24 Cdo 3557/2022 – Nejvyšší soud

24 Cdo 3557/2022-809 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci posuzovaného M. K., narozeného dne XY, bytem v XY, t. č. Psychiatrická nemocnice v XY, se sídlem v XY, zastoupeného procesním opatrovníkem T. Č., advokátem se sídlem v XY, za účasti Statutárního města České Budějovice, se sídlem v Českých Budějovicích, Přemysla Otakara II. č. 1/1, a Z. K., narozené dne XY, bytem v XY, o udělení souhlasu soudu k přemístění posuzovaného do jiného zařízení, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 0 P 22/2018, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. června 2022, č. j. 19 Co 412/2022-774, takto: I. Dovolání posuzovaného se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl návrhy posuzovaného a jeho sestry Z. K. ze dne 23. 8. 2021 (ve znění doplnění), kterými se domáhali udělení souhlasu k přemístění posuzovaného do jiného zdravotnického zařízení (výrok I.), přiznal opatrovníku pro řízení T. Č. na náhradě nákladů řízení proti České republice částku 4 719 Kč (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Po provedeném dokazování měl soud prvního stupně za to, že podaný návrh na udělení souhlasu soudu k přemístění posuzovaného do jiného zdravotnického zařízení (než Psychiatrická nemocnice XY, kam byl umístěn a kde pobývá na základě rozhodnutí soudu v detenčním řízení o nedobrovolném pobytu) nebyl důvodný. V prvé řadě nedošlo k žádnému jednání, ke kterému by soud mohl udělit souhlas, neboť jménem posuzovaného nebyl učiněn žádný úkon směřující k pozitivní reakci některého ze zdravotnických zařízení, včetně Psychiatrické nemocnice XY, kam měl zájem se přesunout. Uvedené zařízení se naopak vyjádřilo negativně k možnosti přesunu, a to s odkazem na svou kapacitu. V neposlední řadě byli posuzovaný, veřejný opatrovník i příbuzní upozorněni na skutečnost, že není v kompetenci soudů rozhodovat o realizaci přemístění posuzovaného do jiného zdravotnického zařízení v civilním řízení, ať již se jedná o řízení detenční, nebo řízení opatrovnické – řízení o svéprávnosti. Jedná se o aktivitu a iniciativu posuzovaného, jeho osob blízkých, anebo opatrovníka, který je oprávněn jej v nikoliv běžných záležitostech zastupovat v jeho nejlepším zájmu. Jedinou kompetentní institucí, která by tak mohla učinit, by byl trestní soud při řízení o nařízení ochranné léčby. V průběhu již skončeného soudního řízení o svéprávnosti však nalézací soud konstatoval v rámci dokazování, že k nařízení ochranné léčby posuzovaného nedošlo, neboť trestní řízení, které bylo vedeno v roce 2019 v Praze, skončilo odložením věci z důvodů zdravotního stavu posuzovaného. Další řízení o nařízení ústavní ochranné léčby, které bylo doporučeno znalcem a o němž bylo hovořeno v usnesení o odložení trestní věci posuzovaného M. K., nebylo zahájeno ani z úřední povinnosti, ani k návrhu státního zástupce soudu, jak kompetentní a místně příslušné instituce potvrdily. Přesto posuzovaný může oslovit sám některé ze zdravotnických zařízení v rámci České republiky. Pokud jeho nároku na přemístění vyhoví a bude schopno poskytnout adekvátní lékařskou péči, je možné této skutečnosti dosáhnout. Přivolení soudu k tomu není potřeba. Ani na straně lékařského personálu neexistují překážky pro takový přesun, jak konstatoval ošetřující primář psychiatrického oddělení, které posuzovaného hospitalizuje. K odvolání posuzovaného Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav věci v rozsahu dostačujícím pro rozhodnutí soudu ve věci a tento skutkový stav také správně právně posoudil. Z obsahu spisu vyplývá, že posuzovaný M. K. je v současné době hospitalizován v Psychiatrické nemocnici v XY na základě rozhodnutí soudu v detenčním řízení, a to na dobu 12 měsíců od 18. 8. 2021. Již v tomto detenčním řízení soudy konstatovaly, že nelze vyhovět návrhu veřejného opatrovníka, který jménem posuzovaného navrhl jeho přemístění do jiného zdravotnického zařízení, neboť takové rozhodnutí nespadá do kompetence soudu v detenčním řízení, jedinou soudní institucí, která je oprávněna o takovém přemístění rozhodnout, je trestní soud v řízení o nařízení ochranné léčby. Odvolací soud sdílí závěry soudu prvního stupně, že návrh posuzovaného na udělení souhlasu soudu k přemístění posuzovaného z Psychiatrické nemocnice XY do jiného zdravotnického zařízení není důvodný, neboť rozhodnutí o přemístění posuzovaného není takovým jednáním, ke kterému by se vyžadoval souhlas soudu ve smyslu ustanovení § 480 odst. 1 písm. a), b) o. z. nebo dle ustanovení § 482 odst. 2 o. z. Z provedeného dokazování naopak vyplývá, že přemístění posuzovaného do jiného zdravotnického zařízení nebrání nedostatek souhlasu soudu, ale skutečnost, že jiné zdravotnické zařízení nemůže posuzovaného přijmout z kapacitních důvodů. Pokud posuzovaný v odvolání namítá, že je omezen ve svéprávnosti tak, že není způsobilý samostatně právně jednat v oblasti rozhodování o přijetí a odmítnutí zdravotnických služeb a svém umístění do zdravotnického zařízení, pak v tomto rozsahu za něj jedná jeho stálý opatrovník, v tomto případě Statutární město České Budějovice. V řízení bylo prokázáno, že veřejný opatrovník jménem posuzovaného dne 1. 7. 2021 návrh na přemístění podal, tomuto návrhu však nebylo vyhověno, když Psychiatrická nemocnice XY nevyhověla požadavku posuzovaného z kapacitních důvodů. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal posuzovaný dovolání. Důvod dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem, který shledal, že „v této věci není vůbec oprávněn udělit souhlas s přemístěním posuzovaného z psychiatrické nemocnice XY do psychiatrické nemocnice XY, a to na základě nedostatku pravomoci soudu k této otázce“, a že „není třeba v odvolacím řízení, které je vedeno jako řízení nesporné, zvláštní typ dle z. ř. s., zkoumat i bez návrhu aktuálnost překážek bránících přemístění posuzovaného (osoby s omezenou svéprávností) do jiného zdravotnického zařízení v situaci, kdy překážka byla zjištěna pouze v řízení před soudem prvního stupně, přičemž odvolací soud rozhodoval až po devíti měsících“. V dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky procesního práva a hmotného práva, kdy tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, a to: 1) Spadá do kompetence soudu (ve smyslu rozhodnutí o) udělení souhlasu o přemístění posuzovaného, osoby omezené ve svéprávnosti, do jiného zdravotnického zařízení ve smyslu ustanovení § 482 odst. 2 občanského zákoníku? 2) Je odvolací soud povinen zkoumat podmínky pro své rozhodnutí i na základě důkazů v odvolacím řízení, zvláště za situace, kdy byl posuzovaný, takto omezený ve svéprávnosti, umístěn do zdravotnického zařízení, a to na základě soudního rozhodnutí, kdy nemohla být ustanovena opatrovnická rada a za posuzovaného podal návrh na přemístění veřejný opatrovník, a za situace, kdy důvody pro zamítnutí návrhu nebyly znovu ověřeny v rámci odvolacího řízení?“ Konstatuje, že za žádných okolností nijak nerozporuje tvrzení odvolacího soudu, které se týká nemožnosti přijmout posuzovaného z důvodu plné kapacity psychiatrické nemocnice v XY v době, kdy o návrhu bylo rozhodováno soudem prvého stupně. Nesouhlasí ovšem s tvrzením, že absence souhlasu soudu s přeložením do jiného psychiatrického zařízení překážku pro jeho uskutečnění nevytváří a že plná kapacita zmiňované nemocnice je překážkou v tomto případě jedinou. Dovolatel je přesvědčen, že pokud soud sám shledal, že posuzovaný pochází z komplexního rodinného zázemí, které je velmi nestabilní, a tak není možné ustanovit opatrovnickou radu, ani její působnost přesunout na jednu z těchto osob dle ustanovení § 482 odst. 1 o. z., je povinností soudu udělit souhlas s opatřením opatrovníka namísto rady, a to na základě § 482 odst. 2 o. z. Nadto se domnívá, že odvolacímu soudu (s ohledem na zásadu vyhledávací a zásadu materiální pravdy) vzniká povinnost provést takové důkazy, které povedou k přesnému a úplnému zjištění skutkového stavu, tj. odvolací soud měl znovu ověřit kapacitu Psychiatrické nemocnice XY, neboť fluktuace pacientů v psychiatrických nemocnicích je vysoká a kapacita těchto zařízení se denně mění. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K dovolání posuzovaného nebylo podáno vyjádření. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému