24 Cdo 2818/2024 – Nejvyšší soud

24 Cdo 2818/2024-239 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobkyně I. N., zastoupené Mgr. Adamem Bezděkem, advokátem se sídlem v Brně, Jana Babáka 2733/11, proti žalované J. M., zastoupené JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem se sídlem v Brně, Bzenecká 4156/17, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 55/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. června 2024, č. j. 15 Co 7/2024-223, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se domáhala určení, že je nad rámec nyní v katastru nemovitostí evidovaného stavu vlastníkem podílu o velikosti ideální 1/4 ve vztahu k celku na pozemku parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY v obci XY a k. ú. XY. Svou žalobu odůvodnila tím, že je vlastníkem podílu o velikosti id. 1/2 na uvedené nemovitosti, který nabyla darem od rodičů v roce 1994. Ke dni 9. 2. 2019 byla vlastníkem druhé poloviny této nemovitosti matka obou účastnic V. M. Dne 9. 2. 2019 V. M. uzavřela jako dárkyně darovací smlouvu se žalovanou jako obdarovanou. Téhož dne dárkyně V. M. zemřela. Dne 11. 2. 2019 byl podán návrh na vklad vlastnického práva žalované do katastru nemovitostí. S ohledem na úmrtí dárkyně bylo řízení o vkladu přerušeno do skončení dědického řízení. Řízení o pozůstalosti bylo skončeno usnesením Městského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2019, č. j. 59 D 335/2019-78, které nabylo právní moci dne 28. 9. 2019. V tomto usnesení zahrnul soud do aktiv pozůstalosti i spoluvlastnický podíl na nemovitosti v k. ú. XY (neboť ke dni úmrtí byla V. M. jejich vlastníkem), a do pasiv pozůstalosti zahrnul mj. závazek z darovací smlouvy uzavřené dne 9. 2. 2019 vůči žalované. Z tohoto usnesení není nijak zřejmé, že by v rámci dědického řízení byla otázka platnosti darovací smlouvy zpochybněna. Toto usnesení nebylo napadeno opravným prostředkem a nabylo právní moci dne 28. 9. 2019. Následně byla jako vlastník spoluvlastnického podílu po zemřelé V. M. zapsána žalovaná. Tento zapsaný stav podle názoru žalobkyně neodpovídá skutečnému stavu, z čehož žalobkyně dovozuje svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř. Existence naléhavého právního zájmu byla potvrzena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. 24 Cdo 23/2022. Darovací smlouvu ze dne 9. 2. 2019, kterou V. M. darovala žalované polovinu předmětné nemovitosti, považuje žalobkyně za absolutně neplatnou, protože V. M. byla v době uzavření této smlouvy v takovém stavu, že nebyla schopna svobodně a vážně posoudit obsah a význam této darovací smlouvy, a tedy takto projevit svou vůli a právně jednat. 2. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2023, č. j. 49 C 55/2020-197 byla žaloba zamítnuta. Soud prvního stupně vyslechl několik svědků a mimo jiné také notářku A. Š., která dne 9. 2. 2019 ověřovala podpisy na darovací smlouvě. Ohledně skutkového stavu pak soud prvního stupně uzavřel, „že v době, kdy V. M. podepisovala darovací smlouvu (dne 9. 2. 2019 v cca 13.30 – 14.00 hodin), byla sice ve velmi špatném stavu, nicméně stále byla schopna formulovat vlastní vůli a tuto projevit navenek, což také podpisem darovací smlouvy učinila.“ 3. Proti zamítavému rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání. Namítala především nepoužitelnost svědecké výpovědi notářky A. Š., neboť ta před svou výpovědí nebyla zbavena povinnosti mlčenlivosti ve smyslu § 56 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „notářský řád“). Tento důkaz byl tedy proveden v rozporu s § 124 o. s. ř. a k takovému důkazu nelze přihlédnout. Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud soud prvního stupně notářku v pozici svědkyně vyslechl, aniž by ji ve smyslu § 56 notářského řádu zprostily mlčenlivosti osoby, kterých se ověření podpisů týkalo, postupoval nesprávně a k takovému důkazu nemělo být přihlédnuto. Z těchto důvodů odvolací soud provedl důkaz svědeckou výpovědí notářky A. Š. znovu. Na výzvu odvolacího soudu žalovaná zprostila A. Š. povinnosti mlčenlivosti, ale žalobkyně nikoli. Odvolací soud vycházel z toho, že v situaci, kdy obě účastnice řízení jako dědičky nabyly každá polovinu pozůstalosti, „stačí ke zproštění mlčenlivosti souhlas i jen jednoho ze dvou právních nástupců“. Dle odvolacího soudu by vyžadování souhlasu od všech dědiců (právních nástupců), mohlo vést k „nepřijatelným důsledkům“. „V situaci, kdy existuje více dědiců, by i jen jediný dědic mohl zablokovat provedení důkazu za účelem zjištění skutkového stavu.“ Odvolací soud pak dospěl ke shodnému skutkovému závěru jako soud prvního stupně. K tomu dodal, že „i kdyby (hypoteticky) nemohlo být přihlédnuto k výpovědi svědkyně A. Š. (jak žalobkyně nadále namítala), i pak by se dalo dojít ke stejnému závěru o způsobilosti V. M. k darování předmětné nemovitosti“, a to na základě dalších provedených důkazů. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. 4. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. června 2024, č. j. 15 Co 7/2024-223, podala žalobkyně dovolání. Nejvyššímu soudu předložila otázku, která dle žalobkyně v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a to: „Zda notáře (zde Š.), jež má povinnost mlčenlivosti dle § 56 odst. 1 notářského řádu vůči osobě, jejíž podpis byl ověřen, která však již zemřela (zde V. M.), této jeho povinnosti mlčenlivosti o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s notářskou činností (zde skutečností, o nichž se notářka Š. dozvěděla v souvislosti s ověřením podpisu V. M. na darovací smlouvě) a které se mohou dotýkat oprávněných zájmů osoby, jejíž podpis byl ověřen, nebo právních nástupců této osoby (zde žalobkyně a žalované), musí podle § 56 odst. 2 notářského řádu zprostit všichni právní nástupci této osoby, jejíž podpis byl ověřen (zde žalobkyně a žalovaná jako právní nástupci V. M.) nebo postačuje zproštění mlčenlivosti pouze jedním z právních nástupců, zvláště pokud by zveřejnění skutečností, jichž se zproštění týká, dotklo oprávněných zájmů právního nástupce, který notáře mlčenlivosti nezprostil a dokonce výslovně odmítal tak učinit?“ 5. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. 6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.), ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). 7. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není dovolání objektivně přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., což ovšem nebrání Nejvyššímu soudu, aby v případě, že shledá dovolání opodstatněným, zrušil i nákladový výrok, jež pro svou akcesoritu sdílí osud výroku o věci samé. 10. Nejvyšší soud shledal dovolání pro vyřešení předložené otázky přípustné, ale nikoli důvodné. 11. V této věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu na vyřešení procesněprávní otázky, zda soud může považovat za použitelný důkaz výpověď svědka – notáře, který nebyl výslovně zproštěn zákonné povinnosti mlčenlivosti všemi právními nástupci zemřelé osoby, jejíž oprávněné zájmy povinnost mlčenlivosti chrání. Tato otázka formulovaná za nynějších skutkových okolností nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud vyřešena. 12. Zdánlivě shodnou otázkou se Nejvyšší soud zabýval ve svém rozsudku ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1000/2024. Skutkové okolnosti však byly velmi odlišné. Účastníky řízení byly obě strany smlouvy, která byla uzavřena ve formě notářského zápisu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ke zproštění mlčenlivosti notáře je potřeba souhlasné prohlášení obou účastníků smlouvy – řízení. V případě, kdy s výslechem notáře souhlasil jen jeden z účastníků řízení, povinnost mlčenlivosti trvá ohledně skutečností, jejichž zveřejnění by se mohlo dotknout oprávněných zájmů účastníka, který s výslechem nesouhlasil. Shora zmíněný rozsudek sp. zn. 24 Cdo 1000/2024 připouští, že právo zprostit notáře povinnosti mlčenlivosti přechází u zemřelých osob na jejich dědice. Otázka případného sporu mezi dědici ohledně zproštění povinnosti mlčenlivosti však řešena nebyla. 13. Podle § 56 odst. 1 notářské