24 Cdo 3079/2024 — Nejvyšší soud

24 Cdo 3079/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 11. 2024 Spisová značka:24 Cdo 3079/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:24.CDO.3079.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vydědění Nepominutelný dědic (o. z.) Povinný díl z pozůstalosti (o. z.) Nepřípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 1642 o. z. § 1646 odst. 1 o. z. § 1648 o. z. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:9. 12. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 17.02.2025III.ÚS 533/25 Daniela Zemanová odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost<br/>odmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele27. 3. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 3079/2024-893 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci projednání pozůstalosti po M. V., zemřelému XY, za účasti poz. dcery M. H., zastoupené JUDr. Danielou Pitínovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Suppého 532/4, a poz. syna M. V., zastoupenému obecnou zmocněnkyní M. B., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 1379/2014, o dovolání pozůstalé dcery M. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2024, č. j. 29 Co 86/2024-808, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 4, prostřednictvím pověřeného soudního komisaře JUDr. Miloslava Peterky, notáře v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 8. 2. 2024, č. j. 34 D 1379/2014-771, vyslovil, že v řízení bude jednáno s pozůstalou dcerou M. H. jako „univerzální dědičkou“ a pozůstalým synem M. V. jako nepominutelným dědicem s právem na povinný díl z pozůstalosti (výrok I), určil obvyklou cenu aktiv pozůstalosti částkou 5 845 406,07 Kč, výši pasiv pozůstalosti částkou 26 905 Kč a čistou hodnotu pozůstalosti částkou 5 818 501,07 Kč (výrok II). Potvrdil, že veškerou pozůstalost nabyla pozůstalá dcera, a uložil jí povinnost vyplatit pozůstalému synovi (coby nepominutelnému dědici) částku 727 313 Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok III). Dále určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV) a odměnu notáře ve výši 62 170 Kč uložil uhradit pozůstalé dědičce, přičemž pozůstalému synu vrátil zálohu v částce 2 000 Kč (výrok V). Dědičce konečně uložil uhradit státu částku 137 940 Kč na nákladech řízení jím vynaložených, spočívajících ve vyplaceném znalečném (výrok VI). 2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání pozůstalé dcery v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). 3. Usnesení odvolacího soudu pozůstalá dcera napadla v celém jeho rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. 4. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání směřující proti výroku I napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku V, alinea druhá, tedy pokud jím bylo rozhodnuto o tom, že se M. V. po právní moci vrací záloha 2 000 Kč, není subjektivně přípustné. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím (resp. jednotlivým napadeným výrokem), a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96 a ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99). 5. Podala-li tak pozůstalá dcera dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, v části, jímž se posuzovalo vrácení zálohy /na náklady důkazu/ jinému účastníkovi řízení, pak v tomu odpovídajícím rozsahu o žádných jejích právech a povinnostech rozhodováno nebylo a žádná procesní újma jí tak způsobena býti nemohla. Podané dovolání tak není v uvedené části subjektivně přípustné. 6. Dovolání napadající usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II) a rovněž v rozsahu, jímž bylo výrokem I potvrzeno usnesení soudu prvního stupně v jeho /nákladových/ výrocích IV, V, alinea první a výroku VI, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné, neboť zákon nyní nepřipouští dovolání do nákladových výroků, včítaje v to i rozhodování o odměně notáře [srov. § 127 zákona č. 292/2012 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“)], Nejvyšší soud se proto nemohl zabývat ani obsáhlou, leč bezvýznamnou argumentací obsaženou v odstavcích 28 a 29 dovolání. 7. Otázka, zda se odvolací soud odchýlil od závěrů vtělených od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2236/2020 (uveřejněného pod číslem 13/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím posouzení se odvolací soud od závěrů uvedeného rozhodnutí ve skutečnosti neodchýlil. Citované rozhodnutí (k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil i v usnesení ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2823/2023) vysvětlilo, že nepominutelný dědic, který popírá důvody svého vydědění a uplatňuje nárok na povinný díl, avšak nezpochybňuje platnost závěti, v níž byl zůstavitelem opomenut, není účastníkem při projednání pozůstalosti ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 věty před středníkem z. ř. s., a to ani s omezenou účastí (nepominutelného dědice) podle § 113 z. ř. s. V takovém případě proto není namístě usnesení soudu o tom, že se účast nepominutelného dědice v řízení o pozůstalosti ukončuje a že s ním nadále nebude jednáno (§ 169 z. ř. s.). Uvedené rozhodnutí tak předpokládá, že nepominutelný dědic 1/ byl jednak formálně platně zůstavitelem vyděděn a 2/ důvody svého vydědění popírá, 3/ žádá v průběhu pozůstalostního řízení o výplatu povinného dílu a 4/ současně s žádostí o výplatu povinného dílu nezpochybnil platnost pořízení pro případ smrti. 8. Popsané judikatorní závěry zjevně nejsou uplatnitelné v poměrech nyní projednávané věci, neboť (vzdor opačnému a nesprávnému tvrzení dovolatelky) pozůstalý syn k výzvě soudního komisaře, jež vyšetřoval dědická práva, ve svém procesním stanovisku adresovanému soudu prvního stupně dne 19. 1. 2015 (na č. l. 65 pozůstalostního spisu) výslovně uvedl, že „se bude domáhat svého zákonného podílu z dědictví po zemřelém otci“, že „nebyl vyděděn zákonnou cestou“ a že zůstavitel by „k vydědění neměl zákonné podmínky“ a dále současně a jednoznačně zpochybnil platnost ručně psané závěti zůstavitele ze dne 1. 12. 2013 (dále jen „závěť“), když uvedl, že „zpochybňuji závěť předloženou M. H., dcerou zemřelého (…) V předložené závěti je sporné písmo i podpis zemřelého (…) a existuje možnost, že závěť nebyla sepsána zemřelým otcem“. Proto poz. syn: „žádal o provedení posudku z oboru grafologie“. Na základě takto učiněného zpochybnění platnosti závěti soud prvního stupně odkázal poz. syna ve smyslu § 170 z. ř. s. usnesením ze dne 27. 1. 2015, č. j. 34 D 379/2014-68, k podání (posléze soudy pravomocně zamítnuté) žaloby na určení jeho dědického práva. Nynější dovolatelka pak v soudním (sporném) řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 138/2015 naopak tvrdila, že závěť je platná. Lze tedy shrnout, že v daném případě nešlo o situaci, kdy by pozůstalý syn jako nepominutelný dědic jen zpochybňoval důvody svého vydědění [naopak tvrdil, že vyděděn vůbec nebyl („otcem jsem nebyl vyděděn zákonnou cestou, k vydědění by neměl zákonné důvody“)] a ne