24 Cdo 3474/2019 — Nejvyšší soud

24 Cdo 3474/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 7. 2020 Spisová značka:24 Cdo 3474/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.3474.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Omezení svéprávnosti (o. z.) [ Svéprávnost (o. z.) ] Dotčené předpisy:§ 58 o. z. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:30. 9. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 3474/2019-227 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobců a) P. M., narozeného dne XY, b) J. M., narozeného dne XY, obou bytem v XY, a c) Š. O., narozené dne XY, bytem v XY, všech zastoupených JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze, Na Slupi č. 134/15, proti žalované J. K., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Filipem Vyskočilem, advokátem se sídlem v Praze, Laubova č. 1729/8, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované Generali České pojišťovny, a.s., se sídlem v Praze, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, o zaplacení 3 907 555 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 70 C 37/2018, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2019, č. j. 55 Co 162/2019-152, takto: Dovolání žalované se zamítá. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 26. 4. 2019, č. j. 70 C 37/2018-139, zastavil řízení a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobou podanou dne 8. 2. 2018 se původní žalobkyně (J. M., zemřelá dne 6. 6. 2018) domáhala částky 132 427 Kč z titulu bolestného a částky 3 775 128 Kč z titulu ztížení společenského uplatnění v důsledku zranění, která jí žalovaná způsobila při dopravní nehodě. Žalobu za původní žalobkyni podal její manžel (žalobce a/) jako její opatrovník jmenovaný soudem. Původní žalobkyně byla pravomocně ke dni 20. 3. 2018 omezena ve svéprávnosti tak, že není způsobilá činit žádná právní jednání s výjimkou právních jednání v běžných záležitostech každodenního života. Ještě před rozhodnutím o omezení svéprávnosti původní žalobkyně bylo usnesením ze dne 15. 12. 2017, č. j. 14 Nc 3044/2017-137, předběžně rozhodnuto, že žalobce a) je oprávněn v zastoupení původní žalobkyně za ni uplatnit v občanskoprávním řízení její nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy, které jí vznikly trestným činem žalované. Podle soudu z tohoto usnesení vyplývalo, že opatrovníkovi bylo předběžně umožněno, aby činil právní úkony směřující k podání žaloby (nechal vypracovat znalecký posudek a připravil žalobu). Následně bylo na opatrovníkovi, aby žalobu předložil ke schválení opatrovnickému soudu, neboť nejde o právní jednání v každodenní záležitosti, a soud by o schválení konkrétní žaloby rozhodl rozsudkem, které nemůže být nahrazeno předběžným usnesením. Žalobci byli vyzváni k předložení takového rozsudku, ti se však domnívali, že souhlas s podáním žaloby byl dán již zmíněným usnesením. Jelikož původní žalobkyně v mezidobí zemřela, stalo se neschválení právního úkonu (podání žaloby) neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení a soud proto řízení zastavil. K odvolání žalobců Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 6. 2019, č, j, 55 Co 162/2019-152, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nezastavuje. Odvolací soud poukázal na ustanovení § 58 o. z., podle nějž soud může v průběhu řízení o omezení svéprávnosti svěřit třetí osobě provedení určitých jednotlivých právních jednání nebo správu majetku, je-li to nutné, aby se zabránilo závažné újmě, a dodal, že zástupce jmenovaného podle ustanovení § 58 o. z. je třeba odlišit od procesního opatrovníka jmenovaného soudem posuzovanému v řízení o svéprávnosti i od opatrovníka, který má být jmenován posuzovanému v případě omezení svéprávnosti. Soud v usnesení vydaném podle ustanovení § 58 o. z. určuje rozsah práv a povinností prozatímního zástupce a jeho právní jednání zastoupeného zavazuje, neboť jde o typ zákonného zastoupení ve smyslu ustanovení § 457 o. z., vznikajícího rozhodnutím soudu. Předmětným usnesením bylo podle ustanovení § 58 o. z. žalobci a) svěřeno až do pravomocného rozhodnutí ve věci svéprávnosti původní žalobkyně, aby se zabránilo závažné újmě, uplatnit v zastoupení posuzované veškeré její nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené trestným činem žalované. Tímto zmocněním bylo žalobci a) umožněno podat žalobu na náhradu škody a nemajetkové újmy, a to za situace, kdy posuzovaná dosud nebyla pravomocně omezena ve svéprávnosti. K tomuto úkonu proto žalobce a) nepotřeboval souhlas opatrovnického soudu, jinak by citované ustanovení § 58 o. z. postrádalo jakýkoliv smysl. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž k vymezení jeho přípustnosti předkládá otázku, zda postačuje obecné zmocnění soudu podle ustanovení § 58 o. z. k podání žaloby na náhradu škody a nemajetkové újmy libovolného obsahu pověřenou osobou, nebo zda je zapotřebí ještě schválení konkrétní žaloby soudem. Tuto otázku považuje dovolatelka za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Argumentuje, že pověření podle ustanovení § 58 o. z. musí být vymezeno tak konkrétně, jako je tomu v případech schvalování nikoli běžných právních jednání osob omezených na svéprávnosti, neboť se jedná o typ zákonného zastoupení vznikajícího rozhodnutím soudu, kdy soud v případě nikoli běžných jednání schvaluje uzavření smlouvy jasně vymezeného obsahu nebo již sepsaných žalob či konkrétně vymezených nároků. Uplatní se proto také ustanovení § 461 odst. 1 o. z. Podle dovolatelky totiž v rámci předběžného opatrovnictví nesmí docházet ke snížení míry péče o zájmy zastoupeného v porovnání s jinými typy zastoupení vzniklými rozhodnutím soudu, když jednání předběžného zástupce zastoupeného zavazuje, a mohlo by pro zastoupeného mít závažné důsledky např. v podobě povinnosti hradit náklady řízení. Zmocnění, na jehož základě byla žaloba podána, je zapotřebí vykládat spíše jako pokyn k vytvoření žaloby. Žalobci mohli podat soudu dostatečně určitý návrh (resp. jeho petit) předběžného pověření, nebo se mohli následně na soud obrátit znovu a předložit mu žalobu ke schválení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení právní otázky, zda pověření podle ustanovení § 58 o. z. musí obsahovat konkrétní text celého právního jednání (resp. procesního úkonu), nebo zda v opačném případě musí být právní jednání, jedná-li se o neběžnou majetkovou záležitost, následně ještě schváleno soudem podle ustanovení § 461 odst. 1. o. z. Protože tato právní otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, shledal Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně přípustným ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Podle výroku I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 12. 2017, č. j. 14 Nc 3044/2017-137 (dále také jen „usnesení o pověření“), „se podle § 58 o. z., aby se zabránilo závažné újmě, navrhovateli P. M. … až do pravomocného rozhodnutí ve věci svěřuje, aby v zastoupení J. M. … uplatnil v občanskoprávním řízení za posuzovanou veškeré její nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy, které byly posuzované způsobeny trestným činem J. K. …, za jehož spáchání byla odsouzena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 8. 2017, č. j. 9 T 109/2017-373, který nabyl právní moci a vykonatelnosti dne 7. 11. 2017.“ Podle výroku II. usnesení o pověření „ … se navrhovateli P. M. … svěřuje, a