24 Cdo 3270/2022 – Nejvyšší soud

24 Cdo 3270/2022-869 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobců a) P. B., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Holubem, advokátem se sídlem v Praze, Štefánikova č. 203/23, a b) I. B., narozené dne XY, bytem ve XY, Itálie, zastoupené Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem v Plzni, náměstí Republiky č. 202/28, proti žalovaným 1) Z. H., narozené dne XY, bytem v XY, a 2) J. H., narozenému dne XY, bytem v XY, oběma zastoupeným Mgr. Janem Legem, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Bezručova č. 335/33, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 13 C 97/2013, o dovolání žalobkyně b) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. března 2022, č. j. 11 Co 291/2021-763, takto: I. Dovolání žalobkyně b) se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 29. 7. 2015, č. j. 13 C 97/2013-165, určil, že žalobci jsou dědici po zůstavitelce O. Z., zemřelé dne 12. 2. 2013 (dále jen „zůstavitelka“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení a o náhradě nákladů státu. Na základě zjištění, že zůstavitelka zanechala dvě závěti – závěť ze dne 15. 5. 1987 sepsanou vlastnoručně, jíž ustanovila svými dědici žalobce a) a b), a závěť ze dne 3. 5. 2010 sepsanou ve formě notářského zápisu, jíž ustanovila svými dědici žalované 1) a 2), že žalobci tvrdí, že závěť ze dne 3. 5. 2010 je absolutně neplatná, neboť tento právní úkon nebyl učiněn v zákonem předpokládané formě a zůstavitelka nebyla k tomuto právnímu úkonu způsobilá, a na základě provedeného dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že zůstavitelka byla osobou schopnou přečíst konkrétní notářský zápis pouze s použitím speciální pomůcky, s touto pomůckou se s obsahem notářského zápisu neseznámila, a proto bylo nutné, aby jejímu poslednímu pořízení byli vedle notáře přítomni i dva svědci, což se v daném případě nestalo a tedy „právní úkon (závěť) nebyl učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon, a proto je absolutně neplatný“, a z toho důvodu soud určil, že žalobci jsou dědici po zůstavitelce, neboť ta jim odkázala svůj majetek platnou závětí ze dne 15. 5. 1987. K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28. 1. 2016, č. j. 11 Co 479/2015-190, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytknul, že se nezabýval tím, zda žalobní petit odpovídá ustanovení § 175k odst. 2 věta prvá občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013, kterému odpovídá petit buď na určení, že žalobce je dědicem po zůstaviteli nebo že žalovaný není dědicem po zůstaviteli, a zda rozhodnutím podle žalobních petitů bude vyřešen spor o dědické právo. Odvolací soud také odmítl závěr soudu prvního stupně, že žalobci jsou dědici po zůstavitelce ze závěti ze dne 15. 5. 1978 (správně se jedná o závěť ze dne 15. 5. 1987), když pro takový závěr „neměl v provedeném řízení žádný podklad, neboť citovanou závěť neprovedl k důkazu, ani se jí v průběhu celého řízení nezabýval“. Dále dovodil, že řízení před soudem prvního stupně bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže soud prvního stupně zamítl žalobu v podstatě z důvodu neunesení důkazního břemene žalovanými k jejich tvrzení, ačkoliv přesvědčivě, resp. vůbec nezdůvodnil, z jakého důvodu jimi navržené důkazy neprovedl, a to nejlépe ještě předtím, nežli ustanovil znalce, neboť má-li se znalec odpovědně vyjádřit o zdravotním stavu, musí mít náležitě zjištěný skutkový stav věci, aby při podání posudku mohl přihlédnout ke všem skutečnostem, které v řízení vyšly najevo. K návrhu žalobců Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 21. 9. 2016, č. j. 13 C 97/2013-226, připustil změnu návrhu na zahájení řízení, a to, že bude rovněž určeno, že žalovaní nejsou dědici po zůstavitelce. Okresní soud Plzeň-město poté rozsudkem ze dne 21. 7. 2021, č. j. 13 C 97/2013-715, zamítl žalobu (výrok I), žalobcům uložil povinnost uhradit společně a nerozdílně žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 62 984 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaných (výrok II) a dále žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně uhradit České republice na účet Okresního soudu Plzeň-město plnou náhradu nákladů zálohovaných státem (výrok III), jejichž výše a splatnost byla určena usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 10. 2021, č. j. 13 C 97/2013-728. Soud prvního stupně předně dovodil, že žalobcům se „nepodařilo prokázat neplatnost závěti pořízené formou notářského zápisu“, již žalobci shledávali v tom, že zůstavitelka byla v době sepisu notářského zápisu prakticky slepá, a proto u takového úkonu měli být přítomni dva svědci, a že kromě slepoty trpěla ještě dalšími poruchami zdraví, a to duševními spojenými s jejím stářím, neboť „žádný z důkazů, ať již jeden přímo, či jejich souhrn nevede k závěru, že by zůstavitelka některým z popsaných omezení trpěla“. K otázce nedostatku formy závěti z důvodu špatného zraku zůstavitelky soud prvního stupně uvedl, že „hodnotil provedené důkazy jak každý samostatně tak v jejich souhrnu s důrazem na vypracované znalecké posudky a výpovědi, zejména notářky a ošetřujícího zdravotního personálu“, že vyjma zainteresovaných osob „měl k dispozici výpovědi svědků, kteří nebyli nijak se stranami spřízněni, a mohl si tak i v kontextu znaleckých posudků ve věci vypracovaných učinit ucelený názor na věc“, že ve věci byly vypracovány dva znalecké posudky k odbornému posouzení zrakových schopností zůstavitelky, že druhý znalec „na otázky soudu odpověděl naprosto dostatečně, byť s určitou mírou pravděpodobnosti, své závěry logicky odůvodnil, byť na první pohled možná lehce chaoticky, nicméně s jednoznačným závěrem, že na přečtení notářského zápisu musela mít zůstavitelka brýle, kdy lupy nebylo potřeba (tedy identický závěr z doplňku posudku MUDr. Velka)“, a i protože „již nelze říci, zda zůstavitelka v době čtení a podpisu notářského zápisu měla či neměla brýle“, uzavřel, že „není prokázáno tvrzení žalovaných o tom, že tento přečíst nemohla“, když „ani výslech oční lékařky nijak výrazně neodporoval závěrům znaleckých posudků“ a „bylo nadbytečné ve věci vypracovávat další znalecký posudek z oboru očního lékařství, protože již dva výše uvedené dospěly v podstatě ke stejnému závěru“, a tedy že v daném případě „nebylo třeba postupovat dle ustanovení § 476d zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve spojení s § 65 odst. 1 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a ustanovení § 476c odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník“, neboť „této formy nebylo potřeba“. Soud prvního stupně také k otázce nezpůsobilosti zůstavitelky dovodil, že zde byly „klíčové“ výslechy zdravotních sester, že demenci, či nějaké zhoršení psychického stavu „nepotvrdily“ ani V. ani H. a o psychiatrickém onemocnění nesvědčil ani rukopis zůstavitelky, což potvrdila i MUDr. Divácká, že „přesvědčivě vyvrací psychiatrickou diagnózu obhájený posudek MUDr. Divácké“, která nevycházela jen ze zdravotní dokumentace, ale též z výpovědí provedených v tomto řízení a „až kombinací těchto podkladů dospěla ke svému závěru“, a podle které „nejen, že nejsou v dokumentaci zmínky o demenci, ale také tam nejsou ani záznamy, které by o této byť v náznaku svědčily“, a že ani podpis na zápisu „netrpěl žádným rozpadem písařských dovedností, který by se zcela jistě musel při takto fatálním zdravotním stavu projevit“, a proto dospěl k závěru, že „zcela jistě nelze uzavřít, že by zůstavitelka byla právně nezpůsobilá k právním úkonům v době pořízení závěti formou notářského zápisu“, a tedy že „je nepochybné, že zůstavitelka, která měla způsobilost k právním úkonům, projevila svoji poslední vůli formou notářského zápisu“ s tím, že „tento úkon byl proveden v řádné formě, neboť zůstavitelka ho byla schopna přečíst s brýlemi bez dalších pomůcek“. K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. 3. 2022, č. j. 11 Co 291/2021-763, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky řízení. Předně dovodil, že soud prvního stupně „provedl v řízení nezbytné důkazy, jimiž zjistil skutkový stav v souladu s ustanovením § 120 občanského soudního řádu“, a zjištěný skutkový stav „tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci a mohl z něj vycházet i odvolací soud“, že „hodnocení důkazů soudem prvního stupně nelze považovat za zjevně nesprávné či nelogické a soud prvního stupně také při hodnocení důkazů žádný z provedených důkazů neopomněl“, ztotožnil se s posouzením žalobci navrhovaných dalších důkazů (revizní znalecké posudky, šetření na místě) jako nadbytečných a uzavřel, že „žaloba nebyla zamítnuta proto, že žalobci rozhodné právně významné skutečnosti neprokázali, ale proto, že bylo prokázáno, že tomu bylo jinak, než žalobci tv