24 Cdo 3190/2022 – Nejvyšší soud

24 Cdo 3190/2022-298 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobkyně CASPER UNION s.r.o., se sídlem v Praze 6, Borise Němcova č. 510/3, IČO 24830801, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště č. 259/55, proti žalované D. Š., likvidační správkyni pozůstalosti po V. R., zemřelém dne XY, se sídlem v XY, IČO XY, o určení pořadí pohledávky přihlášené do likvidace pozůstalosti, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 12 C 230/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2022, č. j. 18 Co 147/2019-251, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 22. 5. 2019, č. j. 12 C 230/2018-156, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že její pohledávka vůči dlužníkovi V. R., nar. XY, bytem ve XY, v celkové výši 279 224,34 Kč, přihlášená do dědického řízení vedeného u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 8 D 107/2016 z titulu Smlouvy o úvěru č. XY ze dne 11. 12. 1995, je po právu pohledávkou vykonatelnou dle rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 17. 5. 2012, č. j. 10 C 421/2009-133, zajištěnou exekutorským zástavním právem dle exekučního příkazu ze dne 23. 10. 2012, č. j. 067 EX 3953/12-35, kterou bylo zřízeno exekutorské zástavní právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/6 na (označených) nemovitých věcech zapsaných na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, dále zajištěnou exekutorským zástavním právem dle exekučního příkazu ze dne 23. 10. 2012, č. j. 067 EX 3953/12-37, kterým bylo zřízeno exekutorské zástavní právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/162 na (označených) nemovitých věcech zapsaných na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, a dále zajištěnou exekutorským zástavním právem dle exekučního příkazu ze dne 23. 10. 2012, č. j. 067 EX 3953/12-36, kterým bylo zřízeno exekutorské zástavní právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/162 na (označených) nemovitých věcech zapsaných na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY. K zamítnutí žaloby vedl názor soudu, že se žalobkyně nedomáhala určení, že má právo na uspokojení dané pohledávky ze zajištění, jak byl vyzván usnesením soudu v řízení o dědictví po V. R., a že v přihlášce své pohledávky do likvidace pozůstalosti ani nepožádala o uspokojení ze zajištění, jak to vyžaduje ustanovení § 242 z. ř. s. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 9. 2020, č. j. 18 Co 147/2019-180, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, vycházeje z toho, že pokud žalobkyně neformulovala žalobu ve shodě s tím, jak byla k podání žaloby jednoznačně odkázána, žaloba nesplňovala podmínky ustanovení § 262 odst. 1 písm. a) z. ř. s., z čehož vyplývá, že na žádaném určení nemohl mít naléhavý právní zájem, kterým je žaloba podle tohoto ustanovení vybavena přímo ze zákona, ani naléhavý právní zájem podle ustanovení § 80 o. s. ř. O dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2020, č. j. 18 Co 147/2019-180, rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 388/2021, tak, že se rozsudek odvolacího soudu zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku uvedl, že z celého obsahu žaloby, kterou žalobkyně podala po výzvě pozůstalostního soudu podle ustanovení § 260 odst. 1 písm. a) z. ř. s., je zcela zřejmé, že se domáhá toho, aby měla při uspokojení své pohledávky při likvidaci pozůstalosti po zůstaviteli lepší pořadí, neboť tuto pohledávku považuje za zajištěnou exekutorským zástavním právem zřízeným třemi exekučními příkazy ze dne 23. 10. 2012. Vázán právním názorem dovolacího soudu, že se žalobkyně žalobou domáhá ve smyslu ustanovení § 262 odst. 1 z. ř. s. určení, že má právo na uspokojení své pohledávky ze zajištění, odvolací Krajský soud v Brně odvoláním napadený rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou č. j. 12 C 230/2018-156, znovu přezkoumal a rozsudkem ze dne 31. 5. 2022, č. j. 18 Co 147/2019-251, rozhodl, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrzuje a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 3 385,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve shodě se soudem prvního stupně vyslovil, že existenci exekutorského zástavního práva na nemovitých věcech ve spoluvlastnictví zůstavitele je třeba posuzovat k okamžiku právní moci usnesení soudu o nařízení likvidace pozůstalosti, k tomuto dni však v důsledku zastavení exekuce a z toho plynoucího zániku vydaných exekučních příkazů žádné zástavní právo zřízené ve prospěch žalobkyně neexistovalo, neboť zaniklo zastavením exekuce jako zákonný důsledek nařízené likvidace pozůstalosti zůstavitele. Stejně jako soud prvního stupně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2769/2017, podle něhož smyslem exekutorského zástavního práva zřízeného podle ustanovení § 69a exekučního řádu (ve znění do 30. 6. 2015) nebylo uspokojení věřitele z předmětu zástavy, ale motivace povinného k uhrazení dluhu jinými způsoby, šetrnějšími než prodej nemovitosti, a že jeho význam spočíval rovněž v zařazení vymáhané pohledávky do přednější skupiny a zajištění lepšího pořadí v případě rozvrhu výtěžku mezi více přihlášených pohledávek do exekuce. Uvedené exekutorské právo tak bylo výlučně institutem exekučního řízení, řízení o likvidaci pozůstalosti upravuje vlastní specifický způsob uspokojení dluhů zůstavitele patřících do pasiv likvidační podstaty. Odvolací soud uzavřel, že v řízení o likvidaci pozůstalosti zůstavitele bude soud k předmětné pohledávce žalobkyně přistupovat jako k nezajištěné. Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 31. 5. 2022, č. j. 18 Co 147/2019-251, dovolání. Je toho názoru, že odvolací soud nesprávně právně posoudil právní otázku rozhodnou ve věci, a to „k jakému okamžiku je třeba posuzovat existenci zajištění v řízení o likvidaci pozůstalosti, respektive zda lze za pohledávku zajištěnou zástavním právem považovat v řízení o likvidaci dědictví pohledávku zajištěnou exekutorským zástavním právem ke dni smrti zůstavitele, eventuálně, zda lze za pohledávku zajištěnou zástavním právem považovat v řízení o likvidaci dědictví pohledávku, jejíž zajištění v podobě exekutorského zástavního práva zaniklo v důsledku právní moci usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti“, a že jde o otázku Nejvyšším soudem doposud uspokojivě nevyřešenou. Sama žalobkyně je přesvědčena, že je nutno posuzovat pohledávky a jejich pořadí výhradně a pouze ke dni úmrtí zůstavitele, tj. ke dni 15. 1. 2016, nikoli k okamžiku, kdy z důvodu nařízené likvidace dochází k zákonnému zastavení exekuce. Ryze formalistický výklad důsledků zákonného zastavení exekuce s ohledem na nařízenou likvidaci dědictví by znamenal zhoršení postavení věřitelů, jejichž pohledávky byly do doby nařízení likvidace dědictví řádně vymáhány a jejichž práva byla řádně uplatňována v rámci do té doby vedených exekucí. Objektivní skutečnost, jakou je smrt povinného, nemohl ovlivnit, proto žalobce považuje za absurdní, že by se z jeho pohledávky doposud zajištěné zástavním právem v prvním pořadí stala pohledávka nezajištěná. Přísně formální procesní postup orgánů veřejné moci pak vedl i k výmazu exekutorských zástavních práv zajišťujících předmětnou pohledávku v katastru nemovitostí, čímž se tato práva „bez jakéhokoliv hmotného důvodu prakticky rozplynula v právním éteru“. Žalobkyně proto navrhuje, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2022, č. j. 18 Co 147/2019-251, z důvodu nesprávného právního posouzení zrušil, ze stejného důvodu zrušil i rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 22. 5. 2019, č. j. 12 C 230/2018-156, a věc vrátil Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že nárok vznesený žalobou i nadále neuznává, souhlasí s rozhodnutími soudu prvního stupně i soudu odvolacího a její stanovisko k celé kauze zůstává konzistentní. Je zde skutečně spor o právní posouzení dopadů právní moci usnesení o nařízení likvidace na existenci zástavního práva exekutorského podle (dnes již neexistujícího) § 69a exekučního řádu. Podle jejího názoru není možné dovodit, že existovalo-li exekutorské zástavní právo ke dni úmrtí dlužníka, je i nadále věřitel v postavení zajištěného věřitele, bez ohledu na to, kdy a jak zástavní právo následně zaniklo a že zápis o něm byl z katastru nemovitostí vymazán. Nepopírá, že žalobkyně jako věřitelka měla ke dni smrti zůstavitele platné exekutorské zástavní právo na nemovitostech zůstavitele, toto právo však zaniklo ke dni právní moci usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti, a pokud věřitelka po tomto datu trvá na svém právu na uspokojení ze zajištění, muselo jí být popřeno, a proto není možné její žalobě vyhovět. Nejvyšší soud jako s