24 Cdo 3481/2020 — Nejvyšší soud

24 Cdo 3481/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 3. 2021 Spisová značka:24 Cdo 3481/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.3481.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Neplatnost právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ] Žaloba odpůrčí [ Žaloba ] Dědění Pohledávka Vklad do katastru nemovitostí Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241 o. s. ř. § 545 o. z. § 592 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:17. 5. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 3481/2020-100 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobce J. K., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Liborem Hronkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Slánská 1678/20, proti žalovaným 1) L. H., narozené dne XY, bytem XY, a 2) M. H., narozenému dne XY, bytem XY, Spolková republika Německo, oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Srbem, advokátem se sídlem v Praze 2, Žitná 562/10, o určení neúčinnosti právních jednání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 216/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2020, č. j. 12 Co 70/2020-75, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit každému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.783,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Pavla Srby, advokáta se sídlem v Praze 2, Žitná 562. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 9 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. listopadu 2019, č. j. 7 C 216/2018-53, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že odmítnutí dědictví označenou dlužnicí žalobce a dohoda žalovaných 1) a 2) o specifikovaném rozdělení pozůstalosti po označeném zůstaviteli, jsou vůči žalobci neúčinné, a to ohledně uvedených spoluvlastnických podílů blíže označeného nemovitého majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce má vůči L. H., narozené dne XY (dále též „dlužnice“), vykonatelnou a dosud žalobci neuhrazenou pohledávku, že žalovaní 1/ a 2/ (dále též „žalovaní“) z právního jednání dlužnice spočívajícího v odmítnutí dědictví, které bylo dlužnicí učiněno v rámci pozůstalostního řízení po M. H., narozeném dne XY, posledně bytem XY, zemřelém dne 16. října 2015 (dále již „zůstavitel“), měli prospěch, neboť v důsledku daného právního jednání došlo k nabytí dědictví žalovanými ve větším rozsahu, než kdyby k odmítnutí dědictví dlužnicí jakožto zákonnou dědičkou v prvé dědické třídě nedošlo. Jednalo se v daném případě o bezplatné právní jednání dlužníka, došlo k němu dne 15. 4. 2016, ale s ohledem na datum podání žaloby (10. 7. 2018) nelze konstatovat, že by k tomu došlo včas podle ustanovení § 591 obč. zákoníku. Oba žalovaní vznesli námitku promlčení, k níž soud jako k řádně uplatněné přihlédl a žalobě nemohl vyhovět, byl nucen jí vzhledem k této námitce promlčení zamítnout. Pokud jde o závěry judikatury, kterými žalobce vůči námitce promlčení argumentoval, přiklonil se soud ke stanovisku žalovaných, že závěry zde vyslovené nelze vztáhnout na tento případ. V citovaných a judikovaných sporech se jednalo o právní neúčinnost uzavřené kupní smlouvy mezi dlužníkem a třetí osobou vůči věřiteli dlužníka a o datum, kdy o nich rozhodoval katastrální úřad, v projednávané věci však došlo k jednostrannému úkonu, a to odmítnutí dědictví, aniž by dlužnice kdy měla jakýkoli podíl na předmětných nemovitostech. Nedošlo tedy k uzavření ani kupní ani darovací smlouvy, ale jiné – mezi dlužníkem a účastníky dědického řízení a námitky žalobce tak nejsou schopny argumentaci žalovaných zvrátit. Byť soud zamítl žalobu z důvodu vznesení námitky promlčení, dodává pro úplnost, že má za to, že žalobě by nebylo možné vyhovět ani v části, kdy se žalobce domáhal vyslovení neúčinnosti dědické dohody v předmětném dědickém řízení. Promlčecí lhůta počíná běžet již okamžikem samotného odmítnutí dědictví, tj. dnem 15. 4. 2016…je třeba vzít v úvahu, že dlužnice žalobce nebyla účastníkem dědické dohody, ani na oba žalované smluvně nic nepřevedla, neboť ani neměla co převést.“ K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. června 2020, č. j. 12 Co 70/2020-75, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku mj. vyložil, že: „za situace, při níž dlužnice nebyla přímým účastníkem právního vztahu vedoucího ke konkrétní změně zápisů údajů v katastru nemovitostí, se ochranná lhůta dvou let vztahuje pouze k jejímu vlastnímu právnímu jednání, tj. odmítnutí dědictví, proto se neuplatní právní závěry ze žalobcem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 619/2000 či 30 Cdo 531/2009.“ Odvolací soud korigoval názor soudu prvního stupně ohledně charakteru lhůty k dovolání se neúčinnosti právního jednání dlužníka s tím, že: „ochrannou lhůtu dvou let je přitom třeba považovat s ohledem na její důsledky…za lhůtu propadnou, a nikoliv promlčecí…“ Dále vyložil, že: „nelze rovněž opomenout, že v této věci žalobce nabyl vědomí o tom, že dlužnice dědictví odmítla dne 15. 4. 2016, již oznámením soudu ze dne 7. 3. 2017. Pokud tedy byla žalobcem žaloba podána až dne 10. 7. 2018, stalo se tak po uplynutí dvouleté lhůty…Z jednostranného právního jednání dlužnice, kterým bylo odmítnuto dědictví, měli prospěch žalovaní (§ 594 o. z.). Výklad počátku, běhu a konce ochranné lhůty dvou let však nemůže jít k jejich tíži, neboť po odmítnutí dědictví se dlužnice již žádným způsobem neúčastnila právního vztahu vzniklého na základě dědické dohody o rozdělení pozůstalosti, z čehož plyne, že na danou situaci nemá vliv ani datum vkladu do katastru nemovitostí, neboť tento postup se týkal pouze žalovaných a dlužnice nemohla následné kroky žalovaných nijak ovlivnit…V projednávané věci se dlužnice již žádným způsobem dědické dohody neúčastnila, napadnutelné tak bylo jen odmítnutí dědictví dlužnicí, které bylo jednostranným úkonem.“ Proti tomuto rozsudku (do obou jeho výroků) odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není – jak bude dále vyloženo – ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6). V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je t