24 Cdo 3205/2020 — Nejvyšší soud

24 Cdo 3205/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 4. 2021 Spisová značka:24 Cdo 3205/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.3205.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Výklad projevu vůle Ochrana oprávněného dědice Stát Dotčené předpisy:§ 35 odst. 2 obč. zák. § 37 odst. 1 obč. zák. § 485 obč. zák. § 487 obč. zák. § 477 odst. 1 obč. zák. § 461 odst. 2 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:1. 8. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 3205/2020-106 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, Územního pracoviště Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí č. 36, proti žalované Římskokatolické farnosti – arciděkanství Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí nad Labem, Bílinská č. 110/3, IČO 44226349, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená č. 267, o zaplacení 389.926,47 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 406/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. května 2020, č. j. 12 Co 311/2019-92, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: V řízení o dědictví po M. H., zemřelé dne 20.2.2011, posledně bytem v XY (dále jen „zůstavitelka“), Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 6.11.2015, č.j. 46 D 234/2011-87, určil obvyklou cenu majetku zůstavitelky částkou 393.815,47 Kč, výši dluhů dědictví částkou 15.733,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 378.082,47 Kč a potvrdil nabytí veškerého majetku zůstavitelky Římskokatolické farnosti – arciděkanství Ústí nad Labem jako jediné dědičce ze závěti. Žalobkyně se žalobou podanou dne 14.12.2016 u Okresního soudu v Ústí nad Labem domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit částku 393.403,47 Kč s příslušenstvím z titulu vydání majetku zůstavitelky oprávněnému dědici (žalobkyni). Uvedla zejména, že „zůstavitelka zanechala závěť ze dne 14.2.2011, ve které majetek odkázala rovným dílem mezi žalovanou a farní charitu při žalované“, že „farní charita při žalované neměla a nemá právní subjektivitu, jde o nonsubjekt, přičemž tento fakt byl i v rámci řízení o určení, že žalovaná není dědicem zůstavitelky, vedeném u nadepsaného soudu pod sp. zn. 9 C 292/2011, nesporný“, že „v závěru dědického řízení s ní nebylo jednáno, ač jednáno být mělo“, že „vzhledem k tomu, že právní úprava neumožňuje přirůstání dědických podílů, pak podíl, který by náležel farní charitě při žalované, který byl uvolněn její nemožností dědit a který nedědil zákonný dědic, připadl státu jako odúmrť“. Žalobkyně požadovala „polovinu v závěti specifikovaného majetku, hotovost ve výši 202,- Kč a dále v závěti neuvedený majetek, neboť byla toho názoru, že v závěti se o celém dědictví nehovoří, když v ní bylo uvedeno veškeré nemovitosti (vybavení bytu) a veškerá finanční hotovost“, z tohoto důvodu „v plné výši i pohledávky za bankami z titulu uzavřených smluv o vedení účtu v hodnotě účtu ve výši 328.978,- Kč, vkladového účtu ve výši 60.371,50 Kč, přeplatek za neodebrané obědy ve výši 2.200,- Kč, přeplatek za odběr elektřiny ve výši 1.353,- Kč, řetízek a prsten ze žlutého kovu v hodnotě 500- Kč“. Žalobkyně vyzvala žalovanou dopisem ze dne 25.3.2016 k vydání příslušné části dědictví, což žalovaná odmítla. Okresní soud v Ústí nad Labem nejprve rozsudkem ze dne 15.12.2017, č.j. 34 C 406/2016-46, rozhodl, že se řízení zastavuje co do částky 3.477,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. z částky 3.477,- Kč od 16.6.2016 do zaplacení (výrok I.), že žaloba se co do částky 389.926,47 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% p.a. z částky 389.926,47 Kč od 16.6.2016 do zaplacení zamítá (výrok II.) a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v plné výši do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce žalované ve výši 49.368,- Kč (výrok III.). V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že v průběhu řízení vzala žalobkyně žalobu co do částky 3.477,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,0 5% p.a. z částky 3.477,- Kč od 16.6.2016 do zaplacení zpět, přičemž s částečným zpětvzetím žaloby žalovaná souhlasila, a že v posuzovaném případě sice nebyla žalobkyně účastníkem pravomocně skončeného dědického řízení a neměla tak možnost se případné nápravy domáhat prostřednictvím opravných prostředků, avšak není oprávněným zůstavitelovým dědicem. Dospěl k závěru, že ustanovení § 487 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.) se vztahuje pouze na případy, kdy je stát pasivně legitimován ve sporu, v němž se oprávněný dědic domáhá vydání dědictví, které státu připadlo jako odúmrť, jedná se tedy o případ vydání dědictví státem, nikoliv vydání odúmrti státu jako v posuzovaném případě. K odvolání žalobkyně směřujícímu proti výroku II. a III. rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 5.6.2018, č.j. 12 Co 149/2018-59, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně zatížil řízení vadou v důsledku nesprávného závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně. Okresní soud v Ústí nad Labem poté rozsudkem ze dne 8.3.2019, č.j. 34 C 406/2016 -75, rozhodl, že žaloba o zaplacení částky 389.926,47 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. z částky 389.926,47 Kč od 16.6.2016 do zaplacení se zamítá a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 63.630,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího právního zástupce. Dospěl k závěru, že slovy „veškeré nemovitosti (vybavení bytu penzionu) a veškerou finanční hotovost“, užitými v právním úkonu, je míněn všechen majetek včetně zůstatku na vkladní knížce a bankovním účtu zůstavitelky, šperky, a tudíž že „v daném případě projev vůle zůstavitelky zanechat dědici veškeré nemovitosti (vybavení bytu penzionu) a veškerou finanční hotovost je zcela v souladu s obsahem její vůle, aby dědic nabyl všechen majetek“. Rovněž uzavřel, že „výkladem obsahu poslední vůle zůstavitelky je nutno dospět k závěru, že smyslem a účelem závěti bylo odkázat svůj veškerý majetek žalované a že zůstavitelka zcela jistě neměla v úmyslu odkazovat svůj majetek neexistujícímu subjektu a právní otázky, týkající se právnických osob, nemohly být zůstavitelce jako právnímu laikovi zřejmé“. S ohledem na shora uvedené „v posuzované věci k přirůstání dědického podílu nedošlo, neboť dědický podíl nebyl uvolněn, protože žalovaná jako jediný dědic ze závěti nabyla celé dědictví“. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20.5.2020, č.j. 12 Co 311/2019-92, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že shodně se soudem prvního stupně nemá pochybnosti o tom, že vůlí zůstavitelky vyjádřenou v závěti bylo, aby veškerý její majetek zdědila žalovaná. Bylo-li přáním zůstavitelky odkázat celý svůj majetek žalované, je nutno v souladu s její vůlí vyložit i pojem „veškerá finanční hotovost“ ve smyslu veškerých finančních aktiv zůstavitelky, neboť výsledkem žalobkyní požadovaného lpění na striktně formálním doslovném významu pojmu by byl absurdní závěr, podle něhož si zůstavitelka přála odkázat žalované toliko částku 206,- Kč. Odvolací soud nesdílel ani argumentaci žalobkyně ve smyslu uvolnění dědického podílu farní charity při Římskokatolické farnosti – arciděkanství Ústí nad Labem jako nezpůsobilého dědice. Za situace, kdy farní charita při žalované je toliko neformálním volným sdružením vyvíjejícím dobrovolnickou činnost převážně ve smyslu pomoci sociálně slabým rodinám a návštěv nemocných (římskokatolických) věřících, je logický závěr soudu prvního stupně, že smyslem a účelem závěti bylo přání zůstavitelky, aby žalovaná polovinu dědictví využila ve prospěch charitativní činnosti. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to v prvé řadě při řešení otázek, „zda-li lze výkladem měnit jinak jasně vyjádřenou vůli zůstavitelky, kterou ustanovuje dědice, a zda se podíl ustanovený závětnímu dědici v případě jeho nemožnosti dědit uvolní ve prospěch zákonných