24 Cdo 307/2024

Nejvyšší soud dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. 7. 2023, č. j. 23 Co 137/20223-311, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. 10. 2023, č. j. 23 Co 137/2023-326, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolateli předestřené otázce (tj. otázce naplnění podmínek dědění podle ustanovení § 1636 odst. 1 o. z., zda žalobce žil se zůstavitelkou J. O., zemřelou dne XY, nejméně po dobu jednoho roku před její smrtí ve společné domácnosti a z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti postupně uzavřel, že společnou domácností se rozumí soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy), výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti nebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele [k tomu srov. například právní názor vyjádřený v rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 1967, sp. zn. 5 Co 54/67, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1968; zprávě býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10. 6. 1982, sp. zn. Cpj 163/81, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1982; rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 44, ročník 2002; rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4795/2009, včetně v dovolateli označených rozhodnutích Nejvyššího soudu – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4242/2010; rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 678/2011; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1203/2013, jakož i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5781/2017, na nějž poukazoval též odvolací soud v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, stejně tak i dovolatel ve svém dovolání, ve kterém bylo vysloveno, že „je třeba také zdůraznit, že existence společné domácnosti nezávisí na tom, zda osoby, které společnou domácnost mají tvořit, znají a chápou pojem ´společná domácnost´ a jsou obeznámeny s tím, jaké jsou znaky společné domácnosti; podstatné je, zda zjištěný způsob soužití dvou či více osob znaky společné domácnosti (zjištěný dokazováním) podle okolností konkrétního případu naplní“], a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Nelze také přehlédnout, že již soud prvního stupně k projednávané věci přistoupil s přihlédnutím k její „specifičnosti“ spočívající ve skutečnosti, že žalobce je osobou trpící duševní poruchou – těžkou organickou poruchou osobnosti a atypickým autismem, a jde o osobu omezenou ve svéprávnosti v soudem vymezeném rozsahu, a že také zůstavitelka byla zdravotně indisponována, neboť trpěla předčasným stárnutím očního pozadí a očního nervu, měla průkaz ZTPP a plný invalidní důchod. Pro odvolací soud i soud prvního stupně tedy bylo rozhodující (v souladu s výše uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5781/2017), zda zjištěný způsob soužití žalobce se zůstavitelkou znaky společné domácnosti naplnil, a to bez ohledu na to, zda znali a chápali pojem „společné domácnosti“ a byli obeznámeni s jejími znaky. Jestliže pak dovolatelé své námitky a své závěry opírají též o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3322/2009, zřejmě přehlíží, že právní otázka v tomto rozhodnutí řešená na projednávaný případ nedopadá. 1.

Nejvyšší soud se již jednoznačně vyjádřil i k otázce potřeby změnit výklad pojmu „společná domácnost“ pro účely posouzení dědického práva, když uvedl, že na výše citovaných závěrech není třeba ničeho měnit ani v poměrech nové právní úpravy, neboť judikatura již při výkladu pojmu „společná domácnost“ podle § 475 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, průběžně reagovala na změnu společenských poměrů a byl-li pojem „společná domácnost“ zachován i v současné právní úpravě dědění (§ 1636 odst. 1 a § 1637 odst. 1 o. z.), není požadavek na jeho „nové vymezení“ odůvodněn (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3958/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1496/2020).

Odvolací soud tak na základě zjištěného skutkového stavu, který přezkumu dovolacím soudem nepodléhá (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), posoudil povahu „soužití“ dovolatele se zůstavitelkou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů k otázce společné domácnosti a přiléhavě uzavřel, že „znaky společné domácnosti, jako spotřebního společenství v ekonomickém spotřebním soužití žalobce a zůstavitelky, byly naplněny“.

Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nezbytné dodat, že ačkoliv dovolatelé v dovolání uvedli, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř), z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že svými námitkami napadají především správnost a úplnost skutkových zjištění stran vedení společné domácnosti žalobce se zůstavitelkou (zejména jde-li o financování společného hospodaření, péči o společnou domácnost, jakož i způsob soužití žalobce se zůstavitelkou, zpochybňují-li jejich partnerský vztah), z nichž rozsudek odvolacího soudu vycházel. Podstatou těchto jejich námitek je však nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Dovolatelé tak (na rozdíl od skutkových zjištění odvolacího soudu i soudu prvního stupně), předkládají vlastní (odlišná) skutková zjištění (zejména že se žalobce „trvale nepodílel na péči o domácnost“, neboť šlo pouze o „občasnou výpomoc v domácnosti zůstavitelky“, že zůstavitelka „striktně řešila, kolik utratila za žalobce a případně požadovala doposlání peněz na jeho potřeby“, že „žalobce se vůbec nepodílel na jakýchkoliv nákladech vybavení domácnosti“, a že zůstavitelka „nikdy manželství s žalobcem uzavřít nechtěla“), na jejichž základě dovozují vlastní (odlišné) právní posouzení věci (tedy, že žalobce se zůstavitelkou nevedli společnou domácnost, navíc byl-li žalobce „víc než 15 dnů před smrtí zůstavitelky mimo domácnost zůstavitelky, protože si to tak sama zůstavitelka přála“, a tedy že „žalobce není způsobilým dědicem, když nebyl osobou žijící ve společné domácnosti se zůstavitelkou ve spotřebním společenství“). Dovolatelé však neberou náležitě v úvahu, že těmito námitkami uplatňují jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 věta první o. s. ř., tedy že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Takový nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, který je výsledkem volného hodnocení důkazů a není neodůvodněný ani rozporný s obsahem spisu, přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 551/2007; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 292/2016). 1.

Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu neprovedení jimi navržených důkazů (výpisem telefonních hovorů z telefonního čísla zůstavitelky a výpisy z účtu zůstavitelky), pak také takto vznesená námitka, jíž dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť k vadám řízení dovolací soud k vadám řízení přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné; o takový případ se však v projednávané věci nejedná. Nelze také přehlédnout, že odvolací soud řádně vymezil důvody, pro které nepřistoupil k provedení těchto důkazů, dovodil-li, že zajištění výpisu z účtů zůstavitelky a případné dodatečné zjištění jednotlivých finančních transakcí bez jejich kontextu „by nepřineslo podstatné zjištění, které by mohlo zvrátit závěry o okolnostech soužití žalobce a zůstavitelky“, a že ani důkaz výpisem telefonních hovorů by neměl nějakou „vypovídací hodnotu k otázce, že byl žalobce z domácnosti zůstavitelky a na základě její vůle vykázán“, ztotožnil-li se naopak se závěrem soudu prvního stupně, že „z žádného provedeného důkazu nevyplynulo, že by žalobce a zůstavitelka chtěli či dokonce již ukončili vzájemné soužití“, dovodil-li, že „tu není žádné zjištění o narušení vztahu mezi žalobcem a zůstavitelkou a ani o nějakém důvodu, pro který by se tak mělo stát a takové narušení vztahu by mělo být důvodem pro trvalé odstěhování žalobce z domácnosti zůstavitelky“.

Nadto nelze souhlasit ani s názorem dovolatelů, že rozsudek odvolacího soudu „nemůže obstát při aplikaci pravidel slušnosti a respektování principu dobrých mravů“, neboť „je nespravedlivé, aby žalobce byl určen jako dědic“, když v daném případě zůstavitelka „převzala prakticky veškerou péči o žalobce za opatrovníka“, a tedy že nepovažují za „spravedlivé“, že žalobce žil u zůstavitelky fakticky zadarmo, ona o něj významnou měrou pečovala, pomáhala mu ve vyřizování věcí, ale žalobce jí fakticky s ničím nepomáhal, ani se nepodílel na nákladech obvyklého vybavení domácnosti, a tedy „jak se žalobce zasloužil o to, že má nyní být dědicem a obdržet 1/3 nemovitostí, na jejichž nabytí, údržbě či rekonstrukci se fyzicky ani finančně nepodílel“. Dovolací soud také v tomto případě vychází ze své ustálené judikatury, že pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, ročník 2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16, ročník 1998), který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 14, ročník 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Odvolací soud se námitkou rozporu dědění z titulu osoby žijící se zůstavitelem ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí s dobrými mravy zabýval a dospěl k závěru, že „zařazení do dědické skupiny není nijak podmíněno tím, že by se dědic měl na vytvoření hodnoty pozůstalosti podílet“, a tedy „nelze z tohoto pohledu na danou věc nahlížet“. Dovolací soud nemůže tomuto závěru ničeho vytknout. Ačkoliv dovolatelé námitku rozporu dědického práva žalobce z titulu „spolužijící osoby“ s dobrými mravy v dovolání spojují s okolnostmi, že se žalobce na nabytí, údržbě či rekonstrukci nemovitostí zůstavitelky fyzicky ani finančně nepodílel, je zjevné, že pouze v takových skutečnostech nelze shledávat rozpor dědického práva žalobce po zůstavitelce s dobrými mravy. K dědění dochází při splnění zákonem stanovených předpokladů a v projednávaném případě nejsou dány žádné výjimečné okolnosti, které by opodstatňovaly úvahu o rozporu dědického práva žalobce z titulu „spolužijící osoby“ s dobrými mravy či spravedlností. V této části je proto dovolání žalovaných 1) a 2) zjevně bezdůvodné.1.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací) proto z výše uvedených důvodů dovolání žalovaných 1) a 2) směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. 7. 2023, č. j. 23 Co 137/2023-311, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. 10. 2023, č. j. 23 Co 137/2023-326, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).