Nejvyšší soud 24 Cdo 2938/2025 – Změnu opatrovníka osoby omezené ve svéprávnosti

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 16.9.2024 č.j. 26 Nc 508/2024-136 omezil svéprávnost posuzovaného na dobu 5 let v rozsahu vymezeném ve výroku rozsudku (výrok I.), jmenoval posuzovanému opatrovníka město N. P., kterému stanovil oprávnění a povinnost za posuzovaného jednat v rozsahu jeho omezení svéprávnosti (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.).

K odvolání města N. P. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9.1.2025 č.j. 24 Co 303/2024-166 potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném výroku II. o jmenování opatrovníka posuzovanému a v závislých nákladových výrocích III. a IV., a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu, které bylo doručeno procesnímu opatrovníkovi posuzovaného (advokátu JUDr. Marku Janstovi, LL.M.) dne 6.2.2025 a posuzovaný ho osobně převzal dne 6.3.2025, a také proti rozsudku soudu prvního stupně podal posuzovaný (nezastoupen advokátem) včasné dovolání, které bylo následně na výzvu soudu prvního stupně doplněno o chybějící náležitosti podáním výše jmenovaného procesního opatrovníka – advokáta JUDr. Marka Janšty, LL.M. K dalšímu podání, označenému jako „dovolání“, které bylo posléze podáno zvoleným zástupcem posuzovaného (advokátem Mgr. et Mgr. Matějem Stříteským, Ph.D.) až dne 27.10.2025, již nebylo možno přihlédnout z důvodu marného uplynutí dvouměsíční lhůty uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.

Nejvyšší soud rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku – dovolání – proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 236 odst. 1 o.s.ř.).

Rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 16.9.2024 č.j. 26 Nc 508/2024 -136 v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. § 10a o.s.ř.). Protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání posuzovaného (opatrovance) proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 16.9.2024 č.j. 26 Nc 508/2024-136 zastavil (§ 243c odst.1, § 104 odst. 1 věta první o.s.ř.), aniž by se mohl zabývat jakýmikoli námitkami dovolatele směřujícími proti výroku I. tohoto rozsudku.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), zabývaje se dále dovoláním posuzovaného (opatrovance) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2025 č. j. 24 Co 303/2024-166, přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Je mimo pochybnost, že ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce „bydliště opatrovance“ ve smyslu ustanovení § 471 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.), vychází z názoru, že bydlištěm fyzické osoby se rozumí obec, resp. městská část, v níž tato osoba bydlí (tj. fakticky se zde zdržuje a má tu své společenské a sociální vazby) s úmyslem se zde zdržovat trvale. Bydlištěm je tedy zejména místo, kde má fyzická osoba svůj byt, rodinu, popř. kde pracuje, jestliže tam také bydlí. Změna pobytu dočasného charakteru (např. pobyt v nemocnici) zpravidla nemění nic na tom, kde má daný člověk své bydliště. Při rozhodování o ustanovení veřejného opatrovníka ve smyslu ustanovení § 471 odst. 3 o.z., je tedy věcí soudu, aby při úvahách o bydlišti opatrovance učinil konkrétní skutková zjištění zacílená na ověření existence jednotlivých hledisek, charakterizujících bydliště člověka podle ustanovení § 80 o.z. Současně však dovolací soud ve své rozhodovací praxi konstatoval, že výše citované závěry nelze pochopitelně (tím spíše v případě osoby omezené ve svéprávnosti) aplikovat mechanicky, nýbrž je zapotřebí je vždy interpretovat s ohledem na jedinečné skutkové okolnosti (specifika) případu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2016 sp. zn. 30 Cdo 1050/2016, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.10.2022 sp. zn. 24 Cdo 1491/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2017 sp. zn. 30 Cdo 1392/2016 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.8.2017 sp. zn. 30 Cdo 1975/2017).

V posuzované věci bylo soudy zjištěno jako poslední známé bydliště posuzovaného (opatrovance) místo jeho trvalého pobytu v N. P., kde bydlel u matky. Po smrti matky v roce 2020 byl dovolatel opakovaně hospitalizován z důvodu své duševní poruchy v různých nemocničních zařízeních, v období mezi hospitalizacemi byl neznámého pobytu; tento stav přitom trvá i nadále (v dovolání sice uvádí určitou adresu v M. B., ovšem jakýkoli pokus soudů o doručení zásilky dovolateli na tuto adresu byl neúspěšný, jméno dovolatele není na této adrese ani uvedeno na domovní schránce). Namítá-li dovolatel, že soudy jmenovaný opatrovník město N. P. „se nenachází v oblasti, kde se omezený ve svéprávnosti zdržuje“, a že soudy takto rozhodly, ačkoli po propuštění dovolatele z Psychiatrické nemocnice XY „bylo pravděpodobné, že dovolatel zůstal v okrese M. B., kde se posledně zdržoval“, potom zcela přehlíží náležitou, leč marnou snahu soudů o zjištění faktického bydliště posuzovaného (kde by se zdržoval s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale), který v tomto směru neposkytl soudům ani minimální součinnost. Za této situace nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že za dané situace vycházeje z ustanovení § 80 odst. 2 o.s.ř. (kdy místo pobytu dovolatele nelze zjistit, případně jen s neúměrnými obtížemi) považoval za bydliště posuzovaného místo, kde žil naposledy (tedy na adrese XY) a kde se současně nachází i jeho majetek (nemovitost na této adrese, kterou v mezidobí zdědil po matce).

K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. není způsobilá ani výtka dovolatele, že odvolací soud jej nevyslechl v rámci odvolacího řízení a že mu nebylo umožněno se k věci vyjádřit a reagovat na soudem prováděné důkazy. Z obsahu spisu se podává, že dovolatel byl zhlédnut soudem prvního stupně v době, kdy byl hospitalizován v Psychiatrické nemocnici XY, a v rámci zhlédnutí mu bylo umožněno, aby se k věci vyjádřil, a byl také zevrubně dotázán ke všem rozhodným skutečnostem, mj. i k místu svého faktického bydliště, které již tehdy odmítl jakkoli označit. Veškerá svá procesní práva pak měl posuzovaný možnost uplatnit prostřednictvím ustanoveného procesního opatrovníka z řad advokátů (JUDr. Marka Jansty, LL.M.), který v rámci celého soudního řízení práva a zájmy posuzovaného také náležitě hájil.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání posuzovaného (opatrovance) proti usnesení odvolacího soudu – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.