle názoru dovolatelky byl „snad možný“ i procesní postup spočívající v tom, že se soud prvního stupně měl ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. poučit žalovanou, že má ona tvrdit některý ze zákonných důvodů pro vydědění nad rámec důvodu uvedeného v prohlášení o vydědění, avšak ani to soud prvního stupně neučinil. Rozhodnutí odvolacího soudu pak vycházelo z nesprávného právního názoru o tom, zda má být při rozhodování o nároku na povinný díl přezkoumávána existence všech zákonných důvodů pro vydědění, když se zabýval pouze žalobou vymezeným důvodem vydědění. Přípustnost dovolání žalovaná spatřuje v řešení (dosud nejudikované) otázky procesního práva, zda „v nalézacím řízení ve sporu o povinný díl vyděděného nepominutelného dědice mají být přezkoumány všechny zákonné důvody k vyloučení povinného dílu uvedené v ustanovení § 1646 o. z.“, a to za přihlédnutí k tomu, že žalovaná „nebyla schopna předmět sporu sama vymezit a dosáhnout sama nějakým procesním krokem projednání existence i těch zákonných vyděďovacích důvodů, které ve vyděďovacím prohlášení uvedeny nebyly“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas a k tomuto mimořádnému opravnému prostředku legitimovanou osobou, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 9. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu vymezeného v dovolání; je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v ustanoveních § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 243f odst.1 o. s. ř.). 11. Podle již ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1777/2019) soud vždy (a tedy rovněž v řízení o návrhu nepominutelného dědice, kterým se po dědici zůstavitele domáhá poskytnutí povinného dílu) zkoumá důvody vydědění nepominutelného dědice podle ustanovení § 1646 a 1647 o. z. podle stavu ke dni smrti zůstavitele a při posuzování otázky, zda byl nepominutelný dědic platně vyděděn, se zabývá i jinými zákonnými důvody vydědění, než jaké zůstavitel uvedl v prohlášení o vydědění. Vyřešena však dosud nebyla otázka, zda v řízení o návrhu (žalobě) nepominutelného dědice o poskytnutí povinného dílu vedeném proti zůstavitelovu dědici má povinnost tvrdit a břemeno tvrzení (a na ně navazující povinnost důkazní a břemeno důkazní) o tom, jestli na nepominutelného dědice (ne)dopadá některý z důvodů vydědění uvedený v ustanoveních § 1646 a 1647 o. z., vy