24 Cdo 31/2023 — Nejvyšší soud

24 Cdo 31/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 2. 2023 Spisová značka:24 Cdo 31/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.31.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:8. 5. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 1483/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 31/2023-84 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci umístěného člověka L. V., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného opatrovníkem M. M., advokátem, se sídlem v XY, za účasti zdravotního ústavu Psychiatrické nemocnice Bohnice, se sídlem v Praze 8, Ústavní 91, o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotnického ústavu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 L 410/2022, o dovolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2022, č. j. 36 Co 229/2022-26, takto: I. Dovolání umístěného se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 25. 5. 2022, č. j. 27 L 410/2022-14, vyslovil, že převzetí L. V. [dále jen „umístěný člověk“] do zdravotního ústavu je v souladu s ustanovením § 38 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách (výrok I), že důvody umístění do zdravotnického zařízení nadále trvají (výrok II) a vyzval zdravotní ústav k písemnému sdělení ve lhůtě 15 dnů ohledně dalšího umístění posuzovaného člověka (výrok III). Soud prvního stupně, vycházeje z výslechu ošetřujícího lékaře, výslechu umístěného člověka a ze zdravotnické dokumentace, dospěl k závěru, že umístěný člověk trpí duševní poruchou – paranoidní schizofrenií. Před převzetím vyhrožoval jinému člověku, že ho poseká a pobodá mačetou, nacházel se v psychotickém stavu. Akutní stav duševní poruchy v době vydání prvostupňového usnesení nepominul, umístěný člověk neměl náhled na svou duševní poruchu a odmítal brát léky, což by při jeho propuštění ještě zvýšilo ohrožení života a zdraví jiných osob. Soud prvního stupně tedy rozhodl, že důvody převzetí do zdravotního ústavu byly dány a i nadále trvají. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně a shledal jej správným po stránce skutkové i právní a doplnil, že důvody umístění trvaly i ke dni rozhodnutí odvolacího soudu. Proti usnesení odvolacího soudu podal umístěný člověk (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Dovolání považuje za přípustné, neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dvou otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za prvé podle dovolatele nelze naplnění zákonné podmínky pro umístění člověka podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., zákona o zdravotních službách (dále jen „zákon o zdravotních službách“), dovozovat výlučně či převážně jen z obecných poznatků o určité diagnóze a z obecných obav, které si lidé s určitou diagnózou spojují, přičemž v tomto kontextu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 352/2022 a na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4. 12. 2018 ve věci Ilnseher proti Německu, stížnosti č. 10211/12 a 27505/14. Za druhé potom odvolací soud nereagoval na výtku dovolatele, že prvostupňový soud neodůvodnil, proč hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jiným (mírnějším) způsobem než umístěním do zdravotního ústavu. Dovolatel tak požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v jeho výroku I tak, že se jím prvostupňové rozhodnutí mění s tím, se že převzetí umístěného člověka nebylo v souladu se zákonem o zdravotních službách, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení. K podanému dovolání se vyjádřila Psychiatrická nemocnice Bohnice, která zrekapitulovala skutkové okolnosti případu, jež podle ní dostatečně odůvodňují převzetí do zdravotnického ústavu. Uvedla také, že podané dovolání je nepřípustné, neboť se podle ní odvolací soud jednak neodchýlil od rozhodovací praxe soudu dovolacího, jednak podle ní není dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým je přezkoumáváno usnesení o vyslovení přípustnosti převzetí umístěného člověka do „ústavu zdravotnické péče“ podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, ve spojení s § 18 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř. Nejvyšší soud proto zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud je striktně vázán otázkami hmotného nebo procesního práva uplatněnými dovolatelem, přičemž při jejich řešení není oprávněn přezkoumávat správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska dovoláním neuplatněné argumentace (§ 242 odst. 3 věta prvá o. s. ř., srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. III. ÚS 4002/19). Jak vyplývá z obsahu dovolání, dovolatel spatřuje nesprávný postup odvolacího soudu v tom, že odvolací soud podle něj závěr o nebezpečnosti pacienta dovozoval výlučně či z převážné části pouze z obecných poznatků o určité diagnóze. Dovolatel odkazuje na závěry Nejvyššího soudu, podle kterých k rozhodnutí o naplnění podmínek nedobrovolné hospitalizace podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotnických službách zásadně nepostačuje skutečnost, že pacient trpí duševní poruchou, nýbrž k této skutečnosti musí přistoupit ještě další skutečnost či skutečnost, spočívají v konkrétním chování nebo jednání pacienta, z něhož lze dovodit, že pacient bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí. Podle dovolatele se tak nelze ztotožnit s úvahou odvolacího soudu, že v důsledku existence určitých projevů nemoci pacienta lze automaticky dovodit závěr i o splnění ostatních zákonných podmínek nedobrovolné hospitalizace. Dovolatel (byť předestírá k obecnému řešení otázku výkladu zákonných podmínek pro nedobrovolné převzetí člověka do zdravotnického ústavu) ve skutečnosti primárně nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud. Sama tato okolnost ovšem přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, když dovolacím důvodem může být pouze nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jedinou výjimkou jsou výrazné defekty na skutkovém poli; jde o případy, kdy skutkové zjištění, z nějž (odvolací) soud při rozhodování vycházel, zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1366/2019). K takovému skutkovému deficitu ovšem v posuzovaném případě podle Nejvyššího soudu nedošlo. Soud prvního stupně, z jehož závěrů vycházel i soud odvolací, nejenže z provedených důkazů zjistil přítomnost duševního onemocnění, ale také odůvodnil, jakým způ